| Dílo #4810 |
|---|
| Autor: | Naja |
| Datum publikace: | 05.04.2004 15:23 |
| Počet návštěv: | 2393 |
| Počet názorů: | 20 |
| Hodnocení: | 14 1 |
| Prolog |
|---|
| Motto: Někdy je těžší podat ruku, než dát po hubě. |
|
| Podání ruky |
Pomalu jsem prošla pokojem. Ležel na posteli a spal. Poslední dobou spával hodně často, protože byl unaven životem. Spal tak tvrdě jako dobro v něm. Někdy jsem měla až strach, že se už nikdy neprobudí. Jen pravidelný tep srdce naznačoval, že jednou oči otevře.
Kolem dvanácté hodiny se pohnul. Nejprve ruka a pak nohy. Pokoušel se je neuměle spustit na zem. Po včerejšku se učil zase chodit. Vstal. Už se nepotácel.
„Leni, kolik je hodin?“
„Za pět dvanáct?“, odpověděla jsem otázkou.
Došel ke stolu a sedl si. Hlavu položil do rukou.
„Bolí to?“, řekla jsem a doufala, že najde v otazníku tečku.
„Sakra, proč se pořád na něco ptáš? Vždyť to víš, že mě bolí hlava. Udělej mi aspoň kafe.“
„Rozpustný a nebo normální?“ Otočila jsem kohoutkem a napustila vodu na dva hrnky.
„To je jedno, hlavně nějaký kafe.“, odvětil nervózně.
Pro sebe jsem dala do hrnku dvě lžičky rozpustného kafe. On chtěl nějaký kafe a tak jsem po chvilce přemýšlení vzala dvě lžičky. Jednu jsem naplnila kafem rozpustným a druhou nerozpustným a zároveň je otočila nad hrnkem tak, aby se do něj vysypaly.
„Chceš cukr?“ řekla jsem zúčastněně.
Neslyšně kývl odpověď, aniž by se na mě podíval. Poslední dobou se totiž na mě díval zřídkakdy. Někdy jsem měla dojem, že mě už vlastně ani nevidí.
Postavila jsem před něho jeho kafe. Sama jsem se posadila naproti, tak abych nebyla ani moc daleko a ani moc blízko. Zamíchala jsem si do kafe mléko a pobídla ho: „Zamíchej, si to.“
Upřel oči na hrnek. Všiml si dvou lžiček, které byly vyzývavě ponořeny dovnitř.
„Kolikrát ti mám ještě říkat, že k jednomu kafi se dává jedna lžička. Nikdy ne dvě a nikdy ne žádná, rozumíš, právě jedna lžička k právě jednomu kafi.“
„Děkuju za radu, měl by ses jí řídit“ odpověděla jsem a vrátila klidně obě lžičky do hrnku.
Nechápavě se na mě podíval. V jeho očích byla zloba. Vyskočil ze židle a chytl mě za vlasy. Druhá ruka se chystala k obloučkovitému pohybu. Předběhla jsem ho.
„Jé, my se budeme líbat?“, řekla jsem na oko odevzdaně.
Pohyb ruky ustal. Zastavila se v půli cesty. Nejspíš nevěděla. Neuměla hladit a udeřit se jí už nechtělo a proto tápala. A tak jsem se k tomu odhodlala.
„Někdy je těžší podat ruku než dát po hubě.“ řekla jsem potichu a podala mu ruku.
Tápavě mi podal ruku, pak tu moji zkroutil za záda a zlomil.
|
|
Počet úprav: 2, naposledy upravil(a) 'Naja', 07.04.2004 07:08.
| Názory čtenářů |
05.04.2004 15:31
 Igor_Indruch
|
Teda doufám, že to není napsaný s rukou v gypsu? Dobře napsané - relativně prostě a přitom sugestivně. Člověk z toho věru nemá dobrej pocit. * |
05.04.2004 15:43
Albireo
|
Tohle se mi líbilo už když jsem to slyšel v autorčině vlastnoústním podání.
TIP
|
05.04.2004 16:31
 Humble
|
To asi nebyl Mirek Dušín :o) |
05.04.2004 16:35
Naja
|
Humble: Možná ani Rychlý šípy nečet natož sám velkej Mirek... |
06.04.2004 11:15
NIN
|
To je moc dobře napsaný, hlavně závěr!
(Z-kroutil!) |
06.04.2004 16:34
fungus2
|
Líbilo. TIP |
06.04.2004 17:29
guy
|
jo, je to dobrý *** |
07.04.2004 07:08
Naja
|
NiN: Diky, opraveno |
07.04.2004 07:20
 josefk
|
pěkně! |
23.04.2004 12:50
Shammann
|
Zajímavě uvařeno.. |
30.04.2004 16:52
Hester
|
skvěle *** |
08.06.2004 13:25
zvěruška
|
Fíha, docela kruté, ale dost povedené |
09.06.2004 19:04
 Diotima
|
Naja, Najo! :-) pěkný, chlap nechlap!* |
29.07.2004 11:41
JASAN
|
Jo,jo. Ženský jsou potovory. Já si v takových chvílích kafe raději vařím sám. Je to lepší, než komunikovat o dvou lžičkách. |
10.06.2005 16:17
Burlev
|
:-(( |
18.11.2005 21:52
Marty_Zappa
|
Krásné, stejně tak chladné jak se někteří k ženám chovají. |
15.01.2008 11:23
 HanaKonvesz
|
pěkné . .. mužský to nejsou lidi .. |
21.06.2023 13:00
 Andrew Maxwell
|
Pil to kafe nebo nepil nakonec? |
21.06.2023 13:30
Naja
|
A vis ze ani nevim, bo je to psane v duchu symbolismu.
Ale on mu jeste nekdo cistyho vina naleju a to se bude chlapec divit.
Byl to chronickej lhar a zmrd jak se patri.
Jediny co nechapu, proc jsem neverila svym kamaradum, kdyz rikali, ze tohle uz je moc a jestli je mi to treba. Mozna jsem jeste nevedela, kdo z nich je pritel a kdo z nich je jenom znamej. Mozna jsem si myslela, ze je to ta prehrana deska s nazvem zarlivost.
Jenze to stejne rikala jedna stara pani...
Holt mela jsem byt o neco moudrejsi, ale co uz.
Zbyl mi po nem jenom obraz, co ho maloval v cizine a dluh, ktery doposud nesplatil. |
Přidat názor ...nápověda k hodnocení  |
|---|
(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)
|