Kroužíme kolem světa s psacím strojem na zádech přec jsme sami tak moc sami a východy slunce zdají se rudější než obvykle zdají se nám...
Srdce mi pláče pro tabulku čokolády v Tvé dlani rozehřáté ani chlad kolejí mě neodradí od cesty není to chlad kolejí...
Ještě mám dost síly pytle s pískem neodhazuji sám vím, že chci cítit emoce hluboce inkoustem navoněné snad přeci - ne, to není paradox, že pláču při Tvém něžném zpěvu a pes za zády snaží se mě snad probrat, probudit...?
Ještě ne... zdřímnu si, však ne spánkem beze snů život bude hezčí úsměv na tváři zpod peřiny vykukující tak usměj se taky ať můžu snít o Tvých rtech dál