Vyšel ven a zarazil se těsně před došlápnutím. Leželo to tam. Exkrement, očividně produkt druhu homo sapiens, ležel na veradě chaty, úhledně stočený, světle čokoládově hnědý, se dvěma peckami od třešní, s  jedním koncem tupým a druhým špičatým, se špičkou půvabně zvednutou.      
    První a okamžitý popud velel začít řvát jak tygr. Ale něco ho zastavilo, než stačil vydat hlásek. Zaraženě hleděl na nevábný předmět u svých nohou a vzpomínal na právě probdělou noc. Věděl, že v okolí není právě oblíbený a těmito myšlenklami se probíral posledních několik hodin. Tři společensky nutné kávy mu sebraly zbytek spánku, i bez nich ho nebývalo moc. Čtyři koňaky už nutné nebyly, ale doufal, že ho uspí. Nestalo se tak. Místo toho obrátily jeho myšlenky směrem, který se mu moc nelíbil. 
    Proč ho nenechají na pokoji? Co je stále nutí provádět mu lumpárničky, kanadské žertíky a podobná alotria? Nikomu neublížil, snažil se být spíše nenápadný. Věděl o sobě, že jeho klid je vynucený, že je jak prskavka, co vybuchne jen při pohledu na nezapálenou sirku a nedokázal se ovládnout. Ale nikdy se jim přece nemstil. Jen vyletěl jak čertík ze škatulky, nezvladatelně, bezmyšlenkovitě, začal ječet, nadávky, vulgarity, ale trvalo to je pár vteřin, sotva si uvědomil co dělá, okamžitě přestal a odešel. 
   Tak proč? Přece nemohlo být až tak zábavné vidět ho několik okamžiků zuřit. Proč? Přemítal celou dlouhou noc, vzpomínal, jak mu co kdy provedli a snažil se přijít na důvod. Nezdálo se, že by v tom hrála roli nenávist, pro tu neexistoval žádný důvod. Ovšem lidská nenávist ... ne vždy potřebuje opodstatnění. Směšné? Že by se chtěli bavit? Na ten krátký, několikasekundový výstup, který  ani příliš legračně nevypadal si dávali příliš mnoho práce s přípravou.
    A teď se mu někdo vysral před dveře. Žertík? Obhroublý žertík? Vrátil se k nočním myšlenkám. Ne, na pobavení to nestačilo. Proč? Že by se vsázeli mezi sebou, kdo ho vytočí víc? Ale to vyžaduje publikum, které posoudí kdo vymyslel lepší vytáčku a párkrát se i stalo, že u akce se nikdo nevyskytoval. Ne, sázky ne. Dokazovat si hrdinství? Neútočil, nešel z něho strach, takže to taky ne. Ale teď tu leží výsledek metabolismu někoho z nich. Tak daleko ještě předtím nikdy nezašli. Hrdinství taky ne, tak co tedy?
     Bezesné hodiny, kdy hloubal nad příčinami, rozebíral jednotlivé nápady, drolil je a zamítal, zase se k nim vracel, obrátil je naruby a znovu zkoumal a stále se nemohl dopídit žádného výsledku. Až k ránu, kdy trochu znervózněl z rychle ubývajících cigaret v poslední krabičce se mu zdálo, že na to přišel. Oni se s ním prostě chtějí přátelit a dávají to najevo touhle dětinskou formou. Možná čekají, že si s nimi bude hrát a jejich útoky vracet. Hra, ano to by mohlo být. Dávají mu tím najevo, že se může stát jedním z nich, patřit do jejich společenství, prostě JEJICH. Musí to být ono, jiné vysvětlení není, probral přece všechny možnosti.
     A teď hovno. Jen výsledek celonočního dumání ho zadržel od obvyklého řevu, když pod svou trepkou objevil lejno. Vrátil se dovnitř a znovu se zamyslel. vycházel ze zjištění, ke kterým v noci, či lépe řečeno k ránu, dospěl. Ano, tímhle, v podstatě velice osobním, posledním žertíkem mu naznačují, že už patří k nim. Je přece osobní přijít k někomu až na verandu, stáhnout kalhoty, dřepnout si a učinit jeden z nejintimnějších lidských úkonů. Může to znamenat jen jedno, mají ho rádi. 
     S náznakem úsměvu vyhledal víko staré krabice od bot, od krbu si vzal kousek dřeva a šel uklízet podivný dar. Téměř nábožně se sehnul, aby sám, vlastní rukou zpečetil smlouvu o spojenectví. Podložil víko k důkazu přátelství a klacíkem ho zkoušel naň nasunout. Hovno bylo plastové.  
    Vyskočil a začal řváááááát ...