Chlubení

Chlubení je staré jak lidstvo samo. Pračlověk se chlubil novým pazourkem,

rytíři brněním a dnes kde kdo kde čím. Mám dojem, že pan Čapek už kdysi

napsal něco podobného na tohle téma, ale spíše to bylo takové komorní a já

bych to chtěl pojmout  jako správný globalista. Čím se chlubí česko, o tom

snad ani psát nebudu, to všichni víte a není se čím chlubit, raději zabrousím do

cizích končin.

Časová posloupnost nebude odpovídat, ale, jednak to není pro tuto story

podstatné a za druhé si to stejně nepamatuju. V Rusku, tedy ještě v

bývalém SSSR se chlubili tím, jaký je to nadnárod. Hned po nastěhování do

hotelového pokoje, sotva jsme začali vybalovat, bez klepání vtrhla pokojská

a jala se nám přehrabovat ve věcech, které dělila na dvě hromádky - tohle

bych koupila a tohle jste sem ani neměli tahat, přičemž se tvářila způsobem

jako, vy jste naši poddaní, buďte rádi, že tu vůbec můžete být a že se s

váma zahazuju. Trochu se mi to připomnělo, když jsem sledoval na

tržnicích jednání čechů s Ťamany. Jinak se v rusku chlubili jen tím, co

zbudoval Petr Veliký. Ale z toho zase nebylo zcela jasné, zda se chlubí tím,

co zbudoval nebo tím, že toho zbudoval tolik, že to nestihli ani všechno

zničit. Rumunsko. Tady jsem se trochu zarazil. Tam se opravdu nikdo ničím

nechlubil. Mimořádně skromní lidé. Tam jsme se se spíše, nevědomky,

chlubili my, že si můžem koupit deset chlebů naráz a až později nám bylo

vysvětleno, že to znamená, že půlka té dědiny, kde jsme nakupovali, bude

bez chleba. Inu ruské pokyny - inostránci vperjod a nebo to bylo tím, že my

jsme platili cash a místní nějakými lístečky. V NDR kromě obvyklých

turistických atrakcí se chtěli místní mládežníci pochlubit tím, jak umí

chlastat. Smůla, měli na návštěvě brňáky. Vzpomínám si, když jsem si tam v

restauraci objednal Ein deci rum, pinkl se třikrát zeptal jestli opravdu chci deci

rumu a

pak tam zůstal stát a díval se, jak to budu pít. Abych mu udělal radost, kopl

jsem to na ex. No a co? Rozjásané mládí. V NSR se chlubili úplně vším (psal

se tuším rok 86) Dívali se na nás, jak kdybychom zrovna seskočili se

stromu a tak nám s výrazem kouzelníka předváděli obyčejnou zářivku a

žvanili o její úspornosti. Taky se chlubili šachovým kompjútrem. Ten se mi

opravdu líbil a skutečně jsem ho viděl poprvé. Nadšení přešlo, když po

hodině hry se elektronický Gasparov dostal do poněkud svízelné situace,

prodlužoval přemýšlení až se nakonec zarytě odmlčel. Asi to byl německý

výrobek a v programu neměl hlášku: vyhráváš. Taky se nám pochlubili

dvěma 300litrovými mražáky, nacpanými po vrch, až jsem začal mít obavy,

jestli nechystají třetí válku. Egypt se chlubil svými chrámy. Pyramidy jsem

neviděl, teď se pochlubím svou blbostí, vůbec mě nenapadlo, že výlet do

Egypta by mohl nezahrnovat pyramidy. Chrámů jsem měl za dva dny plné

zuby, neb byly téměř stejné, lišilo se jen Údolí králů, ale musel jsem přetrpět

ještě další tři dny pečení se na slunci při čekání na prohlídku. Ovšem na

nilské lodi, tam se posádka může pochlubit takovým vlezdoprdelismem ...

Jedno oko má výraz něco mezi vděčným dítkem u vánočního stromečku,

psem slintajícím u stolu a raněnou laní, zatímco co druhé zkušeně odhaduje

obsah vaší peněženky a studeně psychologicky zkoumá, čím na vás

nejlépe zapůsobit, aby jste pustil chlup. Dobře vědí, že úmluva je jasná,

trinkgeld se vybere naráz na konci plavby, dá se kapitánovi a ten ho rozdělí

(možná), ale zkouší to stejně, co kdyby...Počítám, že spousta našich politiků

k nim jezdí na školení. Pravý opak je Dominikánská republika. Bylo mi dáno

strávit tam většinu času v hotelovém baru (hned první den jsem si vyhodil

koleno) a ti mládenci tam byli veselí, milí a přátelští, i když o tuzéru si mohli

nechat jen zdát ( v systému all inclusive nic neplatíte) a přesto se smáli a

bylo jim dobře na světě. Jestli se tam někdo něčím chlubil, tak mi to uniklo.

Stejně tak v Řecku. Sice nám ukázali tolik krás kolik stihli, ale bez chlubení.

Jo, podívejte to je paráda, moře, krajina, monastýry, ale to už tu bylo, my

sami jsme to nezbudovali a zítra to tu stejně bude zas, tak co...

Podobný přístup mají Austrálii, ale tam jsou ještě o kousek dál a jejich

:“Také it easy“ mluví za vše. A když už se něčím chlubí, tak to stojí za to. V

Polákovi jsem zmiňoval městečko Lightning Ridge a tam kromě Poláka mají

ještě řadu dalších podobných exotů. Chlapa co si postavil barák z vypitejch

flašek od piva a dalšího co si postavil hrad. Ale ne takovej na zahrádce, na

parádu. Normální velkej hrad. A žádnej milionář, obyčejný čičmunda, co si v

potu tváře doloval opály, ve volných chvílích šmejdil po okolí a sháněl

kameny, kterých je tam jak šafránu a stavěl hrad. A postavil.

Co se týká chlubení v Itálii, o tom vám moc nepovím. S manželkou a dítětem

lze jen těžko zaznamenat něco víc než rodinu. S Itálií se spíše chlubili

sousedi z pensionu, když nás tam lákali a líčili ty krásy. Žena se nechala

nachytat a já to odskákal. Bydlení v rozpálené betonové kostce, k pláži

skoro 2 km z prudkého kopce, moře špinavý, místo pláže obrovský šutry, teplá

sprcha jen na mince, nepoživatelná

pizza v turistické restauraci, pivo 3x dražší než v Rakousku, na krku

otrávený děcko a nasraná stará.

Málem jsem v tom výčtu zapomněl na Maďarsko, ti se mohou chlubit tím, že

mají vynikající 50% rum domácí výroby a Vidampark, kde mi z toho rumu

bylo celý den zle. Neměl jsem to míchat s třešňovicí. Takže asi tolik o

chlubení ve světě, no a já se chlubím tím, kde jsem všude byl. :-)))