Roanina falešná hra

                Ačkoliv jsem si to odmítala přiznat, Gabova slova o jeho příteli na mne zapůsobila prazvláštním způsobem. V zátylku mě příjemně mrazilo při představě, že se setkám s dalším Černým jezdcem. Tyto muže obcházela spousta pověstí, ale všechny se shodovaly na tom, že jsou to muži jako z kusu kamene – tvrdí a nepřizpůsobiví. Gabriel byl jejich klasickým představitelem. Dovedla jsem si ho snadno představit, jak se svojí jízdou plení vesnici, která se dostala na Černou listinu. Lidé z potrestaných vesnic, kteří přežili, vyprávějí s hrůzou v očích o nájezdu démonických vykonavatelů. A ostatní jim s hrůzou naslouchají. Což je patrně záměr, protože nikdy jezdci nevyvraždí všechny, vždycky zůstane prostor pro několik uprchlíků. 
            A teď jsem já sama v domě jednoho z nich. Zítra se dokonce setkám s dalším. Jen jsem si při Gabově poznámce o červené sukni uvědomila, že mé oblečení už zrovna není nejčistší a levandulová vůně je také ta tam. Chtěla jsem vypadat pěkně. Nezbývalo, než se obrátit na Katarinu. 
            „Parádit se chceš?“ smála se Katarina, když jsem přednesla svůj požadavek na příděl dalších svršků.
            „Tak mi dej zpět mé vlastní šaty…“ navrhla jsem a doufala, že na můj návrh nepřistoupí. Pestré barvy se mi zalíbily.
            „Mohla bych ti dát něco ze svého šatníku,“ řekla Katarina a zkoumavě se mi zahleděla do tváře.
            Nedokázala jsem skrýt zklamání. Nechtěla jsem vypadat jako šedá myška…
            „Je mi to jasné,“ pokývala nakonec hlavou, že rozumí a vybídla mě, abych šla za ní. 
            Vystoupaly jsme po schodech až do nejhořejšího patra. Tam Katarina odemkla jedny z nízkých dveří. Ocitly jsme se v malém pokojíku se zkosenou stěnou a malým vikýřovým okénkem. Místnůstka zela prázdnotou, jen uprostřed leželo několik velkých beden. Až na jednu byly všechny zajištěny velkými visacími zámky. 
            „Z té bedny si můžeš vzít, co budeš chtít,“ ukázala Katarina na bednu bez zámku. „Odtam jsou i ty šaty, co máš na sobě.“
            Nedočkavě jsem odklopila víko a začala se přehrabovat v hromadě šatstva. Všechno to bylo cítit zatuchlinou, ale zachytila jsem i slabou vůni kdysi jistě pronikavého parfému. Nakonec jsem si vybrala ještě jednu červenou a jednu černou sukni s rudým vyšíváním, dvě bílé halenky, červený kabátek, zelený svetr, několik párů punčoch a spodničku. Měla jsem co dělat, abych to vůbec pobrala. 
            Nově nabyté oblečení jsem si hned odnesla do prádelny a pustila se do praní. Nepochybovala jsem, že do rána mi prádlo uschne. Katarina byla tak hodná, že se zdržela jakýchkoli dalších poznámek a dokonce mi přinesla i plátěný pytlík se sušenými levandulovými květy, abych si jej dala do skříně a podarovala mě i nějakým spodním prádlem ze svých vlastních zásob. Děkovala jsem jí, jak nejlépe jsem dokázala. Ale odbyla mě jen mávnutím ruky.
            Ráno jsem vstávala ještě za šera, ale za žádnou cenu jsem nemohla vydržet v posteli. Vnitřní pocit, že dnes bude báječný den, mi hned po ránu rozproudil krev v těle.  Věděla jsem, že se bude něco dít. Přinejmenším to, že dojde k narušení mé izolace v tomto domě. 
            Přiběhla jsem do kuchyně v dobré náladě. O to lepší, že nikde v dohledu nebyla Katarina. Popadla jsem kus chleba, ve spíži si ukrojila kus sýra a zamířila do jídelny… Tam však seděl Gabriel, před sebou na stole rozložené nějaké listiny. Tvářil se překvapeně, že mě vidí. Položila jsem svoji snídani na okraj stolu a zůstala vyčkávavě stát.
            „Copak? Ranní ptáče?“ zeptal se.
            „Dobré ráno,“ pozdravila jsem nejdříve. „Nějak jsem nemohla spát.“
            „Nemohla jsi dospat?“
            „To jsou mi otázky…“ rozčilovalo mě, že se vždycky tak snadno dostane k pravé podstatě mých činů.
            „Já tě varuju, Markéto! Jestli provedeš nějakou nepřístojnost, tak budeš litovat, že jsi mě kdy poznala! Nejsem zvědavý, abys pro své vlastní potěšení zničila všechno, na čem se tady snažím dost těžko pracovat.“
            „A na čem tu těžko pracuješ?“ optala jsem se dost rozverně.
            „Řekl bych, že už tak máš problém pochopit svoji vlastní situaci, takže nemá nejmenší význam tě seznamovat s tou mojí. Ale chci abys věděla jednu věc. Ta návštěva mě nijak netěší a kdybych měl možnost se s tím mužem setkat někdy jindy a jinde, určitě bych to udělal. Takže se nám laskavě nepleť do cesty. Pokud na tebe za celý den nenarazí, budu rád. Zamykat tě nebudu… vlastně by to nebyl tak špatný nápad…“ Hleděl na mě zadumaně a ve mně byla najednou zase malá dušička, že to opravdu udělá.
            „Gabe…“ zajíkla jsem se.
            „Nemá význam tě schovávat. Pro všechny bude lepší, když se tvojí přítomností nebudu tajit. Kdybych tvoji přítomnost v mém domě popíral a potom tě někdo přece jen zahlédnul, zavdali bychom příčinu k podezírání. Ale když budou všichni vědět, že tu mám ženu pro své potěšení, nikomu to divné nepřijde a vyhneme se zbytečným spekulacím.“
            „Pro své potěšení? Řekl jsi ženu pro své potěšení?“ přeběhl mi mráz po zádech v předtuše čehosi neblahého.
            „A cos myslela? Že tě přiznám jako Markétu z rodu Silných? Nebuď hloupá! Proč myslíš, že chodíš oblečená jako Tulačka?“
            „Já vím, že nemám být nápadná, ale kým si představuješ, že tedy pro ostatní budu?“
            „Mojí… mým děvčetem pro…“ slova mu nějak nešla z krku.
            „Tvým děvčetem pro co?“ hlas mi přešel automaticky do výhružného tónu.
            „Pro vášnivé noci ve dvou,“ odsekl náhle, vstal od stolu a přitáhl si mě k sobě. Držel mě kolem pasu v pevném obětí. Na tváři jsem cítila jeho dech a bylo mi náhle na omdlení. Zkoušela jsem se mu vytrhnout, ale neměla jsem šanci. 
            „Pusť mě!“ zasyčela jsem a snažila se probodnout ho pohledem. Bez úspěchu.
            „Odteď jsi přede všemi moje. Jmenuješ se Roana a přišla jsi před časem z jihu. Žádala jsi nocleh u mých dveří a já tě přijal s otevřenou náručí…“ Díval se mi zblízka do očí a mne obestírala hrůza z toho ledového pohledu. 
            Chvíli jsme stáli bez pohybu jako kamenné sousoší. Měřili jsme se pohledy dvou zavilých nepřátel. Naše tváře byly tak blízko u sebe, že se téměř dotýkaly. Zatoužila jsem proměnit se v divokého psa a zakousnout své ostré tesáky do jeho sebevědomého obličeje. Náhle však jeho sevření povolilo a já měla co dělat, abych udržela rovnováhu. V hlavě mi hučelo. Nikdy jsem na nikoho neměla takovou zlost jako v tu chvíli na Gaba. 
            „Jestli se pokusíš prozradit, tak zažiješ peklo!“ vyhrožoval Gabriel a ještě tak přiléval olej do ohně mé nenávisti vůči němu. V peklo, které by mě čekalo, jsem ovšem věřila beze zbytku. Co bych taky mohla čekat od samotného Satanáše?
            Větší část dopoledne jsem strávila zavřená v pokoji. Zmítalo mnou rozčilení nad současnou situací. Nebyla tu možnost úniku. Nevěděla jsem, jak dalece je Gab schopen předstírat svoji náklonnost ke mně, jenže něco mi říkalo, že s tímhle mít problémy na rozdíl ode mě nebude. Přemýšlela jsem také, proč mi vybral jméno Roana. Znal snad nějakou Roanu? Aspoň mi mohl dát možnost, abych se pojmenovala podle svého. Ale to ne! Jen on sám rozhoduje o mém osudu, o mém jméně, o mé pověsti… Kam jsem se to jen dostala…
            Před polednem jsem vyšla z pokoje, abych Katarině pomohla s přípravou oběda. Host měl přijet každou chvíli. Všechno mi padalo z rukou a když mi horký omastek vystříknul na ruku, pověřila mě Katarina výhradně péčí o dítě. Malý Viktor vypadal v mé společnosti spokojeně. Hladila jsem jeho růžové tvářičky i jemné chmýří na hlavičce a přála si být někde daleko odsud. Můj obyčejný život obyčejné dívky zmizel v nenávratnu. Neměla jsem před sebou žádnou pořádnou budoucnost, netušila, co přijde zítra, pozítří, za měsíc. Uvízla jsem v domě černého démona. Neměla jsem ani jistotu, že splním svůj úkol. Dívčí sny a ideály se rozplynuly a já pocítila poprvé tíhu dospělosti. Neexistovala cesta zpět. 
            Ozvěna okovaných kopyt koně klusajícího po nádvoří se nesla až k nám do kuchyně. Zpozorněla jsem. 
            „Roano, dones džbán vína do jídelny, pánové si určitě před obědem rádi trochu dají. Sklenky vezmi z téhle horní police,“ ukázala na broušené skleničky na víno a dál se věnovala bublající omáčce na sporáku.
            Oslovila mě novým jménem a ani nemrkla. Srdce mi pokleslo. Ztrátu své identity jsem nesla velice těžce. Uložila jsem Viktora do koše na kolečkách vyloženého polštáři a zašla do spíže pro džbán s vínem, který tam Katarina už předtím nachystala. Do jídelny jsem vstoupila chvíli před oběma muži. 
            „No, podívej, kamaráde,“ spustil Gab bujaře, „Roana už přinesla víno… dáme si skleničku.“
            Pohlédla jsem na našeho hosta a ve chvíli, kdy se naše oči střetly, mnou projela vlna horkosti. Myslela jsem, že se v těch průzračně  modrých očích v okamžiku utopím. 
            „Zdravím vás, krásná dámo, dovolte abych se představil,“ usmíval se muž a přistoupil blíž ke mně a přijal podávanou ruku, kterou jsem mimoděk pozvedla. „Mé jméno je Eduard…“
            „Jsem…Roana,“ pronesla jsem tiše. 
            Eduard se sklonil a vtiskl mi na ruku letmý polibek. Pak se napřímil a jeho úsměv byl naprosto odzbrojující. Zběžně jsem pohlédla na Gaba a zachytila jeho posměšný úšklebek.
            Pánové si nalili každý sklenici vína. Seděli u stolu naproti sobě. Stejně ustrojení v černi, ale jinak rozdílní jako den a noc. Nemohla jsem spustit oči z Eduarda. Líbil se mi až nehorázným způsobem. Vše na něm bylo okouzlující. Plavé lehce zvlněné vlasy, které mu spadaly na ramena, jemně modelovaná tvář s pevnými mužnými rysy… a pak ty jeho oči! Jako bych hleděla přímo do nebe. Raději jsem se rychle ztratila do kuchyně, protože hrozilo, že jinak ztratím sebeovládání a budu na něj civět.
            Katarina už byla vesměs se vším hotová. Zbývalo jen nosit na stůl. Poprosila jsem ji, jestli by se toho ujala. 
            „Ale jistě. Pánova milostnice musí přece taky sedět u stolu a nechat se obskakovat, ne?“ Její tón byl hodně jízlivý. Ale měla pravdu.
            „Roano, drahá, kde jsi?“ ozvalo se z jídelny. 
            „Už jdu, Gabrieli…“ odpověděla jsem a snažila se, aby v mém hlase nebyla stopa po emocích, které mnou zmítaly.
            K obědu jsem musela usednout Gabovi po boku a tvářit se tak nějak podobně, jak by se asi tvářila zamilovaná nebo aspoň spokojená žena. Stálo mě to hodně sebeovládání. Zvláště, když si Gab neodpustil doteky a neustále mě buď chytal za ruku, nebo hladil po vlasech. Musela jsem to však strpět.
            Po obědě mi Gabriel oznámil, že si s Eduardem vyjedou a vrátí se až k večeři. Stěží jsem dokázala skrýt úlevu.