Dny dlouhého čekání

            Ráno jsem se cítila o moc lépe, takže mi Katarina přinesla mé šaty, abych se mohla obléknout. Byly vyprané a krásně voněly levandulí. Konečně jsem se zase cítila jako člověk. S obavami jsem překontrolovala obsah váčku se šperky, který donesla spolu s oblečením. Nic nechybělo. 
            Po skromné snídani, kdy jsem pojedla trochu chleba a vypila velký hrnek horkého čaje, jsem si od Katariny převzala Viktora. Dítě vypadalo spokojené, že se znovu ocitlo v mé náruči. Všimla jsem si nového pleteného kabátku, který mělo na sobě. 
            S dítětem na rukou jsem asi půl hodiny přecházela po chodbě tam a zpět, nevěděla jsem, co bych tak asi měla dělat. Mohla jsem se zeptat Katariny, ale nějak jsem neměla chuť. Když už mě interiér kamenné chodby opravdu omrzel, vyšla jsem si na nádvoří. Prohlížela jsem si vzor kamenného dláždění, kterým prorůstala tráva a impozantní dům, co vypadal tak trochu jako zmenšený hrad. Celou jednu jeho stěnu popínal bujně rostoucí břečťan. Všechno tu působilo tak nějak zašle a divoce. Ta stavba tu už musela stát ve stejném stavu celá staletí…
           Rozhodla jsem se prozkoumat také svět za hlavní bránou. Ta byla opět otevřená, mohla jsem jí klidně projít. Ohlédla jsem se, jestli se někdo nedívá. Nikoho jsem nezahlédla. Vykročila jsem na cestu stáčející se k nedalekému lesu. Stále jsem se nervózně rozhlížela, jestli mě někdo nesleduje. Chtěla jsem se jen trochu porozhlédnout po okolí a hned se zase vrátit zpátky. Viktor si spokojeně pobrukoval. 
            Došli jsme až k lesu. Hned na kraji u cesty rostly krásné hřiby. Moc jsem se sice v houbách nevyznala, ale hřib bych si nespletla. Sundala jsem si šátek z hlavy a uložila nalezené houby do něj. Kousek jsem popošla a našla jsem další… a další… Měla jsem takovou radost, že jsem postupovala stále hlouběji do lesa a úplně jsem ztratila pojem o čase. Šátek jsem měla najednou plný a Viktor začal pofňukávat. Pár metrů od nás zaštěkal pes, vzápětí se vedle nás vynořil Hero. Přivítala jsem ho radostně. Ovšem pes tu nebyl sám. V závěsu za ním kráčel jeho pán. A tvářil se jak tisíc čertů.
            „Proč tě musím nahánět po lese, holka jedna hloupá!“ vztekal se.
            „Už jsem byla na cestě zpátky…“
            „A co tě vedlo k tomu, abys vůbec podnikla cestu sem?“ popadl mě za ruku, ve které jsem držela šátek plný hub. Chlapeček se rozplakal. „Sbírala jsem hřiby, mohly by se hodit… třeba do polévky… nebo tak…“
            Vytrhl mi ranec z ruky a vysypal jeho obsah zlostně na zem. Shýbla jsem se, nedbaje na Viktorovu nelibost. Chtěla jsem houby posbírat. 
            „Nech ty zatracené houby být, rozumíš?!“
            Vzdorovitě jsem pohodila hlavou, až se mi uvolnila jedna sponka a z účesu mi vypadl dlouhý pramen vlasů. Postavila jsem se a zaujala bojovný postoj. Vypadala jsem určitě směšně. Ale do smíchu mi nebylo. Viktor se rozeřval na celé kolo a ignorovat ho dál prostě nešlo.
            Černý jezdec mě popadl hrubě za rameno. „Běž!“
            Celou cestu mě pak pošťuchoval před sebou. Zmohla jsem se pouze na zlověstné zasyčení. Nic si z toho nedělal.
            U brány čekala Katarina. Mračila se a beze slova mi znovu odebrala dítě. Chvatně si s plačícím chlapečkem pospíšila do domu. Otočila jsem se k tomu příšernému chlapovi zády, aby neviděl mé slzy.
            „Co sis myslela, že děláš?! He?“ spustil na mě vzápětí.
           Slzy neslzy… otočila jsem se k němu prudce tváří v tvář. „Nejsem snad tvůj vězeň? Nebo ano?“ a vzdorně jsem dodala s patřičným důrazem: „Pane!“
          „Říkej si tomu, jak jen libo. Ale ven už nevyjdeš… Rozumíš?!“ pronesl výhružně. „A mimochodem, to oslovení se mi líbí. Pane… to zní dobře.“ Zasmál se smíchem, ze kterého mrazilo.
          „Ještě to tak. Takovému…“ nemohla jsem přijít na žádný příhodný výraz. „Co to máš za vychování, když se ani neumíš slušně představit…“ dodala jsem nakonec.
           „Ach tak! Neznáš mé jméno…“ zatvářil se na okamžik tajemně.
          Zatajila jsem dech. Čekala jsem něco pekelně magického. Jméno, které je hrozbou, které má zvuk posledního zvonění umíráčku.
            „Můžeš mi říkat… Gabe,“ řekl docela tichým hlasem.
           „Tak se jmenuješ?“ zeptala jsem se, zklamaná svým nesprávným odhadem
            „Takhle se tu vystavovat nemůžeš. Tvé šaty jsou jako prapor. Haló, tady je ženská z Města Ruin!“ svedl řeč k mému oděvu.
            „Ale já nesmím nosit jiné šaty. Zákon říká…“
            „Zákon!“ opovržlivě si odfrknul. „Zákon jsem v tomto domě já!“
            „Ale nedodržení Zákona se trestá…“ 
            „Víš, že já mám neodolatelnou chuť tě ztrestat právě teď?!“ Jeho divoký pohled mě vyděsil. Nedivila bych se, kdyby se na mě v tom samém okamžiku vrhnul a zakroutil mi krkem.
            „A co mám tedy nosit za oděv?“ snažila jsem se vycouvat a zmírnit jeho hněv.
            „Jdi do svého pokoje. Něco ti přinesu…“
            Odkráčela jsem celkem ochotně. Rozhovory s ním ze mne vysávaly všechnu životní energii. Možná něco na těch strašlivých pověstech o Černých jezdcích přece jen bude.          
            Netrvalo dlouho a jezdec vtrhnul do pokoje, že jsem až nadskočila. Stála jsem právě zamyšleně u okna. 
            „Obleč si tohle!“ hodil na postel několik kusů pestrého šatstva.
            „Cože? Chceš abych se oblékla do tohohle?“ nevěřícně jsem hleděla na směsici barev. Tak to ne!“
            „Proč ne?!“ už zase začínal zuřit.
            „Nemůžu se oblékat jako Tuláci, co by si o mně lidé mysleli?“
            „Tady žádní lidé, před kterými by ses mohla znemožnit, přece nejsou. A i kdyby - je  výhodnější být Tulačka než mrtvola…“ Hlasitě za sebou prásknul dveřmi. Z chodby duněly ještě chvíli jeho rázné kroky.
            Odložila jsem tedy stranou své oblečení i předsudky a oblékla se do nových šatů. Dlouhá červená sukně byla bohatě nabíraná a neuvěřitelně pohodlná. Bílá halenka s červenou výšivkou mi byla trochu větší, ale vzhledem ke střihu to ani moc nevadilo. Zelený kabátek a tlustý vlněný svetr neurčité přírodní barvy jsem zatím nechala přehozené přes židli. Své staré oblečení jsem pečlivě poskládala. Přistoupila jsem k malému zrcadlu na zdi a snažila se zahlédnout co největší kus své postavy. Musela jsem uznat, že oblečení Tuláků má cosi do sebe. Vlasy jsem nosívala většinou sepnuté do praktického uzlu nebo spletené do pevného copu, ale vzpomněla jsem si na Tulačku, která kdysi zavítala k nám domů s prosbou o nocleh a nechala jsem si po jejím vzoru vlasy rozpuštěné, jen dva přední prameny stačilo sepnout sponou na temeni, aby mi nepadaly do očí. Nakonec jsem měla z té proměny i radost. Jako by mě ovanul dech svobody.
            Popadla jsem hromádku tmavého modrého oblečení a utíkala o patro níž. Z jídelny se ozýval hovor, tak jsem zamířila rovnou tam. Zaslechla jsem, jak Katarina říká: „Gabrieli, to nemůžeš udělat, ohrozil bys…“ Jak jsem vešla, okamžitě zmlkla a zmizela někam do kuchyně.
            Přistoupila jsem ke stolu, u nějž seděl Gab a odložila šatstvo přímo před něj. Zíral na mě jako na zjevení. 
            „Předpokládám, že mé staré oblečení budeš chtít někam uložit. Nejlépe, abych se k němu nedostala, že?“ odhadovala jsem jeho úmysly. „Mám pravdu, že? Gabrieli…“
            Čekala jsem od něj nějakou uštěpačnou poznámku, ale ani se nepohnul. Jen se na mne dál dlouze díval. Jako by si chtěl vrýt moji podobu hluboko do paměti. Napadlo mě, že mu možná někoho v těch šatech připomínám. Kdo nosil ten oděv přede mnou? 
            Nedozvěděla jsem se, která Tulačka kdy do tohoto domu zavítala, přestože jsem se v příštích několika dnech snažila vymámit alespoň nějaký náznak odpovědi od Katariny. Přiváděla jsem onu ženu už pomalu k šílenství. Ke svým běžným povinnostem zřejmě dostala za úkol mě hlídat, protože ať jsem se vrtla kamkoli, Katarina pospíchala hned za mnou. Nikdo mi sice přesně nevymezil prostor, ve kterém se smím pohybovat, ale pokud jsem jen naznačila, že bych měla zájem zahlédnout nějakou jinou místnost než kuchyni, jídelnu nebo svůj pokoj, byla jsem okamžitě odkázána do patřičných mezí.
            „Katarino, klidně si dodělej tu omáčku, já se skočím k tobě do pokoje podívat, jestli se už Viktor vzbudil…“ zkoušela jsem to.
            „Tak to se můžeš na chvilku o tu omáčku postarat sama, ne?“ nedala se nachytat Katarina.
            Gab se mi asi vyhýbal, protože jsem ho sotva zahlédla. A přitom bych měla tolik otázek, co bych mu chtěla položit… Právem jsem se cítila jako jeho vězeň. Stále jsem si nebyla jistá, zda mi pomáhá nebo se mi naopak snaží ublížit. Pořád tu bylo něco temného, co mě děsilo. Celý tento dům byl takový tmavý a jako by jeho zdi ukrývaly nějaké hrozné tajemství. Asi jsem se z nudy nechala příliš unášet vlastní fantazií, ale pomalu mne ty iluzorní obrazy začínaly ovládat. Jako magnet mě přitahovaly všechny zamčené dveře. Toužila jsem narušit soukromí Gaba i Katariny. Chtěla bych proniknout do jejich utajeného života. Připadali mi tu všichni jako chodící masky. Jejich tváře byly pro mé oko naprosto nečitelné.