V dešti

Ráno se tvářilo přívětivě. Zlatistě mléčné paprsky slunce pronikaly korunami stromů, které se mírně pohupovaly. Já jsem se cítila svěží a plná energie. Vykračovala jsem si pěšinou a po chvíli se ztratila ve svých vlastních myšlenkách. Představovala jsem si Vesnici Vyvolených, její obyvatele… Co nás asi tak čeká, až dojdeme k cíli? Jací jsou ti lidé, ti vyvolení? Proč právě oni jsou jiní? A jak to bude se mnou? Stanu se také vyvolenou nebo se vrátím zpět?
            Ani jsem si nepovšimla, jak naráz se setmělo. V lese jsem si to vůbec neuvědomila. S obavami jsem nyní hleděla na ocelově šedé nebe nad námi. Dítě neklidně zavrnělo a přitisklo se těsněji k mému tělu.
           „Neboj, maličký. Ještě neprší…“
           Přidala jsem do kroku. Musíme to stihnout před deštěm. Vzápětí jsem si uvědomila, že ujít celodenní úsek za zlomek času se mi rozhodně nepodaří. Jak to, že mě někdo neupozornil na tak banální překážku, jakou může být obyčejný déšť? Proč to třeba nenapadlo mě samotnou? Zastavila jsem se a vytáhla mapu. Byla příliš zevrubná na to, abych z ní mohla cokoli užitečného navíc vyčíst. Zase jsem ji schovala a pokračovala v cestě. Za chůze jsem se snažila vymyslet, kde by bylo nejlepší deštivé počasí přečkat. Mohla bych se pokusit stvořit nějaký přístřešek ze smrkových větví… nebo najít nějakou jeskyni… hlavně bych se měla rozhodnout rychle, protože mi na obličej dopadly první velké dešťové kapky. Z dálky jsem zaslechla štěkot psa. To není dobré. To vůbec není dobré! Neměla jsem tušení, zda je někde poblíž nějaké obydlí nebo je tu snad někdo na lovu. Nebo dokonce nějaký toulavý pes?
           Štěkot  na chvíli ustal, ale pak se znovu ozval někde hodně blízko. Nastražila jsem uši. Ozývalo se to někde za námi. Napadlo mě, zda nás někdo nesleduje. Možná jde pes po stopě. Znovu jsem vytáhla mapu a ověřila si správnost svého odhadu. Ano, musí tu být pod kopcem potok. Zkusím psa zmást tím, že smyju stopu ve vodě. Stále víc jsem věřila, že ten štěkot není náhodný. Seběhla jsem z kopce a jako vítr vtrhla do hustého lesního porostu. Prodírala jsem se mlázím a nedbala na nějaké škrábance – a že jsem jich měla během chvilky nepočítaně! Potok byl o něco širší, než jsem předpokládala. Než se mi ho podařilo přebrodit, měla jsem sukni i dlouhý plášť zmáčené až nad kolena. Do toho začalo ještě vydatně pršet. Šeptem jsem nadávala na smůlu, která nás potkala hned z kraje cesty. Snažila jsem se kráčet rychle, ale mokrý oděv mi to prostě neumožnil. Těžká mokrá sukně se mi pletla mezi nohy a měla jsem co dělat, abych se do ní nezamotala a nespadla.  Dítě se probudilo a nechtělo být v klidu. Popadl mě najednou tak strašný smutek a pocit beznaděje, že jsem měla chuť se otočit na místě a vrátit se zpět.
        Údolí, kterým potok protékal, bylo z jedné strany lemováno roztroušenými skalními útvary. Doufala jsem, že to bude jen dešťová přeháňka, která brzy přejde. Mýlila jsem se však. Déšť byl vytrvalý. A nebe temné. Začínala mi být strašná zima. Pevně jsem přitiskla zuby k sobě, aby mi nedrkotaly nahlas. Minuty a hodiny se mi zdály nekonečné. Narůstající nervozita a nespokojenost mi působily fyzickou bolest v okolí žaludku. Pocit bezmoci je příšerný! A lezavý chlad je odporný mučící nástroj. Soustředila jsem všechnu svoji pozornost jen na dítě. To však kupodivu vypadalo spokojeně. Hřálo se, tulilo se ke mně a očividně si s ničím starosti nedělalo. Později jsem se tulila hlavně já k dítěti, jehož tělíčko bylo tak krásně teplounké.
           Pomalu se začala snášet noc. Nikdy bych nevěřila, že může člověk jen tak prosedět dlouhé hodiny, třást se zimou a strachy a neudělat zhola nic. Tma kolem mě začínala být téměř hmatatelná. Nakrmené a přebalené dítě už zase spalo v mé náruči. Záviděla jsem mu tu bezstarostnost, ten prchavý pocit bezpečí. Mé myšlenky se zatoulaly k domovu. K velkému jídelnímu stolu, kde matka prostírá k večeři. Žaludek mi zpíval hlady, ale tíseň z všeobjímající tmy mě držela v pevném sevření, takže jsem ani nebyla schopná zašátrat ve vaku, abych si podala kousek chleba. Z temnoty kolem vystupovaly ostré zvuky. Bylo jich hodně a každý zvlášť mě vyděsil k smrti. Nedoufala jsem, že bych mohla tuto noc ve zdraví přečkat. Jestli mě něco nerozsápá, tak určitě přijdu aspoň o rozum. Znovu a znovu jsem se proklínala za svoji lehkomyslnou odvahu vydat se na tuto cestu. Nebylo mi to však nic platné. Čas se vlekl neúprosně pomalu. Nepomohlo ani mé spílání, ani slzy zoufalství, které se mi koulely po tvářích.
           Jednu chvíli jsem zaslechla nějaké ťapání a praskot větviček. Hrůzou mi na čele vyrazil ledový pot. Blížilo se to ke mně. Zavřela jsem oči. Což bylo úplně zbytečné, protože ani s otevřenými jsem neměla šanci něco vidět. Přestože už nepršelo, nebe bylo temné, bez svitu měsíce a hvězd. Stromy kolem tu hlubokou tmu ještě umocňovaly.
           Netuším a je mi záhadou, jak je možné, že se mi vůbec podařilo nakonec usnout. Poté, co jsem se vzbudila, stále ještě se zavřenýma očima jsem se blíže přivinula k teplu po mém boku a sevřela dítě pevněji v náruči. Pak mi to došlo. Doširoka jsem otevřela oči a nevěřila tomu, co vidím. Bílé ranní světlo odhalilo i zdroj toho neznámého příjemného tepla. Vedle mě klidně oddychoval velký žlutý pes. Měřil si mě zpod přivřených víček a jen nelibě zamručel, když jsem se snažila co nejrychleji posadit.  Kde se tady ta obluda vzala? Opatrně jsem se psa dotkla a když reagoval zavrtěním ocasu, pohladila jsem ho po hlavě. Jeho dlouhá zcuchaná srst byla vlhká. Stejně jako mé šaty.
            Ať už to bylo se psem, jak chtělo, vděčila jsem mu za trochu toho tepla a poměrně klidný spánek. Přemýšlela jsem, zda to byl on, kdo nás včera zahnal z cesty.
            Nebe se trochu vyjasnilo, takže jsem rychle obstarala dítě a vydala se na cestu. Nohy jsem měla nebývale těžké a horko, které mi stoupalo do tváří, bylo chvílemi až spalující. Zpočátku jsem se snažila udávat směr sama, ale nějak se mi nedařilo najít správnou cestu. Pes pobíhal kolem a brzy jsem se přistihla, že na něj spoléhám a nechávám se od něj vést. Bylo mi jedno, kam nás dovede. Nebyla jsem už schopná udržet jedinou souvislou myšlenku. Zdálo se mi, že na les padá mlha a stromy kolem se podivně kroutí.
           Trochu se mi ulevilo, když jsme vyšli z hustého mladého lesa na blátivou cestu. Bláto se mi sice lepilo na podrážky, ale cesta byla rovná a bez výrazného stoupání nebo klesání. K uším mi doléhal pláč dítěte, ale nebyla jsem si náhle jistá, jestli pláče Viktor nebo nějaké jiné dítě. Pes běžel napřed, ale stále se vracel. Snad se chtěl přesvědčit, jestli ho opravdu následujeme.
            Myšlenky se mi  mísily v hlavě zvláštním způsobem. Chtělo se mi jednu chvíli tak strašně spát, že jsem ulehla přímo na cestu. Bláto bylo příjemně hladké a chladilo moji žhnoucí tvář. Jen vřískot dítěte a olizování neodbytného psa mi zabránily usnout. S velkými obtížemi jsem se tedy posbírala ze země a statečně pokračovala v cestě. Horkost najednou zmizela a já se během těžkopádné chůze otřásala pod nápory zimnice. Skrze omámenou mysl mi problesklo poznání, že jsem z včerejšího prochladnutí onemocněla a cloumá mnou vysoká horečka. Měla jsem ve vaku sice bylinky na horečnatost, ale neměla jsem sílu si je připravit. Nasbírat někde dříví na oheň a ještě k tomu suché, mi připadlo jako něco nedostižně fantastického. Zkusila jsem s vypětím všech sil udržet své tělo alespoň v částečné bdělosti.
           Cesta, po které jsem kráčela, se najednou začala prudce stáčet doprava. Vůbec jsem netušila, jestli jdeme správným směrem. Nevěděla jsem, kam nás pes dovede, ale marně jsem sváděla vnitřní boj s lhostejností, která mě nakonec naprosto ovládla. Vysoké stromy kolem mě přátelsky konejšily dlouhými větvemi a jejich koruny se usmívaly vědoucími úsměvy. Jejich šepot přecházel v hlasité šumění. To šumění prostupovalo mojí hlavou a přehlušilo i dětský pláč, který se ještě před malou chvílí zdál být tak hlasitý. Obrazy krajiny se vzdalovaly mým očím a okolí pomalu zahalila tma. Pak naráz vše utichlo a jediným hlasitým zvukem byl tlukot mého srdce. Ještě před chvílí jsem vlekla na svých bedrech celou tíhu světa, teď jsem se nádherně vznášela. Cítila jsem se najednou lehoučká jako pírko. A jako bych zvolna klouzala ve větru a poté, co jsem vystoupala k výšinám, jsem se začala houpavě snášet zpátky dolů. A srdce tlouklo svým tempem do rytmu toho houpání.