Všechno to, co je předkládáno lidem pod názvem umění, jim má ukázat ty nejkrásnější skvosty pod sluncem a bere možnost volby vlastního vnímání krásna kolem sebe; připravuje lidi o fantazii, vlastní úsudek a co je nejhorší – brání abstraktnímu myšlení. Proto je taková potřeba všechny tyto předměty lidské zhouby zničit.

Kladívko v ruce vedoucího dražby udeřilo po třetí do podložky. Prodáno...

V posledních měsících řádí po světových dražbách cenných uměleckých předmětů jeden záhadný muž, který se vynořil jako blesk z čistého nebe. Podobně začíná celá řada novinových článků. Tento neznámý muž vydělal spousty peněz v oblasti teoretické matematiky. Na své padesáté narozeniny opustil svůj mnohaletý obor a začal se zabývat, jak se zdálo, uměleckými sbírkami. Zkupoval téměř všechna proslulá díla, o kterých jste kdy mohli slyšet. K čemu přesně je měl, zůstávalo záhadou. On sám odmítal říct, co je jeho úmyslem.

Působil jako podivín a nevím proč, ale na první letmý pohled vypadal na to, že ho snad ještě obléká jeho maminka podle módy padesát let staré a do šatů podobně dávno ušitých. Při bližším pohledu se ale ukázalo, že jeho oblečení je poměrně nové a moderního střihu. Nad koženými polobotkami následoval proužek ponožek těsně obepínající vystouplé kotníky. Tento pohled umožňovaly kratší společenské kalhoty, než by potřeboval, vytažené vysoko nad pas a pevně stažené opaskem. Následovala zpravidla modrá rozhalenka. Naštěstí ne toho průsvitného typu, takže všichni kolemjdoucí byli ušetření nežádoucího výjevu.

Do aukční síně se obvykle přiřítil rychlou a směšně houpavou chůzí; to jak se snažil své kroky co nejvíce natahovat. Venku se navíc zásadně pohyboval se sluchátky na uších. Kdoví, co poslouchal. Neopominutelnou dominantou jeho figury byly – věčně umaštěné umělohmotné brýle, co vám ze soucitu uhradí každá pojišťovna. S nimi pak dokázal čarovat jako houslový virtuóz. Nešlo si všimnout, kdy s brýlemi manipuluje. Jen je měl nalepené na čele tak pevně, že udržely svoji pozici při všemožných krkolomných pohybech, a najednou se jeho oči rozplývaly pod tlustými skly za neméně tlustou obrubou.

Ve volných chvílích a někdy i v nevhodných chvílích se bavil pronášením přemrštěně vyhrocených pseudovtipů s rádoby intelektuální pointou. Vtipy však ve skutečnosti měly za cíl zesměšnit někoho přítomného, aniž by se onen dotčený mohl ohradit. Nikdo se ale nikdy neohradil spíš proto, že jejich vypravěč působil po jejich vypuštění za chovance ústavu duševně nezámožných jedinců.

Při aukcích nervózně přešlapoval z místa na místo, pohazoval celým tělem a působil, že dost dobře neví, co má dělat s rukama. Dokonce se kvůli tomu chtěl naučit kouřit. Měl totiž dojem, že kuřák může svoje ruce zaměstnat ledabylou činností, která přinese harmonii do vnějšího působení jeho postavy. Opak byl pravdou. Vypadal jako záškolák, kterého nachytal jeho učitel. Nicméně mu cigaretový kouř vadil natolik, že od veškerých těchto snah záhy upustil. Dva kartóny cigaret, které si předem výhodně koupil, potom spálil spolu s dalšími věcmi v obrovském ohništi na zahradě za jeho domem.

Ve čtvrti, kde bydlel, se smělo pálit jen ve středu od 14:00 do 18:00. Tento čas striktně dodržoval. Dokonce měl v přízemí vedle vchodu do zahrady vyvěšený harmonogram pálení na aktuální měsíc. To aby věděl, co se má kdy přesně spálit. Dávky byly pečlivě stanoveny, aby oheň hořel správnou dobu, a aby se na ohniště všechno vměstnalo v tu pravou chvíli. Záleželo totiž také na tom, jestli chtěl nerušeně pozorovat škvířící se tvář Zuzany v lázni, nebo spíš usušit na prach nějakou tu Van Goghovu Slunečnici.

Nejvíc se mu zatím líbilo, když plameny hltaly Munchův Výkřik. Plameny se ten zimní podvečer zrcadlily v radosti jeho ponurých očí a on téměř bez dechu naslouchal nářku postavy na obraze, když plameny přeskočily z rámu na plátno. Byl to ten nejhorší, nejbezradnější a zároveň nejděsivější křik, co kdy slyšel. Zmítal jím vzrušující děs a strach. Po chvíli vyskočili na plátně bublinky a malinkaté plamínky. Pak se z obrazu stala jen rozbředlá směsice barev, až nakonec shořel. A s tím úplně utichl křik. Křik, který již nikdy nikdo nezaslechne.

Ten večer, když se probral z opojení, přelétl pohledem zasněženou zahradu. Spokojeně pokýval hlavou a rozhodl se, že nestačí intenzita, se kterou zbavuje svět uměleckých předmětů. Rozhodl se rozšířit své pole působnosti i na keramiku, šperky, sochy a další.

Od té doby uplynula již hezká řádka dní a tak již nikdo nespatří originály mnoha slavných děl, která vzala za své. Pulvis es et in pulverem reverteris.