Kladívko
v ruce vedoucího dražby udeřilo po třetí do
podložky. Prodáno...
V
posledních měsících řádí po
světových dražbách cenných uměleckých
předmětů jeden záhadný muž, který se vynořil
jako blesk z čistého nebe. Podobně začíná
celá řada novinových článků. Tento neznámý
muž vydělal spousty peněz v oblasti teoretické matematiky.
Na své padesáté narozeniny opustil svůj
mnohaletý obor a začal se zabývat, jak se zdálo,
uměleckými sbírkami. Zkupoval téměř všechna
proslulá díla, o kterých jste kdy mohli slyšet.
K čemu přesně je měl, zůstávalo záhadou. On sám
odmítal říct, co je jeho úmyslem.
Působil
jako podivín a nevím proč, ale na první letmý
pohled vypadal na to, že ho snad ještě obléká jeho
maminka podle módy padesát let staré a do šatů
podobně dávno ušitých. Při bližším pohledu
se ale ukázalo, že jeho oblečení je poměrně nové
a moderního střihu. Nad koženými polobotkami
následoval proužek ponožek těsně obepínající
vystouplé kotníky. Tento pohled umožňovaly kratší
společenské kalhoty, než by potřeboval, vytažené
vysoko nad pas a pevně stažené opaskem. Následovala
zpravidla modrá rozhalenka. Naštěstí ne toho
průsvitného typu, takže všichni kolemjdoucí byli
ušetření nežádoucího výjevu.
Do
aukční síně se obvykle přiřítil rychlou a
směšně houpavou chůzí; to jak se snažil své kroky
co nejvíce natahovat. Venku se navíc zásadně
pohyboval se sluchátky na uších. Kdoví, co
poslouchal. Neopominutelnou dominantou jeho figury byly – věčně
umaštěné umělohmotné brýle, co vám ze
soucitu uhradí každá pojišťovna. S nimi pak dokázal
čarovat jako houslový virtuóz. Nešlo si všimnout,
kdy s brýlemi manipuluje. Jen je měl nalepené na čele
tak pevně, že udržely svoji pozici při všemožných
krkolomných pohybech, a najednou se jeho oči rozplývaly
pod tlustými skly za neméně tlustou obrubou.
Ve
volných chvílích a někdy i v nevhodných
chvílích se bavil pronášením přemrštěně
vyhrocených pseudovtipů s rádoby intelektuální
pointou. Vtipy však ve skutečnosti měly za cíl zesměšnit
někoho přítomného, aniž by se onen dotčený
mohl ohradit. Nikdo se ale nikdy neohradil spíš proto, že
jejich vypravěč působil po jejich vypuštění za chovance
ústavu duševně nezámožných jedinců.
Při
aukcích nervózně přešlapoval z místa na
místo, pohazoval celým tělem a působil, že dost
dobře neví, co má dělat s rukama. Dokonce se kvůli
tomu chtěl naučit kouřit. Měl totiž dojem, že kuřák
může svoje ruce zaměstnat ledabylou činností, která
přinese harmonii do vnějšího působení jeho postavy.
Opak byl pravdou. Vypadal jako záškolák, kterého
nachytal jeho učitel. Nicméně mu cigaretový kouř
vadil natolik, že od veškerých těchto snah záhy
upustil. Dva kartóny cigaret, které si předem výhodně
koupil, potom spálil spolu s dalšími věcmi v obrovském
ohništi na zahradě za jeho domem.
Ve
čtvrti, kde bydlel, se smělo pálit jen ve středu od 14:00
do 18:00. Tento čas striktně dodržoval. Dokonce měl v přízemí
vedle vchodu do zahrady vyvěšený harmonogram pálení
na aktuální měsíc. To aby věděl, co se má
kdy přesně spálit. Dávky byly pečlivě stanoveny,
aby oheň hořel správnou dobu, a aby se na ohniště všechno
vměstnalo v tu pravou chvíli. Záleželo totiž také
na tom, jestli chtěl nerušeně pozorovat škvířící
se tvář Zuzany v lázni, nebo spíš usušit na
prach nějakou tu Van Goghovu Slunečnici.
Nejvíc
se mu zatím líbilo, když plameny hltaly Munchův
Výkřik. Plameny se ten zimní podvečer zrcadlily v
radosti jeho ponurých očí a on téměř bez
dechu naslouchal nářku postavy na obraze, když plameny
přeskočily z rámu na plátno. Byl to ten nejhorší,
nejbezradnější a zároveň nejděsivější
křik, co kdy slyšel. Zmítal jím vzrušující
děs a strach. Po chvíli vyskočili na plátně bublinky
a malinkaté plamínky. Pak se z obrazu stala jen
rozbředlá směsice barev, až nakonec shořel. A s tím
úplně utichl křik. Křik, který již nikdy nikdo
nezaslechne.
Ten
večer, když se probral z opojení, přelétl pohledem
zasněženou zahradu. Spokojeně pokýval hlavou a rozhodl se,
že nestačí intenzita, se kterou zbavuje svět uměleckých
předmětů. Rozhodl se rozšířit své pole působnosti
i na keramiku, šperky, sochy a další.
Od
té doby uplynula již hezká řádka dní a
tak již nikdo nespatří originály mnoha slavných
děl, která vzala za své. Pulvis es et in pulverem
reverteris.
|