Bolestí je plný klub sebevrahů...a já mám členskou kartu. Někdy se zatmí...to všechna slunce zhasla, v tom jediném momentě bezmocného chladu. Není nic, nikdo...a nejsou ani cesty, snad jen bez cíle... Stojím nad propastí vlastního strachu, bolestí dovlečená na samotný okraj... kameny drolí se pod nohama, proč jen stojím tam tak hrozně sama? Chtěla bych se chytit...ale podaná ruka chybí... Smrt není těžká, to jen umírání... vraždění neviňátek...už začíná mít tradici. Snad proto jsou smrtí mé poslední dny a smrt samotná jen utopí mé sny, jež toužily...vydám je napospas zániku, touhy bolí. Žiletka ostrá zatřpytí se v šeru... poslední jiskra života a potom...potom nic. Červené pole vlčího máku kolem rozkvétá, mé tělo povolné vydá poslední krásu do světa... Smrti květy vždycky tolik sluší... Uprostřed temnoty leží bílé tělo, jež životem zkoušeno bylo zas a znovu, až vysílením padlo...ticho, klid, nic...konečně. Klub sebevrahů plný je trýzněných duší...a krásných usmířených těl. |