Nesměle křehká jsem před Tebou...

Tvá tvář, v temnosti zněžnělá,
pohled do hloubek z čokolády očí,
hlava se v závrati citu náhle točí,
jak udělals to, kdybych věděla...

Mlčím a oči klopím k zemi,
Ty odzbrojils mě s tichou lehkostí,
duše Tvá silná i v zázračné hebkosti,
z úsměvu Tvého milo je mi.

Hladit a konejšit toužím Tě,
jak malé děvčatko bojím se přiznat,
je ale smyslem v srdci se vyznat?
...dobyls mě se zbraní ve vatě...

Tady jsem a vezmi si mě, chceš-li.
Snad bojíš se, jsem trochu silná káva,
však i štěně, co se s upřímností dává,
snad moc daleko mé verše nedošly...

Čistota nalezená, jak Máří Magdaléna,
chci Ti ovinout kolem krku paže,
jen dělat to, co srdce moje káže,
prosím nenech mě nikdy kleknout na kolena...

Nechápu proč a nevím jak,
tak někdy se to náhle podaří,
když spatřím vnitřní světlo ve tváři...
myslím na tvůj úsměv...je to prostě tak.

Nesměle křehcí jsme oba...