| Dílo #22136 |
|---|
| Autor: | Hana |
| Datum publikace: | 28.12.2005 17:23 |
| Počet návštěv: | 2058 |
| Počet názorů: | 13 |
| Hodnocení: | 6 |
| Patří do sbírky: | Příběhy |
| Prolog |
|---|
|
| Ángel |
Byla jsem třetím rokem provdaná, ale už několik měsíců byl manžel zpět doma na Kubě a skoro stejně dlouho jsem o něm neměla žádné zprávy. Trápilo mě to, milovala jsem ho a čekala, že se vrátí zpátky tak jak mi při odjezdu sliboval. Napřed jsem posílala spousty dopisů a při čekání na odpověď psala smutné básničky. Pak jsem se rozhodla vydat se za ním a zjistit, co se vlastně děje. V té době jsem pracovala v jedné cestovní kanceláři, která jako jedna z prvních začala s organizováním pobytových zájezdů do Španělska a protože zpáteční letenka na Kubu nebyla nejlevnější, rozhodla jsem se vydělat si na ni právě ve Španělsku. Domluvila jsem si práci u španělského partnera svých šéfů a začátkem srpna se vydala na cestu. Joaquín, můj nový zaměstnavatel, mě přátelsky přivítal a řekl, že už mi všechno zařídil, že chce, abych odletěla co nejdříve, abych se zbavila trápení a nejistoty – a se smíchem dodal: „a mohla pak pro mne lépe pracovat“. Můj příběh ho tak zaujal, že mě představoval svým známým a spolu s nimi obdivoval mé odhodlání cestovat přes půl světa , abych zjistila pravdu o své lásce. Naplánoval mi nejdříve týdenní odpočinek v Torreblance, pak mi zařídil u svých známých, že mě vzali do Madridu, nechali u nich přenocovat a dopravili mě až na letiště. Tam se objevil první problém – španělský úředník u odbavovací přepážky po mně požadoval kanadské vízum, protože jsme měli mít v Kanadě mezipřistání. Byla jsem jediná cizinka ve speciálu plném španělských turistů letících na Varadero a do Havany a nevěděl si se mnou rady. Bylo krátce po „Sametové revoluci“, všude probíhala spousta změn a on nemohl uvěřit, že Češi nepotřebují tranzitní vízum do Kanady a nebyl schopný si to dostatečně rychle ověřit, takže to chvíli vypadalo, že má cesta skončí dříve než začala. Při té představě a hlavně při představě částky, kterou Joaquín vydal na zařízení mé cesty a všeho potřebného (měla jsem zaplacený týdenní pobyt all inclusive v jednom z nejlepších hotelů v Havaně na doporučení kubánských emigrantů, kteří mě varovali, že pokud bych letěla soukromě na návštěvu rodiny, nemusela bych se vůbec dostat z letiště – proto jsem ani nemohla nikomu z manželovy rodiny napsat o svých plánech) jsem se začala vztekat, pustila jsem se do ubohého úředníčka a vyhrožovala mu peněžními sankcemi, ztrátou místa a už si ani nepamatuji, čím ještě. Zabralo to, za chvíli se objevili tři muži z letištní ochrany, mužík za přepážkou mi odebral pas a ti tři mě se samopaly v rukou eskortovali do letadla. Tam si nechali zavolat kapitána a sdělili mu, že za žádných okolností nesmím v Kanadě opustit letadlo, že mohu vystoupit jen a pouze v Havaně. Pak ještě počkali, až mě letuška usadí (problém číslo dvě – na palubní vstupence bylo vyznačené sedadlo „J“ a přitom v tom letadle končila sedadla u „I“- naštěstí to nám přidělená letuška rychle vyřešila). Let proběhl bez dalších potíží, vedle mne seděl přátelský manželský pár z Kanárských ostrovů a tak jsme si chvílemi povídali. Jídlo bylo dobré, mohla jsem si vybrat z několika hudebních kanálů nebo sledovat nějaké filmy, začalo se mi to líbit. Pak mi přišel kapitán oznámit, že brzy budeme přistávat v Ganderu a já že zůstanu v letadle. Řekla jsem, že mi to nevadí, že v Kanadě nic nepotřebuji, jen mí sousedé se divili – nevšimli si předtím mého „triumfálního“ vstupu. Vzápětí se kapitán vrátil s tím, že má se mnou problém. V Ganderu jsme měli doplňovat palivo a při tom nesmí v letadle nikdo být, jak mi řekl. Díval se na mne, jako by ode mne očekával nějaký návrh radu nebo řešení, co s tím. Nedočkal se a celý zamyšlený odešel. Sousedé byli zvědaví, proč nesmím v Ganderu z letadla, stručně jsem jim odpověděla, že nemám kanadské vízum. Dál se nevyptávali. Za chvíli se z reproduktorů ozval kapitánův hlas, který oznamoval, že mezipřistání bylo zrušeno a my letíme přímo do Havany. Důvody nevysvětlil a tak dodnes nevím, jestli za to mohly povětrnostní či technické podmínky a nebo jestli tím způsobem kapitán vyřešil problém, který mu se mnou vyvstal. Potom se objevil ještě jednou, před přistáním v Havaně, přinesl mi můj pas a popřál příjemný pobyt na Kubě. Když jsem svůj zelený pas uviděla, dost se mi ulevilo – devět hodin mě strašila představa, že zůstal u toho mužíka za přepážkou na letišti v Madridu a že já zbytek života strávím v tom letadle, protože mě bez pasu nikde nepovolí z něj vystoupit (znala jsem tu situaci z jedné sovětské komedie…). Pro mé sousedy to bylo další překvapení:
„Jak to, že je tvůj pas zelený?! Vždyť máme červené!“
„No, my máme pasy zelené..“
„Kdo „MY“?!“
„My v Československu.“ Nastalo další vysvětlování, oni si až do té doby mysleli, že jsem z Kanárských ostrovů jako oni…
Konečně jsme přistáli v Havaně. Bylo asi půl jedné v noci, ale v letištní hale bylo tolik světla, lidí a hluku, že mi nedocházelo, že je hluboká noc.
Kontrolou jsem prošla nečekaně hladce a hned jsem zamířila k východu, kde na nás u připravených autobusů, označených jménem hotelu, čekali naši průvodci. Té, která měla na starosti hosty mého hotelu, jsem oznámila, že s nimi do hotelu nejedu, že na mě čeká rodina. Nic nenamítala a řekla mi, že kdykoliv mohu do hotelu přijít. Potom všechny autobusy postupně odjely, ubylo světla, nastalo ticho. Všichni uniformovaní i civilní zaměstnanci letiště někam zmizeli, před hlavní budovou jsem zůstala jen já a pak ještě pár taxikářů u jejich přesluhujících vozidel.
V kapse jsem měla telefonní číslo a adresu sestry jednoho emigranta, která jako jediná o mém příletu věděla. Vezla jsem pro ni dopisy a pár věcí a bylo domluvené, že se jí mám po příletu ozvat, že se o mne postará a pomůže mi. Začala jsem se tedy rozhlížet po telefonu, ale žádný jsem nenašla. Po chvíli hledání jsem našla alespoň človíčka, který patřil k zaměstnancům letiště a zeptala se ho, kde můžu najít telefon. Nevěřícně se na mne podíval a odpověděl: „Tady v hale žádný není, máme jenom jeden, na řídící věži, ale tam nikdo nesmí!“
S kufrem v jedné ruce a papírkem s adresou v ruce druhé jsem přistoupila k hloučku čekajících taxíkářů. V kabelce jsem měla dvacet kubánských pesos a necelých padesát tisíc španělských peset a to byl problém. Na Kubě tenkrát jezdily (a myslím, že stále ještě jezdí) dva druhy taxíků - pro místní za pesos a pro cizince za dolary americké nebo turistické. Nikdo mě nechtěl odvézt, jako cizinka jsem nesměla platit kubánskými pesos a kromě toho, že španělské pesety nesměli přijmout, nikdo ani netušil, jaký je jejich kurz. Poradili mi letištní směnárnu, tak jsem zase vzala svůj kufr a vrátila se do hlavní budovy. Směnárna byla samozřejmě zavřená a jak mi prozradil človíček, který u mne najednou stál, španělské pesety by mi s největší pravděpodobností stejně nesměnili. Odvlekla jsem se i se svým kufrem zpátky ke svému poradnímu sboru a vypadalo to, že ta situace nemá řešení. A potom ze středu té rozpačité skupinky vystoupil mladý muž. Přečetl si adresu na papírku a řekl, že mě tam zaveze. Nevím, kdo z nás v tu chvíli riskoval víc, ale podle toho, jak se na nás ostatní dívali, on BYL hrdina. Sotva se auto rozjelo, přepadla mě absolutní panika. Byly asi dvě hodiny v noci, všude kolem černočerná tma, v celé Havaně nesvítilo jedno jediné světýlko a na celém Ostrově svobody o mém příletu nikdo nevěděl. Jen jedna dívka něco tušila, ale nevěděla kdo jsem, jak vypadám, kdy doopravdy přiletím a za kým vlastně. Vědělo to jen pár lidí na dvou místech té příšerně daleké Evropy. V očích těch taxíkářů jsem byla bohatá Evropanka s plným kufrem… kdyby ho napadlo vylepšit si rozpočet a místo pár pesos si nechat úplně všechno, kdo by na to kdy přišel…Přestože se mi tohle všechno honilo hlavou a já zažívala bezmezný STRACH, snažila jsem se odpovídat na otázky, jimiž mě v rámci konverzace ten mladík zahrnoval. Můj příběh ho ohromil a jeho chování mě uklidnilo natolik, že jsem svůj strach zahnala někam do koutku srdce (a tam sebou tloukl ode zdi ke zdi…) a dokonce jsem se odvážila si svého řidiče prohlédnout. Že je mladý a vysoké sportovní postavy, toho jsem si všimla ještě na letištním parkovišti, teď jsem zjistila, že je to navíc i pohledný, sympatický a příjemný „středně černý“ černoch (na Kubě existuje spousta barev a odstínů lidské kůže…). Už jsem byla schopná i sledovat cestu, ale stejně nebylo vidět vůbec nic, jen světla našeho vozu.
Pak jsme zastavili.
„Někde tady to bude. Počkej tady, zkusím to najít…“ vzal si papírek z mé ruky a vystoupil do té tmy. V okamžiku byl zpátky: „Kdyby někdo přišel a chtěl ukrást auto, nic nedělej – zabili by tě…“ a znovu ho pohltila tma.
Nevím, jak dlouho byl pryč – možná deset minut, možná půl hodiny. Seděla jsem v té tmě na zemi kousek od auta a strachy ani nedýchala…Když jsem uslyšela kroky, modlila jsem se, aby byly jeho…Byly a já si mohla zhluboka vydechnout.
„Lituju, nenašel jsem ji – co chceš dělat?“
Měla jsem v zásobě ještě jednu adresu, na další příbuzné mého rádce – emigranta. Ukázala jsem ji Ángelovi (případné jméno, napadlo mě – jinak se snad ani jmenovat nemůže…) : „Zavez mě tam…“
„Ale to je na úplně opačném konci Havany, na to by ti těch dvacet pesos nestačilo!“ (klidně mu rodiče mohli dát i jiné jméno…)
„Když je najdeme, určitě to za mne rádi zaplatí“ – doufala jsem, že mu nelžu.
„A co když to zase nenajdeme? Víš co, zavezu tě k sobě domů, já budu stejně až do rána jezdit a ty se aspoň v klidu vyspíš…“ Chlap jako všichni ostatní, ale já byla víc než ospalá nebo unavená, byla jsem vyčerpaná skoro do bezvědomí, ten předchozí stres a strach a beznaděj… představa postele - jakékoliv, kdekoliv, číkoliv – mě lákala a on byl koneckonců tak milý…už jsem málem přikývla, ale potom jsem si uvědomila, že jsem už asi deset měsíců věrná a jen tři sta kilometrů před cílem a že čas letí a já mám na všechno jen jeden jediný týden… „Zavez mě tam, prosím…“
Už to nekomentoval a vyjeli jsme (to jméno rozhodně neměnit!). Po chvíli ale znenadání zabrzdil: „Vrátíme se tam, musím to najít!“
Zaparkoval tam, kde předtím a mě odložil tamtéž. Zase se rozplynul ve tmě a já už ani neměla sílu se bát. Seděla jsem v autě a čekala. Nemám představu, kolik času uběhlo, než se znovu objevil, ale najednou tam byl a tvářil se vesele: „Vzbudil jsem hromadu lidí, ale nakonec jsem ji našel –pojď!“
Pomohl mi ven z auta a když jsem se postavila, objal mě. Byl to příjemný okamžik, ta úleva a jistota a někdo, kdo stál při mně…Pak jsme se políbili, ani krátce ani příliš dlouze – tak akorát s ohledem na to, co jsme spolu měli za sebou.
„Jsem rád, že jsem tě mohl poznat…“ Vzal můj kufr, podal mi ruku a provedl mě tmou bludištěm spícího sídliště k jediným otevřeným vchodovým dveřím a potom po schodech nahoru až do posledního (nevím kolikátého) poschodí. Postavil kufr na zem a do ruky mi vtiskl papírek: „Kdyby ti to s ním nevyšlo, přijeď nebo zavolej a já si pro tebe přijedu …“
I když si podle mne zasloužil mnohem víc, mohla jsem mu dát jen těch slíbených dvacet pesos a poděkovat mu. Odcházel a když jeho kroky doznívaly někde v přízemí, zaťukala jsem na dveře, před kterými mě nechal stát.
|
|
| Názory čtenářů |
01.02.2006 21:10
 Burlev
|
pokud prožila Tak sis užila :-) |
01.02.2006 21:14
Hana
|
Burlev napsal(a): pokud prožila Tak sis užila :-) |
07.02.2006 21:25
Barbar_Cohen
|
a co pokračování? Chci vědět jak to dopadlo..... :-)))) |
07.02.2006 21:28
Hana
|
Barbar_Cohen napsal(a): a co pokračování? Chci vědět jak to dopadlo..... :-)))) |
16.04.2006 20:22
rainman
|
pokračuj, Šeherezádo :-)) |
16.04.2006 20:29
Hana
|
rainman napsal(a): pokračuj, Šeherezádo :-)) |
25.05.2006 21:10
alfonso
|
napínavé do posledního řádku... a i pak spousta prostoru pro fantazii...děkuji :o) |
29.11.2006 22:24
Angel of verity
|
Zvláštní příběh a moc pěkně napsaný. :o) |
29.11.2006 22:26
Hana
|
Angel of verity napsal(a): Zvláštní příběh a moc pěkně napsaný. :o) |
29.11.2006 22:26
Angel of verity
|
Hana napsal(a): Angel of verity napsal(a): Zvláštní příběh a moc pěkně napsaný. :o) no, zvláštní... stal se mi... :o) |
28.12.2006 23:51
rohoz
|
tak rozhodně zajímavé čtení a poutavě napsáno, má to spád, ale je to zřetelný spíše deníkový či reportážní zápis, nemá to parametry povídky, ale je to výtečné téma, se kterým se dá dobře pracovat. Tvůj problém není v napětí, tématech, ale jen ve formě. A ta je vcelku dosažitelná. Teda, řeknu ti, jsi sympatický dobrodruh. |
28.12.2006 23:54
Hana
|
díky! - já myslela, že rohoz funguje jen na Totemu :o) |
Přidat názor ...nápověda k hodnocení  |
|---|
(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)
|