V dobách bezstarostného a hlavně bezdětného mládí jsem sama sebe považovala za ženu se smyslem pro dobrodružství.

Sice jsem neskákala padákem, nelibovala si v bungee jumpingu ani o víkendech nesjížděla na raftu dravé peřeje. Ale svůj život bych rozhodně nepopsala jako nudný nebo usedlý.

Slovo „usedlý“ se mi spíše pojilo s člověkem, který se vzdal své svobodné existence ve prospěch rodičovství.

Ne že bych péči o děti považovala někdy za snadnou nebo málo záslužnou. Avšak určitě mi nepřipadala přehnaně vzrušující či dobrodružná.

Má fantazie mi vykreslovala každodenní bytí osoby na rodičovské dovolené jako sled monotónních a všedních dnů naplněných nudnou a šedou rutinou.

Jako vždy se ovšem moje představy na hony lišily od barvité reality mého vlastního mateřství.

Nedávno jsme sfoukli první svíčku na narozeninovém dortu naší dcery Agáty a já marně tápu v paměti, zda jsem během uplynulého roku zažila alespoň chvíli fádní a jednotvárné nudy.

Pominu-li takové extrémy jako vleklou poporodní depresi (nudíte se? pořiďte si nespavé a ubrečené miminko!), heroický boj o zachování laktace či neméně vyčerpávající a urputný souboj s post-těhotenskou obezitou, kteréžto zpestřovaly první měsíce mého rodičovství, ani obyčejné a všední dny, jež trávím se svým dítkem, nejsou prosty zážitků vskutku adrenalinových.

Například minulý víkend se nám to tak pěkně sešlo. Stačilo, aby se nakupilo tropické vedro, manželova absence doma (naléhavá práce v práci), moje rýma (jakožto nefalšovaný hypochondr při ní trpím jak zvíře) a Agátčina špatná nálada (akorát se zotavovala z virózy, tak nebyla úplně v rozverném rozpoložení).

Přes svůj zdravotní hendikep jsem se snažila začít den jako vždy, čili v klidu si vychutnat snídani u počítače, užívajíc si blaženou chvilku surfování na netu.

Za normálních okolností se mi daří držet dítě stranou tím, že mu házím kukuřičné křupky, které má dcerka zobe z koberce jak slepička. Je to taková snídaně hrou.

Třicítka na rtuti venkovního teploměru v kombinaci se sedmatřicítkou na teploměru lékařském ovšem vyvolaly u mého robátka nechutenství, takže jindy oblíbený sběr kukuřičných laskomin ji dnes nechává chladnou. Což znamená, že svou e-mailovou korespondenci po ránu asi nevyřídím.

Zkouším Agi uchlácholit kojením, ale to zabere jen na chvíli.

Je  podrážděná a pořád jenom kničí a chce se nosit. Jako milující matka vydržím deset kilo živé váhy tahat hodinu, i dvě, ale pak odpadám a dítě pokládám na gauč. Řev, řev, řev ... okenní tabulky se chvějí a moje ušní bubínky trpí.

Stírám kapky potu stékající z mého čela a nosím dál. V okamžiku, kdy mi cosi křupne v zádech, docházím k rozhodnutí, že půjdeme raději ven a projedeme se s kočárkem po zahradě. Před domem potkávám tchyni (bydlí v bytě pod námi), která praví, že od nás slyšela strašný křik, ale nemohla se jít podívat, co se děje, jelikož si tahala z ruky klíště .... To ale musela být pořádná potvora, když její likvidace zabrala celé dopoledne!

Výrok matky mého manžela nijak nekomentuji (i když bych k němu asi měla co dodat) a ukládám nevrlé dítko do kočárku. Místo toho, aby vděčně usnulo, hází po mě kšiltovkou (výprodejová za pouhých 50Kč ) a drze se mi směje do očí. Po půl hodině, kdy mě vedro přibíjí k zemi, oznamuji dceři, že ji zabiji, jelikož už nevidím jiné východisko.

Nakonec beru dítě opět domů. Na chvíli ho stavím na zem, abych aspoň posbírala věci, které rozházelo okolo .... hysterický záchvat na sebe nenechá dlouho čekat (dítěte, nikoliv můj, já už jsem na konci sil a jen chmurně přemítám, kolik let vyfasuji za vraždu batolete).

Zkouším Agi nechat vyřvat. Ta si lehá na zem, bije hlavou o linoleum a vydává zvuky, které bych připodobnila k siréně sanitky ... po deseti minutách kapituluji a vezmu ji do náručí. Vlídně se usměji, ale efekt je bohužel opačný, než bych čekala ... můj milovaný potomek ječí, jako by jej na nože brali. Hm, asi mě zradila mimika.

Po dalších deseti minutách, kdy pláču spolu s dcerou, nasazuji zarudlému batoleti hydroléčbu. Napouštím vanu a odolávám touze strčit dětskou hlavičku pod hladinu a přidržet ji tam.

Agáta se uklidňuje vyléváním šampónů (mých) do lázně. Kašlu na to, aspoň je klid.

Pokládám hlavu na okraj vany a nechávám se mlátit přes obličej zvýhodněným balením kondicionéru.

V mé duši se rozlévá klid a mír ... už je mi všechno jedno.

Vyndávám dceru z vany a kolébám ji na rukou. Vypadá to, že usíná. Plížím se opatrně do ložnice a pokládám spáče do postýlky. Že by? Hladím dítko po hlavě a jak se nakláním nad postýlku, z nosu mi kane nudle. Ach, ta proklatá rýma!

Tu mé oko spatří kočky (celkem dva kousky), jak si hoví na skříni. Posunky jim naznačuji, ať opustí prostor (pokud možno potichu), aby nerušili dítko ve spravedlivém spánku. Zvěř se tváří, že mi nerozumí a válí se dál po nábytku. Zuřivě mávám rukama, zatímco dělám směrem k postýlce konejšivé "š š š".

Nakonec musím vylézt na noční stolek a z něj konečně dosáhnu na ty odporné chlupaté bestie. Smetákem je mlátím po kožichu a nekompromisně nutím k ústupu.

Konečně zavřu dveře ložnice a zbitá jako pes se odplížím ke svému počítači. Tupě zírám na blikající monitor. Přemýšlím, kdy jsem naposled jedla? Kolik je vlastně hodin? Co je za den? Kdo jsem a kam směřuji? A proč jsem si místo dítěte nepořídila štěně francouzského buldočka? 

Dala bych si panáka, ale jakožto kojící matka si raději nechávám zajít chuť.

Muž mi volá, že přijede z práce až ve večerních hodinách. Kolem je bordel, v lednici jen zima ... já jsem zpocená jak čuně a viditelně se mi klepou ruce.

Dítě se po dvaceti minutách spánku budí … vypadá ověženě, což se o mně nedá říct ani náhodou. Při životě mě udržuje druhý litr coca-coly, který jsem právě dopila.

Snažím se Agátě vnutit trochu kaše, jogurtu nebo alespoň skývu chleba, ale marná snaha. Agi trvá na výlučném kojení. Není nad to, když se v letním parnu po mé propocené hrudi válí propocené kojeňátko.

Zbytek dne trávíme v těsném obětí. Kolem desáté večer se mi konečně podaří odpojit savce od bradavky a vložit ho do postýlky. Odpotácím se do sprchy. Když si chci umýt vlasy, vyteče z lahvičky místo šampónu jen voda … prostředek na mytí kštice skončil v dětské vaničce.

Před půlnocí konečně dorazí manžel. Ptá se mě, jak jsem se celý den měla a co jsem dělala. Odpovídám neartikulovaným zavytím a divoce při tom koulím očima. Můj důvtipný druh pochopí, že nemá klást zbytečné otázky, a něžně mě ukládá do postele.

Ve dvě hodiny ráno mě probudí nesnesitelné křeče v žaludku. Uvědomuji si, že jsem od oběda neměla v ústech (jaká to hrůza!) a že asi umírám hlady. Z posledních sil se doplazím k lednici.  Během pěti minut v mých útrobách skončí dvacet deka salámu, tři studené párky, okurka, balíček sušenek a půl litru pomerančového džusu. Je mi těžko. Připadám si jako vlk z Červené Karkulky, když mu myslivec do břicha zašil kamení.

Uléhám zpět na lůžko ke své dceři. Ta ze spánku tiše sténá. Otáčím se na bok a sténám též.

Až si budu chtít trochu odpočinout, vyrazím za nějakou nenáročnou, uklidňující zábavou. Třeba si konečně skočím padákem.