Nechtělo se jí vůbec vstávat. Vyhrabala se z peřin a tvrdě žuchla do bačkor. „Chjo, konečně prázdniny a já musím zrovna za tetou“ Kdyby to nebylo za trest, tak by už dávno byla s Lídou někde v zapadlé chatičce… No a v tom byl právě problém, s Lídou.“ Rodiče byli vzteky bez sebe, když zjistili, že jejich dcerunka kouká víc po sukních než po kalhotách, takže měla sbaleno ještě dřív, než dostala vysvědčení. Pas jí dali před školou a šup, vzdálená Transylvánie ji očekává. „Větší zapadákov si moje příbuzenstvo opravdu vybrat nemohlo, jsem zvědavá, jak si naši myslí, že mne teta odnaučí koukat holkám do kalhotek“. Uchichtla se a vyrazila na vlak.

Dlouhé hodiny jízdy vlakem si krátila čtením nějaké romantické slátaniny, která ji vůbec nebavila a pozorovala spolucestující, kteří se průběžně měnili. Hodinu před plánovaným koncem její cesty měla pocit, že je ve vlaku úplně sama. Bylo už pozdě večer, takže ven už nebylo skoro vidět. „Paráda, tak to tam bude nuda ještě větší než tuším“. Otráveně kopla do batohu u nohou právě ve chvíli, kdy vlak prudce zastavil. Poklonkovala se na protější sedadlo a rozplácla se jako žába u sedačky. Sprška sprostých slov vylétla z jejích úst, když najednou jí podal někdo ruku… Lekla se. „Uf plížíš se tu jako duch, vůbec jsem tě neslyšela!“ Stejně stará dívka stála najednou těsně vedle ní. Takové tintítko s velkýma modrýma očima a tmavými vlasy, ale vcelku sympatická. „Kdyby trochu přibrala, třeba by bylo i za co chytit… Ježíš, už zase, budu si muset dávat pozor nebo mě naši zamknou doma ve sklepě.“ Ale stejně si ji mlsně prohlídla.

 „Nechtěla jsem, promiň…. Potřebuješ pomoct?“ Sice neměla ráda, když ji někdo otravoval, ale pomoc jí přišla vhod, přece jenom tu je poprvé a kdoví, jestli na ni bude vůbec čekat někdo na nádraží. „Díky, já jsem Martina od Henroutů a jedu sem na prázdniny.“ Dotyčná bledulka tiše polkla. „Jsem Julie, jestli chceš, ukážu ti cestu, jak se k nim na hrádek dostaneš“.

„Hm, tak naše příbuzenstvo má hrádek, no paráda, plesnivý, studený kameny, všude pavouci a k tomu to zatracený vlhký počasí“… začala proklínat svoje rodiče. Na nádraží samozřejmě nikdo nečekal. Julie nebyla příliš upovídaná, takže cesta ubíhala nekonečně dlouho. Prošly lesem, najednou se ve svitu měsíce objevily první hradby. „Juj, tak ta zřícenina je větší, než jsem předpokládala“ Obrátila se a chtěla poděkovat Julii, přece jenom se cítila trochu provinile, že ji nechala jít až sem. Jenže za ní už nikdo nestál. „Zvláštní kraj, no, jak se říká, jiný kraj, jiný mrav.“

Přišla k mohutným dubovým dveřím a na nich nic jiného než velmi zvláštní kovový kruh. Ztěžka s ním zabouchala. Během chvíle, jakoby někdo čekal za dveřmi, v zámku zarachotil klíč. Dveře se se skřípěním otevřely. Za nimi stála jakási povadlá osoba neurčitého pohlaví, ale určitě těsně nad hrobem. Dotyčný se představil jako Matyáš, správce domu a dovedl Martinu do přijímacího pokoje. V něm už na ni čekala tetička, trošku upjatá, ale přitom velice noblesní dáma ve zvláštních, tak trochu starobylých šatech, které jí ale velmi slušely. Dýchlo na ni kouzlo dávných časů, nevěděla proč, ale tetička před ní v sobě měla cosi, co nedokázala pojmenovat. Zvláštní mráz jí přejel po zádech. „Ahoj, teti, tak jsem tady.“

„Vítám tě, Martino v našem sídle, rodiče mi před časem psali o tvých, řekněme, zálibách a požádali mne, jestli zde nemůžeš trávit nějaký čas“.

 „Prostě mě sem uklidili, abych neměla roupy, je mi to jasný.“

„No, také by se to dalo takto definovat.“ Odpověděla s jemným úsměvem tetička.

„Tak k pravidlům tohoto sídla, v 10h je snídaně, asi trochu na tebe pozdě, ale tady tomu tak je od nepaměti. Můžeš se procházet kdekoliv se ti zamane, pouze do sklepení nechoď, bortí se tam stěna a mohla by sis ublížit. Oběd se podává po 14h a večeře pak v 21h. Budeš mít na starost knihovnu, dáš ji do pořádku.“

„Knihovnu!?!“

„Pojď za mnou.“

Prošly několika chodbami, až došly ke krásně vyřezávaným dveřím. Ztěžka je otevřela a tiše zaúpěla. Od stropu až po podlahu, téměř na všech třech stranách pokoje, ve čtvrté stěně bylo okno, byly v hustých řadách vyrovnány knihy. Velmi staré knihy a také velmi zaprášené knihy.

„Každou knihu vezmeš hezky do ruky, otřeš ji a vrátíš na místo, to je tvoje zábava příštích dní“

„Tak tady obrostu pavučinami, než tohle zvládnu!!!“ Dupla vztekle nožkou.

„A naučíš se zde také trpělivosti.“

Druhý den ráno, i když byla ranní ptáče, málem nestihla gong a snídani. Už se těšila, jak pozná další členy téhle domácnosti. Jaké bylo však její překvapení, když v obrovské jídelně byla jediný účastník. Tak trochu rozmrzele si sedla ke stolu a začala žvýkat vajíčka se slaninou, které jí Matyáš donesl. Když odnášel jídlo, nesměle k němu špitla: „Kde jsou ostatní? Žije tady vůbec ještě někdo?“

Matyáš se pomalu otočil. „Madam je momentálně s Vaším strýcem na cestách, služka Julie obsluhuje až při večeři a jediným hostem jste zde Vy. Občas zajde zahradník či posluhovačka, ale ty jen jednou týdně kolem oběda“

„Julie!? Taková ta modrooká křehulka? No tak to si alespoň budu moci někdy popovídat s někým stejného věku. Je jí 19 jako mně???“

Matyáš se rozchechtal, ale neodpověděl a odšoural se do kuchyně.

„Nevím, co tady bylo tak k smíchu, ale asi je starší a vypadá hold líp, no“. Uraženě se zvedla.

Vyrazila do knihovny. Probírala se postupně jednotlivým svazky, našla si i docela šikovný systém, takže si ani pomalu nevšimla, jak minuty ubíhají. Venku se začalo smrákat, oběd jí Matyáš donesl do knihovny, proč také prostírat pro jednu osobu v jídelně.

„Ťuk, ťuk“, ozvalo se tiché, téměř neslyšné zaklepání na dveře.

„Dále.“

Do pokoje vplula křehulka Julie. Martině se rozsvítily oči, aniž by chtěla, přece jenom konečně nějaká spřízněná duše a ke všemu, když si ji tak v těch svíčkách prohlížela,  začala ji přitahovat.

„Ahoj, madam mě sem poslala, abych ti trošku pomohla a za chvíli máš přijít k večeři.“

„Ahojka, jsem ráda, že je tu konečně živá duše, sem se tu sama bála.“

Julie si prohlížela jednotlivé knihy, které Martina už měla oprášené a pomalu je začala brát jednu po druhé a vracet do polic. Ne že by byla Martina nějaký začátečník ve svádění, ale přece jenom na tohle průsvitné stvoření nějak neměla návod. Sem tam se jí dotkla lehce prstů, když jí předávala knihu, ale na víc se nezmohla. Tak nějak ji odrazovalo dívčino mlčení. Zdola zazněl gong. „Konečně večeře, tak jdeme dolů ne?“

Julie se na ni něžně usmála, chytla ji za ruku a vedla ji do jídelny.

V Martině se čertíci přímo rozparádili. „Sláva, třeba přece jenom bude trochu zábavy v tomhle zapadákově.“

Večeře v jídelně už byla připravená, Julie se vypařila těsně před vchodem. U prostřeného stolu už seděl strýc i teta. Přivítali ji pokynem hlavy a ona se usadila na své místo. Už měla docela hlad. Všude bylo spousta jídla, tak se s chutí do něj pustila. Strýc s tetou zatím tiše hovořili, proto si jich nijak zvlášť nevšímala. Jen tu a tam očkem mrkla po Julii, která je v průběhu jídla obsluhovala. Při jedné příležitosti se jí, samozřejmě neúmyslně, podařilo podívat přímo do výstřihu. A věřte, byl to velmi příjemný pohled. Julie si těch pohledů samozřejmě všimla, a i když to byla bledulka, tak se trošku začervenala.

„Super, nedala mi facku, tak to vypadá nadějně, jsem zvědavá, jestli se jí dostanu pod tu naškrobenou uniformu.“

Z jejích nemravných myšlenek ji vytrhl dotaz strýce, škubla sebou a samozřejmě, že si nechala zopakovat otázku znovu. Potřetí.

Po večeři seděla v salonku s příbuznými, a když by raději pokračovala v nemravných myšlenkách, musela se věnovat konverzaci. Strýc s tetou působili velmi zvláštním dojmem, stále nemohla přijít na to, co z nich vyzařuje. Stejně, jako její Julinka (alespoň byla přesvědčená ve svůj úspěch), měli velice zvláštní barvu pleti, takovou velmi nezdravou, i když sametovou pleť. No, asi je bude muset vzít na sluníčko a trošku prohnat po zahradě. Na druhou stranu, zase když tak cestují, přestala se zaobírat tímhle druhem úvah, rozloučila se a spěchala do svého pokoje.

Její ložnice nebyla nic extra noblesního, takový trochu lepší hotelový pokoj, ale měla tam svůj klid a tak začala kout plány týkající se Julinky.

Dívala se z okna, když tu uslyšela tichounké otvírání dveří. Martina se tiše připlížila za dveře, které se pomalu začaly otvírat, vzala do ruky těžký svícen a napjatě čekala, kdo se jí to tam dobývá. Když postava vkročila do pokoje, máchla svícnem a křehounké tělíčko se tiše svezlo k zemi. „Sakra, Julie? Ježíš, co jsem to provedla! Co tady děláš?“

Martina si klekla ke schoulené postavičce na podlaze a vzala ji do náruče. Julie otevřela oči. „Julinko, zlatíčko, co se ti stalo, já nechtěla, opravdu, jen jsem nevěděla, kdo to jde“

Julie se tiše posadila v jejím náručí.

„To nic, měla jsem ti říct, že chci za tebou přijít, neboj, to se zahojí.“

Martina se snažila prohlížet Julčinu hlavu, očekávala, že té křehulce minimálně způsobila těžký otřes mozku, ale nemohla najít žádnou bouli.

„Zvláštní. A já si myslela, že jsem jí dala ránu, že bych někoho přizabila. No, asi má tužší kořínek, než si myslím.“

Julie ji vzala za ruku a odvedla ji k posteli. „Pojď, uložím tě, určitě jsi se lekla víc než já.“ Martina se nechala přikrýt, ale stejně ještě chytla Julii, než odcházela.

„Počkej, buď tu chvíli se mnou. A pusu na dobrou noc nedostanu?“

Julie se slabě usmála. Přiblížila se k ní a něžně přejela jazykem po jejím spodním rtu. Tohle gesto Martina nečekala, myslela, že dostane tak maximálně pusu na čelo, ale tenhle dotek jí úplně vyrazil dech. Měla pocit, že její tělo je paralyzováno až po konečky prstů na nohou. Jemně otevřela rty, následoval polibek, jaký nikdy nezažila, ledový a horký zároveň. Jak se jejich jazyky začaly proplétat, Martina přestávala vnímat okolní svět, soustředila se jen na úžasně hebké tělo Julie a její jazyk, který postupně začal zkoumat napjaté hrdlo. Začala přerývavě oddychovat a chtěla víc a víc. Julie se věnovala jejímu hrdlu s pečlivostí mistra, Martinin pocit vzrušení stoupal do mezí, o kterých předtím ani neměla tušení, že existují. Vtom se jí Julie přisála k hrdlu tak silně, až to zabolelo. Martina se probrala.

Julie z ničeho nic přestala. Podívala se na roztouženou Martinu. „Nemůžu, teď ne, dokud nebudeš znát pravdu o téhle rodině a nebudeš chtít sama.“ Tiše se zvedla a odcházela. Zmatená Martina nebyla schopná utřídit svoje myšlenky, natož ji zastavit. Její vzrušení pomalu vyprchávalo a ona usnula.

Následující ráno i dalších několik dní byl scénář stále stejný, trochu polámaná Martina probírala knihy v knihovně,  brouzdala hradem a hledala Julii. Ta se objevila vždy na večeři, stejně jako její strýc a teta. Julie se jí teď začala vyhýbat. Martina vypadala bledší než obvykle a Julie, jak se zdálo, se už také ztrácela před očima.

„Musím přijít na to, co mi tím chtěla Julie říct. Sakra, jakou pravdu, jak sama.“

Matyáš na její otázky vůbec nereagoval, strýce a tety se ptát nechtěla, přece jenom jí to připadalo netaktní, tak se se zápalem sobě vlastním vrhla do knihovny. „Vždyť každá trochu známá rodina má kroniku ne? Musím najít nějaké spisy z historie, musím prostě něco najít“.

Uběhlo několik dní, nebo týdnů, prázdniny se krátily. Martinina práce se blížila k závěru, přesto stále nemohla najít odpověď na svoji otázku. Hrad už měla prošmejděný, knihovna byla setříděná, ale nikde ani památka po nějakých spisech. Rozhodla se, že hrad prostuduje i přes zákaz tety a prohledá sklepení, kam nemohla. „Třeba tam mají nějaký trezor, který mi nechtějí ukázat, na mě si nepřijdou.“

Slunce bylo vysoko, Matyáš byl kdesi pryč a Martina se tiše vkradla po schodech do sklepení. Dělala si drobné značky křídou, aby nezabloudila. Všude jen pavučiny, zatuchlina a staré haraburdí. „Asi měla pravdu, fakt tu nebude nic zajímavého.“ Martina se smutně otáčela v jedné ze slepých uliček, když v tom zakopla o kovový kruh, stejný zvláštní kruh jako byl na vstupních dveřích. Zvědavě si ho prohlížela a zjistila, že jde poměrně lehce otočit, kdesi v dálce slyšela podivný klapot, jako by se někde spustil tichý mechanismus. Hned vedle ní se otevřely skryté dveře a ona spatřila velkou síň. Všude svítily nádherné velké svíce a uprostřed stály tři rakve. Tento výjev jí vyděsil tak, že nebyla schopná odtrhnout oči ani utéct. Stála tam přikovaná, neschopná dýchat. Nakonec zvědavost zvítězila a ona pomalu vkráčela dovnitř.

„Na co tu mají rakve?!? Co v nich může být?!“ Nechtěla ani domyslet, co všechno objevila. Uklidnila ji pouze myšlenka, že tohle bude určitě to tajemství, o kterém mluvila Julie. Zhluboka se nadechla a začala studovat, co všechno se v síni nacházelo. Našla kroniku rodu, mnoho krásný cenných historických předmětů, šperků, ale také obrazy. Velmi zvláštní obrazy, byl na nich strýc, teta a … Julie. Jenže to nebyl obraz z dnešní doby, dole, hned vedle podpisu malíře byl i rok. Musela odkrýt pár pavučin, ale nebylo pochyb, ten obraz byl namalován v roce 1691. Krve by se v ní nedořezal. Už věděla, proč ještě ve dne nepotkala strýce s tetou, ani Julii. Proč se Julii nic nestalo, když ji praštila svícnem po hlavě. Proč jsou všichni tak mrtvolně bledí. Všechno zapadlo jak poslední dílek do skládačky. Už přesně věděla, co se skrývá v těch rakvích před ní. Chvíli tam stála bez hnutí, nevěděla, co dál, byla šťastná i vystrašená zároveň. Ona žije v domě upíra a dívka, která ji tak přitahuje, s ní ve dne nikdy do cukrárny nepůjde.

„Ne, to ne!“ Vyběhla tak rychle ze síně jak mohla, schody brala po třech, utíkala do svého pokoje. Ještě nikdy nebyla tak rychle sbalená jako nyní. Matyáš ji už nestačil zadržet, jen smutně zamával, ale to už zahlédl jen obláček prachu.

Bylo září, už týden chodila na pomaturitní studium. Od té doby, co se vrátila, ji rodiče nepoznávali. Jindy rozjívená dcera nikam nechodila a jen se zavírala do svého pokoje. Bloudila dny jako tělo bez duše, myšlenky se jí vracely do síně plné svíček. Do síně, která jí otevřela oči, ale vzala jí srdce. Čím víc nad tím přemýšlela, tím víc se jí po Julii stýskalo. Po té bleďounké tvářičce, po jejích modrých očích a smutném výrazu.

Zase usínala se slzami v očích. Skrze pootevřené okno uslyšela šustot křídel, snažila se ve tmě zaostřit. Cosi malého černého vlétlo do pokoje. Než se stačila zorientovat, tak se na zemi rozprostřelo nahé tělo Julie. Martina nebyla překvapená. Julie k ní vzhlédla. „Moc se mi po tobě stýská, také nemohu zapomenout na ten polibek.“

Chtěla Martině něco vysvětlovat, ale ta k ní přiklekla a polibkem jí zavřela ústa. Polibkem, který byl odpovědí pro obě dvě. Polibkem, který byl koncem i začátkem. A před úsvitem z jednoho pootevřeného okna, v jednom nejmenovaném městě, vylétli dva netopýři.