| Dílo #44361 |
|---|
| Autor: | Pan Kaplan |
| Datum publikace: | 01.11.2007 01:34 |
| Počet návštěv: | 1025 |
| Počet názorů: | 8 |
| Hodnocení: | 6 1 1 |
| Prolog |
|---|
| Svítalo. Černá noc bledla a zvolna přecházela v nový den. Milenci opouštěli lože nevěrnosti, dělníci mířili za svou každodenní upachtěností. |
|
| Okamžik |
Kdo nemusel, neopouštěl svůj noční útulek, kdo nemusel, zůstal v teple svého příbytku.
Byl říjen; čas, kdy do lidské duše přichází temnota a prázdnota. Barevné listí letos dávno popadalo z korun a tlelo na zemi – pod nohama lidí, kteří ztráceli chuť žít. Lidé na podzim ztráceli své radosti a tento podzim byl navíc jiný než obvykle. Zachmuřených tváří bylo nějak víc.
Jako každé ráno i dnes šel Jindra do práce na osmou hodinu. Vylovil ze schránky denní přísun dezinformací a v městské hromadné dopravě tiskovinu zběžně prolistoval.
Noviny byly i dnes plné tragických zpráv a srdcervoucích životních osudů, chmurným zprávám dominovala ta o smrti uznávaného herce, který by příští měsíc oslavil padesáté narozeniny. Jindřich zakroutil hlavou a noviny vyhodil do nejbližšího koše. Pracoval ve velké mezinárodní pojišťovně.
Měl na starosti uzavírání nových smluv, což téměř výhradně znamenalo sedět za přepážkou. Práce mu nevadila, ani jej nikterak zvlášť nebavila, přijal to jako nutné zlo, se kterým se ale dalo žít. Smířil se s tím. Dnes po příchodu do práce ale bylo vše jinak. V doručené poště našel email od nadřízeného, že se má u něj zastavit. Jeho kancelář byla v prvním patře, takže jako vždy šel pěšky. Cestou potkával kolegy, kteří mlčky vrhali soustrastné pohledy.
Než budeme pokračovat v tomto příběhu, měl by se čtenář o Jindřichovi něco dozvědět. Nepatřil mezi mladou úspěšnou generaci, ale nikdy neměl pocit nedostatku. Nevydělával sice mnoho, ale vždy si mohl dovolit to, co si přál. Již několik let žil s přítelkyní a přesto, že jejich vztah nebyl ideální, dařilo se jim protloukat se životem. Sem tam hospoda, sem tam divadlo, kino, výstava, sem tam zahraniční dovolená. V rámci možností – žili si dobře. Co je však hlavní – Jindřich byl nenapravitelný optimista a snílek. Někdy možná bral život až příliš lehkovážně, ale nikdy ne natolik, aby si natloukl. Jeho krédem bylo: Žít pro teď – ne pro zítřek, ne pro včerejšek. Snažil se žít naplno, tak naplno, jak jen dovedl.
Lidé ho brali za blázna, ale většinou ho měli rádi. On si to snažil nepřipouštět, protože si přál zůstat nohama na zemi. Nepatřil ke lvům salónů ani k bavičům rozličných společností, ale v soukromí to byl příjemný a žádaný společník. Neměl velký okruh přátel, ale navazovat nové přátelství pro něj neznamenalo nijak velký problém.
Dalo by se říct, že byl šťastný, přestože on sám se za šťastného člověka nepovažoval.
Zaklepal a zevnitř se ozvalo: „Vstupte“. Jen jedno jediné slovo a přitom v něm bylo tolik chladu, bezcitnosti a lhostejnosti.
„Dobrý den pane Velebský, měl jsem za vámi přijít“
„Dobré ráno, jsem rád, že jste přišel hned. Děkuji.“
Nadřízený byl postarší usazený pán, kolem padesáti let, nikterak uhlazený, ale vždy slušný a noblesní. Na druhou stranu byl na své podřízené přísný, vyžadoval od nich plné nasazení a maximální výkon.
„Pracujete u nás asi tři roky, že, pane Kouřile?“
Jindřich se ošil. Své příjmení rád neměl a pokud jen trochu mohl,
snažil se mu vyhýbat.
„Ano, tři roky to bude v lednu,“ odpověděl a tušil problémy.
„No. A během těch tří let jste ani jednou neprojevil zájem stoupat výš? Ani jednou jste nepomyslel na to, že byste mohl přijmout další díl odpovědnosti a polepšit si tak?“
„Víte, pane Velebský, já se nikam nehrnu. Jsem rád za to, co mám.“
„To je všechno hezké, ale několikrát jsme vás prosili, abyste se zapojil
do manažerského školení a vy jste pokaždé odmítl.“
„Nejsem si jistý, nakolik na to mám…“
„To je právě ten problém. Vy jste, pane Kouřile, dobrý na přepážce,
ale my potřebujeme, aby lidi s vašimi zkušenostmi ty zkušenosti předávali dále. Rozumíte mi?“
„Ano, asi ano, ale já nemohu dělat manažera, nevěřím, že bych si dokázal vybudovat respekt“
„V tom je právě ten problém. My jsme si toho vědomi. Znamená to ale,
že pro naší firmu jste ztratil hodnotu, potřebujeme někoho s ambicí.“
„Chápu, ale co to znamená?“
„Znamená to, že bychom byli rádi, kdybychom od pondělí s vámi mohli rozvázat pracovní poměr. Dohodou. Pokud na dohodu nepřistoupíte, jen
si tím uškodíte. Podívejte, tahle firma dokáže zařídit, abyste odcházel tak, aby vás to bolelo. Vše pochopitelně v rámci platných právních předpisů. Ale není to v našem zájmu. Celou tu dobu jste patřil mezi naše nejlepší zaměstnance a rádi bychom se s vámi rozloučili v dobrém. Jenže od prvního, tedy od příštího pondělí, máme na vaše místo náhradu a nemůžeme čekat.“
„Ale přece mně nemůžete propustit na hodinu?“
„Ne, to nemůžeme, ale můžeme vás požádat, abyste naší firmu opustil sám. Dobrovolně. A my vás o to, pane Kouřile, žádáme.“
„Do kdy se mám rozmyslet?“
„Co si chcete rozmýšlet? Potřebuji to vědět dnes. Vlastně teď, hned.“
Dvacet vteřin mlčení. Jen větrák počítače a vítr za okny. Jindřich celou dobu stál, nebylo mu nabídnuto, ať se posadí. Stál tam jak na hanbě – jak v ředitelně a cítil se, jako by právě dostal ředitelskou důtku. Díval se na špičky bot. Pak vzhlédl a povídá:
„Dobře, pane Velebský, vlastně nemám jinou možnost než tu dohodu přijmout.“
„Ano. Dobře. Děkuju, personální oddělení vám na zítřek připraví dohodu o rozvázání pracovního poměru a další papíry, vlastně… Dneska už můžete jít domů, stavte se zítra kolem deváté a podepíšeme to.“
„Dobře, jak si přejete. Nashledanou“
Konsternovaný Jindřich se otočil a šel ke dvěřím. Jako ve snu ještě slyšel pana Velebského jak říká:
„Děkuju, že jste rozumný, nepříjemnosti bychom si nepřáli…“
Odcházel a jen si pomyslel – „já také ne.“
Sbalil si ze stolu své osobní věci do igelitky s firemním logem a sloganem „Vaše šťastná budoucnost je naše přítomnost“ a odešel pryč. Setkal se s několika kolegy, ale dělali, jako by ho neznali. Napadlo ho – jak dlouho
to všichni ostatní věděli? Jak dlouho se jeho vyhazov chystal? Proč mu lidi, které považoval za své přátele, neřekli, co se chystá? Chtěl se zastavit u svého kolegy a zároveň dávného přítele Aleše, ale neměl na něj čas. S někým zuřivě hovořil po telefonu a jen mu poklepáním na ciferník naznačil, že to bude nadlouho. „Tak i Ty, Brute?“ blesklo Jindřichovi hlavou, ale už se tomu nedivil.
Toulal se městem, domů se mu moc nechtělo. Nad městem se vznášel smogový opar, navíc začalo drobně mrholit. A tak se nakonec rozhodl,
že přece jen půjde domů. Cestou přemýšlel, co teď bude dělat.
Z odstupného, na které má podle kolektivní smlouvy nárok, si může dva měsíce hledat práci, aniž by pocítili nedostatek peněz. Navíc mu ještě mají vyplatit jednu mzdu za právě skončený měsíc, takže do konce roku mají vystaráno a mezitím nějakou práci sežene. S jeho zkušenostmi by to neměl být takový problém. Ano, ani v této nelehké situaci neztrácel svůj optimismus, věřil, že tohle není konec života a že se vším, co končí, něco nového začíná.
Měl svou Lucku, osůbku, se kterou sice měl ve vztahu potíže, ale kterou bezmezně miloval a dýchal pro ni. Cestou domů se rozhodnul, že ji dnes pozve do jejich oblíbené restaurace na Malé straně, kde jí prvně vyznal lásku a požádá ji o ruku. Až si najde novou práci a život se zase zklidní, vezme si ji.
I když viděl věci, které ho na ní doháněly k šílenství, neuměl si představit svůj život po boku někoho jiného. To jeho láska k ní mu dodávala životní optimismus, to její láska k němu ho dělala tím, čím byl.
I když přišel o práci, byl šťastný.
Přestože bylo ještě brzy na poštu, ve schránce našel dopis. S jeho jménem, bez adresy a bez poštovní známky. Zavřel za sebou dveře v tušení zlých zpráv.
Jindro,
nepíše se mi to lehce. Jak dlouho spolu žijeme? Letos na Vánoce by to byly tři roky. Ne, nespletla jsem se a nechtěla jsem napsat „budou,“ protože já už dál takhle žít nemůžu. A hlavně nechci. Na první pohled vypadá, že je všechno v pořádku, máme společné zájmy, líbí se nám podobné filmy, divadlo, hudba…
A v čem se neshodneme, v tom se tolerujeme. Jenže, uvědom si, prosím, jak žijeme. Máme nějaké společné plány? Nemáme. Žijeme ne spolu, ale vedle sebe. Ano, občas zajdeme do kina nebo do divadla, ale to je vše. Žijeme jako kamarádi, kteří spolu sem tam spí.
Z našeho vztahu vymizela touha – možná si řekneš, že to je normální,
ale mě to normální nepřipadá. Když se den nevidíme nebo si nenapíšeme, je mi to jedno. Nestýská se mi. Tohle není záležitost jednoho nebo dvou týdnů, ale několika měsíců. Doufala jsem, že to vycítíš, ale nevycítil jsi nic. I to je důvod k tomu to déle neprotahovat, protože jestli necítíš,
že je problém, jestliže to nepoznáš, není to láska. A já lásku k životu potřebuju. Nebudu Ti, Jindro, nalhávat a zatajovat, jak se věci mají: potkala jsem někoho, ke komu tu lásku cítím. Spaluje mě a propadám jeho kouzlu. Ani toho sis patrně za ty tři měsíce nevšiml.
Jindro, já nechci, aby sis myslel, že jsem Tě pro něco přestala mít ráda. Jsi úžasnej kluk a věřím, že dlouho nebudeš sám. Až přejde bolest, uvidíš věci jasněji. Nemysli si, ani pro mě to není jednoduché. Prožili jsme toho spolu hodně a život s Tebou mi bude chybět. Tři roky (skoro) ze života nevymažeš a zůstane Ti po nich vzpomínka – nejdřív bolavá, ale pak čím dál hezčí. Uchovej si na mně, prosím, příjemné vzpomínky, stejně jako
já na Tebe.
Nepátrej prosím po tom, kde jsem, dělal bys nám to jen těžší, než to je. Pro moje věci si přijedou rodiče, moc jich u Tebe vlastně ani nemám…
Oni o ničem nevěděli, až do dneška. I pro ně to byl šok a dávají mi za vinu, že jsem se nepokusila náš vztah zachránit. Mají Tě moc rádi.
Pamatuješ, jak jsme spolu před měsícem a půl byli na Radůze? V jedné písničce zpívala: Ať srdce, můj přítel, vede mě vpřed. Tam jsem se asi rozhodla, že to musím ukončit. Dlouho jsem sbírala odvahu. Ale ty jsi sluníčkový člověk, zvládneš to, jsi silný a věřím, že se Ti bude v novém životě lépe dýchat.
Opatruj se, mám Tě ráda.
Lucka.
Tichá, chladná předsíň byla jediným svědkem slz, které se valily z očí zlomeného člověka. Z očí člověka, který vždy problémy řešil s úsměvem. Z očí, které byly zvyklé na smích, maximálně tak na slzy štěstí a dojetí. V této malé místnosti skončila jedna část krásného života.
Života, který nebyl vždy hezký a úsměvný, ale vždy se dal žít. Jindřich stál opřen o botník a zas a zas četl smutné řádky a uvědomoval si, co všechno to znamená. Nevzlykal, jen mokré oči přijímaly krutou pravdu. Když konečně dosedl na stoličku, cítil, že se mu už nechce žít.
Co dál? Co se životem, který dnes nabral tak náhlý a zásadní obrat?
Jindřich nevěděl, co má dělat. Snažil se volat na Lucčin mobil, ale volané srdce bylo nedostupné. Byl zoufalý, protože mu Lucka nedala jedinou šanci na změnu. Nebo ano? Kolik šancí, které ignoroval, mu vlastně dala?
Pak propadl apatii. Bezmyšlenkovitě vzal klíče a odešel z bytu. Již nikdy
se sem nechce vrátit, nikdy se už nechce vrátit do místa, kde prožil svoje tříleté štěstí. Každý čtvereční centimetr tohoto 3+1 pro něj znamenal utrpení.
Bloumal městem, toulal se kolem řeky, procházel parky, náměstí i obchodní pasáže. Bez cíle. Prostě chodil. Každý roh pro něj znamenal vzpomínku. Tady jí řekl, že ji má rád, tamhle na té lavičce ji poprvé pohladil po vlasech, tady u té kašny se poprvé políbili tak, že svou vášní vyplašili hejno holubů. A teď je všemu konec. Věděl, že nemá cenu Lucčino rozhodnutí lámat. Ona byla člověk rozhodný a ve svých názorech pevný. Ani nechtěl škemrat, ale přesto věděl, že ve chvíli, kdy by se opět podíval do jejích očí, prosit by začal. Možná to věděla i Lucka a chtěla toho Jindru ušetřit. Nechtěla, aby se před ní takto naposledy ponižoval, chtěla si ho pamatovat takového, jakého ho znala. Jindřich nevěděl nic, kam půjde, co bude dál. Pro koho má žít, když ne pro svou Lucku? Nechce poznat další krásné oči, protože jeho jedinou byla víla, o kterou právě přišel.
Stál na mostě a uvažoval. Jak je to dlouho, co neviděl svou matku?
Nikdy se nesmířil s tím, že odešla od táty. Našla si nového mužského
a ten s Jindrou moc dobře nevycházel. Proto jakmile to bylo možné,
Jindra se od mámy odstěhoval. Co hůř, ve zlém se rozešel i s tátou.
Ten po rozvodu začal pít a Jindra mu to měl za zlé.
Své rodiče neviděl už několik dlouhých let. Jindra měl svou hrdost, nebo lépe řečeno paličatost, a ta mu nedovolila udělat to první, důležité gesto smíření. Na jednu stranu se tím trápil, ale také věděl, že on ten první krok neudělá. Neuměl si představit nic, co by jej k tomu mělo donutit.
Život se někdy mění pozvolna, v průběhu času. A někdy… se změní v jednom jediném okamžiku, ve zlomku vteřiny. Jindřichův život změnila jedna obrovská rána. Otočil se a viděl auto nabourané do zábradlí.
Před autem ležela malá holčička. Uběhly nekonečné tři vteřiny, než doběhl k autu. Podíval se na dítě a zjistil, že ještě žije. Vytáhl mobil.
Trvalo neuvěřitelně dlouho, než vytočil to správné číslo. A ještě dýl, než se ozvala operátorka záchranné služby. Řekl jí, kde je a co se stalo. Dostal několik rad první pomoci.
To si ale všiml, že auto vycouvalo a odjíždí.
„Hej, stůj!“ volal za řidičem, ale běžet za ním nechtěl. Ta malá holčička ho potřebovala.
Postupoval podle rad zdravotnice, dokud nepřijela rychlá záchranná pomoc. Všiml si, že asi dvě stě metrů od něho stojí nějaký muž a fotí jej. Vyskočil a zařval:
„Nechceš toho nechat?“
Fotograf ale pokračoval dál, bez jediné reakce.
„Že tě to baví, šmejde!“
Záchranka dorazila téměř současně s policií.
„Vy jste ji našel?“ ptal se policista.
„Ano, byl jsem u toho, ale nevím jak se to stalo. Stál jsem zády, někdo do té malé narazil.“
„Auto? Jak velké?“
„Normální, osobní.“
„Jak vypadalo?“
„Nevím, nevzpomenu si. Jediné, co mě zajímalo, bylo to dítě…“
„Barvu si tím pádem…“
„Nepamatuju, nevím ani, jestli za volantem seděla ženská, nebo chlap.“
„A kdy ujelo, to auto?“
„Když jsem volal záchranku.“
„Takže jste ho viděl odjíždět?“
„To jo, to jsem viděl.“
„Státní poznávací značku si ale patrně taky nepamatujete, co?“
„Ne, ale mám pocit, že nebyla naše.“
„To jste zaregistroval?“
„Nejsem si jistý, ale myslím že ano.“
„No a všiml jste si ještě něčeho?“
„Vím, že, nejspíš z Rašínova nábřeží, přiběhl nějaký chlápek a celé to fotil. Křičel jsem na něj, ale on fotil dál a pak utekl.“
„Jak vypadal?“
„No… to se mě neptejte. Mladej nebyl, starej taky ne. Možná novinář,
co já vim.“
Policista sklapl bloček, poznamenal, že „tohle nám moc nepomůže, “
a rozloučil se.
„Počkejte, do které nemocnice tu holčičku odvezli?“
„Proč vás to zajímá? Nejblíž je ale Všeobecná fakultní nemocnice na Karláku, tak asi tam.“
„Dobře, zkusím tam zajít, chtěl bych ji navštívit.“
„To pochybuju, že vás tam pustí, ale jak myslíte.“
Jindřich zůstal stát na místě nehody. Koukal na zábradlí, které mohlo ukončit život malého dítěte. Najednou si uvědomil, že má výpadek,
že si vůbec nic nepamatuje. Jak holčička vypadala, jaké měla šatečky. Jediné, co si pamatoval, bylo lízátko, které křečovitě svírala v ručce.
Šel do nemocnice zkusit, jestli jej k ní pustí. Zdravotní sestra ale byla naprosto nekompromisní. Vysvětloval jí, co se stalo a proč ji potřebuje vidět, ale nepovolila. Ptal se na její zdravotní stav, ale nedostal odpověď. Prý si má ale počkat, matka je už na cestě a s jejím svolením…
Váhal, jestli chce poznat její matku, jestli nemá utéct, ale odejít nemohl. Bylo už pozdě večer a on v křesle v čekárně usnul. Probudil ho ženský hlas – leknutím vyskočil. Byla to matka té malé holčičky, jak se měl v příštích minutách dozvědět.
„Dobrý den, nechtěla jsem vás budit, ale doktor říkal, že jste ten člověk, který zachránil Aničku.“
„Dobrý den, ne neomlouvejte se, nic se nestalo, měl jsem těžký den. Usnul jsem, ani vlastně nevím, kolik je hodin. Jak se Aničce daří?“
„Dobře, na to, jak to prý ošklivě vypadalo… Už je po operaci, před chvíli
se probudila z narkózy a teď se jen musí čekat. Ale taková zranění se prý dětem hojí daleko lépe než dospělým. Doktor povídal, že důležitá byla
ta první pomoc, bez ní by se jim nepovedlo Aničku zachránit.“
„Já ani nevím, co jsem dělal, opravdu si to nepamatuju. Jen vím, že ležela bezvládně, a viděl jsem krev, tak jsem se snažil ji zastavit a zavolat pomoc. Nic jsem neudělal…“
V očích matky se objevily slzy. Jindřich jí podal kapesník a snažil se dívat stranou. Tohle mu rozhodně příjemné nebylo. Měl odejít, říkal si…
„Děkuju moc. Taky mi doktor pověděl, že ten řidič ujel.“
„Jo, ujel. Ani nevím, co to bylo za auto. Byl jsem v šoku a rád, že jsem si vůbec vzpomněl na číslo záchranky…“
„Nikdy vám to nezapomenu, podruhé se mi narodilo dítě, které pro mě znamená všechno…“
„No, já nevím… já jsem prostě dělal , co se dalo. Nic moc, nemám ani žádný kurz.“
„Teď si o mně asi budete myslet, jaká jsem to matka, že nechám šestileté dítě bez dozoru courat po městě. Byla jsem doma a myslela jsem si, že si hraje na dvorku, jak mi slíbila. Nevěděla jsem, že šla pryč. Žiju s ní sama, muž od nás odešel, je to asi dva roky. Co jsem to za matku…“ opět se rozplakala.
Jindřich nevěděl, co má dělat, tak ji obejmul. Po chvíli se utišila.
„Můžu si na vás vzít telefon? Víte, chtěla bych mít kontakt s člověkem, který zachránil moje dítě.“
„Já si myslím, že to je zbytečné. Jak jsem řekl, nic moc jsem neudělal, opravdu.“
„Prosím, o nic nejde, jen bych vás třeba ráda pozvala k nám na oběd.“
„Tak jo, když myslíte.“ Jindřich byl v rozpacích, ale nadiktoval své číslo
a chtěl odejít. Už toho měl dneska dost, od rána jeden šok za druhým. Maminka holčičky ho ale ještě zastavila.
„Když jsem Aničce řekla, že jí jeden pán pomohl a zachránil život, chtěla vám dát tohle,“ a podala Jindřichovi lízátko.
„Říkala jsme jí, že lízátko se nedává, ale trvala na tom.“
„Děkuju, vyřiďte Aničce, prosím, že jí děkuju a ať se rychle uzdraví.“
„Já vám, až se trošku uzdraví, zavolám a přijdete na oběd a řeknete jí to sám, ano?“
„Ale to snad…“
„Ne, už jsem řekla. Musíte. Ráda vás uvidí. A já taky.“
„Dobře. Děkuju. Nashledanou.“
Podali si ruce a Jindřich odešel domů.
Druhý den vyšel bulvární deník ŠOK! s článkem o nehodě na mostě,
od které ujel viník. S bohatou fotografickou dokumentací a patřičnými bombastickými titulky. Jindřich si noviny nekoupil, ale na úřadě práce,
kam se šel přihlásit, je viděl ležet na stolku, a tak se podíval.
Bylo to nechutné a odporné a co bylo nejhorší, článku vévodila Jindřichova fotka přes půl stránky. Odhodil noviny a doufal, že si jich nikdo nevšimne, ale z pohledů přísedících pochopil, že ŠOK! dnes četli skoro všichni.
Odešel domů.
All you need is love. Tento vyzváněcí tón se ozval poprvé po měsíci. Lucka. Jindřich chvilku váhal, jestli má hovor přijmout, ale nakonec nenašel důvod to neudělat.
„Ahoj Lucko.“
„Jindro…“
„Proč mi voláš? Měsíc o tobě nemám jedinou zprávu.“
„Jo, vím, nevěděla jsem jak na to, víš?“
„Na co, prosím tě? Chceš se mi omluvit?“
„Ne, omluvit ne. Není za co.“
„No tak proč mi voláš?“
„Chtěla jsem se zeptat, jestli bys mě chtěl zpátky. Dlouho o tom přemýšlím, víš… hlavně od té doby, co jsem viděla tvou fotku v novinách, jak se skláníš nad tou holčičkou.“
Jindřich mlčel. Nevěděl, co na to říct. Chtěl ji zpátky? Ano, chtěl.
„Proč se chceš vrátit?“
„Došlo mi, možná už pozdě, nevím, že my dva k sobě patříme. Že jsi
tím, který pro mě bude do konce života oporou. I když jsme to neměli jednoduché a vím, že jsem to většinou kazila já. Svojí lehkovážností,
svojí nevděčností. Miluju tě, Jindro, nikdy jsem nepřestala, i když jsem si myslela svoje.“
„Chceš mě jen proto, že jsem byl v odporném plátku na fotce, jak zachraňuju dítě? To je ten důvod?“
„Ne, co tě to napadlo, tak to není! Ale máš pravdu, že když jsem koukala na tu fotku, znova jsem pocítila obrovskou zamilovanost jako na začátku…. Jindro, prosím, vím, že jsem to zbabrala. Ale potřebuju tě.“
„Proč jsi nepřišla sama, proč voláš?“
„Nebylo to jednoduché, celý ten měsíc jsem sbírala odvahu. V práci jsem za tebou byla, ale nezastihla jsem tě. Jindro, můžu přijít? Prosím.“
Jindřich mlčel. Tak hrozně moc ji chtěl zpátky, tak moc ji miloval.
Před očima měl malou holčičku na mostě a taky to, že byl rozhodnutý skoncovat se životem. A že ten jediný okamžik změnil jeho život.
Někomu pomohl, navíc malému dítěti.
Prý mohlo přijít o život, kdyby je tam nechal. Když se maminka Aničky dozvěděla, že přišel o práci, přimluvila se u majitele reklamní agentury
a Jindřich tam nastoupil na zkušební lhůtu. Pomáhal vymýšlet reklamní hesla a konečně našel práci, která ho bavila a kde mohl dělat to, co mu vždycky šlo. Tenhle jediný okamžik, který byl zkropený přívalem slz a
krve malé holčičky, obrátil jeho život o sto osmdesát stupňů.
A teď mu volá člověk, který byl jeho život, pro kterého chtěl dýchat a který se rozhodl jít svou cestou. Na zdi měl zarámované lízátko, které mu Anička v nemocnici věnovala – tenhle netradiční obrázek pro něj znamenal symbol nového života, který teď začínal.
„Jindro, jsi tam?“
„Ano, Lucko, jsem tady.“
„Prosím, mohu přijít?“
„Lucko, ne. Nejde to, prosím pochop mě.“
„Nemiluješ mě?“
„O to nejde… ano, miluju tě. Ale nemůžu s tebou žít.“
„Proč?“
„Tam na mostě – v tom okamžiku, kdy jsem slyšel tu ránu, mi začal nový život. A když říkám nový, tak myslím lepší. V tomhle světě už ale pro tebe bohužel není místo. Vytěsnil jsem tě a tu díru, která mi po tobě zbyla, jsem zaházel hlínou a nechci ji znovu hloubit. Přicházíš pozdě, víš? Možná…kdyby ses ten den vrátila, bylo by vše jinak. A já bych byl radši. I dnes bych byl radši. Ale teď to prostě nejde. Pro odchody i příchody je potřeba, aby přicházely v ten správný čas. A ty jsi ve špatný čas nejdřív odešla, a teď jsi znovu ve špatný čas přišla. Je pozdě, Lucko. Ty máš svůj svět a já mám svůj svět…“
„.Máš někoho?“ přerušila ho.
„Ne, to nemám,“ odpověděl pobaveně Jindřich. „Ale nic to na tom nemění. Budu na tebe vzpomínat a ty vzpomínky budou hezké, Lucko.“
„Jindro, prosím, co mám udělat? Tohle je šílené, nechápu to.“
„Lucko, nesnaž se život pochopit. Protože v okamžiku, kdy si myslíš,
že mu rozumíš, ti dá políček, abys viděla, jak jsi byla hloupá.“
„Jindro… budeš mi chybět, moc mi budeš chybět.“
„Ty mě taky, Lucko, ahoj.“
Nečekal na odpověď a vypnul telefon. Na druhém konci seděla na zemi zlomená duše, která teprve teď poznala svou chybu. Zvedla se a šla se podívat k oknu. Byla noc. Přes uslzené oči viděla svou hvězdu.
Na druhém konci Prahy stál u okna Jindřich a také on měl v očích slzy. Věděl ale, že udělal dobře. Stál u okna a koukal na nebe. Když se dřív s Luckou loučil a věděl, že se uvidí až za několik dní, říkával jí:
„Koukej na nebe a nikdy nebudeme sami. Některé hvězdy máme společné.“
Zatáhl záclonu. Tím jedním pohybem definitivně skoncoval se svým minulým životem. |
|
| Epilog |
Jindřich se rozhodl překonat svou hrdost a šel se usmířit se svými rodiči.
Aničku a její maminku začal navštěvovat pravidelně. Anička vlastně změnila jeho život.
Ta do něj patřila. |
|
Počet úprav: 1, naposledy upravil(a) 'Pan Kaplan', 01.11.2007 01:34.
| Názory čtenářů |
01.11.2007 08:36
 kalais
|
... nezlob se, ale je to špatně napsáno
a je mi líto, ale i ta přemíra patosu.... to staví na hranici kýče |
01.11.2007 10:37
engelmar
|
Já v tom ale nevidim až tak kýč, ale tu obrovskou sílu lidskosti a lásky. Nevěřil bych,že takhle dlouhé dílo dočtu do konce. Je vidět, že máš vztah k lidem a hlavně je máš rád, to bylo vidět v té povídce, za to všechno ti děkuji. |
01.11.2007 10:39
jenyk_
|
...ja ocenuju tek vklad uprimny autora, to, ze si preje, aby tak bylo, byt taky vrzu zubama na nekterych mistech, jez jak z cervene knihoibny mi pripadaji...-) |
03.11.2007 13:28
Haber
|
je to veľmi veľmi veľmi pekné
ale ja som už roztatáril literky
kým som si to prečítal**************
prepáč... |
06.11.2007 10:21
 Mori |
|
07.11.2007 15:33
lobos
|
Nemyslím, že je to špatně napsané, v rámci žánru je to spíš výborně napsané, četl jsem se zájmem až do konce. Tím žánrem je ale opravdu červená knihovna...
...neuplynul ani rok a Jindřichovi došlo, jak se spletl, jak moc mylsel jen na sebe. Vytočil známé číslo, Lucka se ale do telefonu představila novým příjmením... atd., atd., zcela ve stylu Dr. Vlacha ze Saturnina. Nakonec - proč ne. |
Přidat názor ...nápověda k hodnocení  |
|---|
(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)
|