Psal jsem od rána jakousi povídku a bylo mi špatně, sotva jsem udržel prsty na klávesnici. Večer před tím jsem do sebe v ďábelském tempu nakopal dvanáct metax, pálily mě v útrobách a raději bych býval spal, na oltář umění je ale třeba přinášet oběti. Když jsem otvíral okno, spadla mi čelist: celé nebe zakrýval nějaký ohromný mrak, sahal až někam daleko nad Brdy a navíc byl velmi nízko. Po ulici šel chlapík v montérkách a křičel na mě:

- Stahuje se to všechno k vám do okna, co to je?

Co by to bylo, ty blbe... Ale neměl jsem tušení. Nebyl to mrak, byl to jakýsi roj, hučel temným, basovým tónem. A skutečně, vetřel se ke mně do pokoje! Basový tón docela srozumitelně zahučel:

- Připoj se k nám!

Upřímně řečeno, znělo to dost panovačně a temně, jako ze záhrobí. Legrace nejspíš skončila.

- Proč bych se připojoval, zrovna píšu povídku.

- Právě proto. Všichni něco píšeme, všichni něco tvoříme. Jsou nás mraky, vidíš?

A doopravdy, viděl jsem, že roj je neuvěřitelným propletencem všech možných lidských postav, snad trochu chimérických, leč skutečně živých.

- Připoj se k nám, k zástupu průměrných. Tento mrak jest postmoderním géniem průměrnosti.

- Nepřipojím, nejsem vůbec průměrný, jsem individualita a jsem originální!

- Nejsi, uvidíš.

- Ale jsem. Jsem jedinečný.

- Hahaha.To si tu myslí každý... Dobře, víš co? Originalita už dávno není žádná hodnota.

- A co je hodnota?

- Nevíš? My taky ne, patříš tedy k nám. Připoj se.

- Ale lidem se mé povídky líbí!

- Skutečně? A kolika lidem?

- Je jich málo, ale přibudou! Teď například chystám nový text, bude to erotická scifi novela s prvky hermetického románu...

- Fuj!

- Jaký fuj? Přišel jsem na takovou věc, že hlavní postavy budou mít reálné předobrazy, kamarády, známé a tak. Text tím ožije!

- To je starý. Všechno, co tě napadne, je starý! Napadlo to už nejméně sto lidí před tebou. Ničím nepřekvapíš.

- Dobře, to jsem tušil Ale já umím psát! Mám cit pro timing!

- Pokud máš cit pro čas, tak víš, že tvůj čas přišel. Připoj se!

- Nechci, nechci, nechci!!! Nejsem jako ostatní! Měl jsem mystický zážitek v katedrále Svatého Jana ve Valletě!

- To tu měl každej. Nasedni si a nezdržuj!

- Jenže mě psaní přináší slast. Je taková temná, až božská...

- Tak to je přesně ono, jsi průměrná, nezajímavá sračka. Šup!

Snažil jsem se argumentovat tím, že nejsem grafoman, ale roj mě vcucl a záhy se mnou vystoupal vzhůru. Byl jsem zapleten do chuchvalce těl. Jedno z těch těl byl spisovatel Štípal, znal jsem ho z baru. Jak mě spatřil, začal křičet:

- Já sem nepatřím, řekni jim to! Napsal jsem přeci knihu o masakru muslimských žen v Ahmadábádu! Má literatura je svědomím lidstva!

Kdosi mu odpověděl:

- Nikdo sem nepatříme. Celou tuto akci si zaplatil Paulo Coelho, má strach z konkurence! Přitom sem sám patří ze všech nejvíc.

A jiné hlasy:

- Nesmysl, pravda je jiná. Umělecká nadprodukce vyvolala postmoderního džina!

- Za co jste tu vy? Já za texty pro kapelu "Venca a jeho modeláři."

- Co s námi bude?

- Co by s námi bylo. Odnese nás to nad Severní ledový oceán a tam se to rozpustí.