Vídeň

bylo to studené ráno odcházela jsem z domova a věděla že se už nikdy nemohu vrátit smutně mi odpovídala ozvěna každé našlapnutí sklouznutí boty po schodišti znělo jinak prostě naposled se dveře zavřely stála jsem na chodníku bylo nad ránem a od Dunaje šel chlad moje Vídeň na poslední chvíli jsem si stačila přehodit zimní šál okolo krku ale tu smyčku jsem nedotočila a tak v první chvíli na ulici mi sklouzla na zem spadla k pánským polobotkám stál tam sám Piccaso podával mi dlaň usmíval se oči hladily moji tvář bez váhaní jsem přijala a šla s ním dlouhou alejí v polovině se rozloučil divným zavrtěním hlavy zmizel nepřekvapil mne všechno bylo tak samozřejmé že ani můj pohyb směrem ke světlu na konci stromořadí se nemohl zdát zvláštním konečně cíl stála jsem u světla oslněna položila pomalu prsty pak dlaně na povrch té blýskající plochy nebyla jsem na pochybách byl to obraz jen tak vědět kdo jej maloval ne byla to vstupní brána do mé galerie vstoupila jsem konečně ohromena a šťastna uviděla jsem všechny své malíře jak každý z nich stojí před svým obrazem něco pije směje se kývá na pozdrav kdo jsem já ptám se sama sebe že smím ani konec slova nedozněl přišel stál přede mnou Vincent van Gogh já se mu dívala do očí on vracel minuty se proměnily v hodiny všechno mi chtěl ukázat  mlčky popisoval tak moc jsem se snažila mu porozumět ale jeho řeč mlčení byla jiná než ta moje tupě jsem zírala na tu krásu a snažila se do očí dostat něhu snad se mi to podařilo když jsem se vraceli z cesty jeho životem usmál se asi si říkal děvče tak se alespoň dívej jednou pochopíš klidným krokem mne opustil a hned od mramorového sloupu se směje nadechla jsem se Monet jak je možné se s ním potkat jsem v rozpacích smála jsem se na něj on na mne byla to gesta dětí co jsme k sobě vysílali jako by jsme běhali někde po zahradě a volali na sebe trvalo to jen pár vteřin stál přede mnou těsněji než Vincent a mně tlouklo srdce dívala jsem se mu na rty tak kdy to řekne že to ví a řekne to vůbec bezpochyby to věděl že čekám na jeho růži a polibek sladce umí líbat Monet a jaké růže jeho srdce dává nikdy mi neuvadne vím to uklonil se myslela jsem že si bude dál dělat legraci z našeho setkání ale bylo to rozloučení někdo se dotkl jemně mého ramene projelo to mnou jako střela cítila jsem vůni klidnou ruku věděla jsem kdo tam bude stát až se otočím nevím jestli každý zná ten pocit je to bezmocnost a oddanost k člověku ano vyslovit jeho jmeno nahlas i pološeptem je velmi obtížné vzal mi srdce Gustav Klimt teď mě zve ke svému obrazu jak jen dýchá žena když ví co ji čeká za krásu, tak těžce jsem dýchala i já dívala se slzy mi tekly po tváři obraz se jmenuje Danae vpíjím se do něj těžce to celé nesu Klimt stojí vedle mne pokuřuje nemohu mluvit on ví přesně jak mi je klesám pomalu na podlahu sál ztichl choulím se do sebe zavíram oči snad to moji přátelé pochopí zítra vás zase obejmu věřte mi...