Skleničku přitisknu k očím a zírám,
je tu váš hlas
co já s ním udělám,
pozvu ho dál,
posadím ho do křesla a řeknu,
bon monsieur
i když francouzsky neumím,
zadívám se mu do očí a řeknu,
vydechni,
vydechni na mě,
ach
jeho hlas, jak tedy bude v tom křesle,
klesne trochu níž a neudrží zdviž,
nemá šanci ji udržet,
budu tam já a naučím ho francouzsky vzdychat a zpívat mi do uší,
pak možná přiznám,,že k tomu pořebuji ještě vaše tělo, pane Cohen,
říkám možná,já to opravdu nevím