Rád cestuji vlakem. Koupím si lahváče, lehce jej otevřu o rantl okna, vykouknu ven, a nechám se unášet rychlostí "Slovenské strely".
Vybírám vždy kupíčko, které je nejblíže toaletě a v němž sedí alespoň jeden člověk.Posadím se, pozdravím, lahváče položím na odkládací stolek a znovu žasnu, jak to, že se pivo nepřevrhne i když se vlak kymácí zleva doprava ostošest.

Nejradši mám zastávky. To pak vykouknu z vozu a sleduji frmol na peróně, kde týpek s rudým elpíčkem svým zjevem dává životu na nástupišti trochu okázalé důstojnosti. Vím, kde se srocují opilci, kteří žebrají pár drobných mincí na pivo, vím, kde jsou šlapky, vím, kde jsou kapsáři a vím, kde se druží osada rómských harcovníků. Každé nástupiště má svá pravidla. Když svítí slunce, otevřu okno, vykouknu ven, zahoukám na pani, jestli nechce pomoci s taškou, ukážu dědovi, který cestuje jednou za uherský rok vlakem, do které soupravy má nastoupit a když se spletu tak alespoň hodinu tohoto omylu lituji.

Miluji vlaky a miluji hudbu. Když je ve vozu kytarista a obšťastňuje osádku tklivými tóny svého strunného nástroje, nezaváhám ani na okamžik a vměstnám se nevtíravě do kolektivu zpívajících trampů, rytmicky kývám hlavou a poslouchám zvuk metronomu jízdní soupravy, a když mám upito, tak zpívám též.

Poslední dobou si všímám zajímavosti, která mě vede k domněnce, že vedení drah posílila manažerské posty lidmi, kteří musí mít velmi vřelý vztah k hudbě a kteří uctívají Genius loci. Tato myšlenka mě napadla ve vlaku z Prahy do Kolína. Každé větší nádraží má totiž svou hudební znělku, která funguje jako tmelící prvek perónového marastu a až 5.7.2005 jsem si uvědomil onen hluboký podtext, jimiž si dráhy vylepšují svou tvář. V Praze na Hlavním nádraží, které je etalonem pestrosti ve výskytu postaviček, o nichž jsem se výše zmínil, vyhrává do repráků DJ Výhybka kousky ze symfonie Má Vlast a základní motiv, kdy kočka leze dírou a pes oknem, je potvrzením mého závěru, že jsem skutečně přišel na cosi poutavě logického. Mé myšlenky se potvrdily v Kolíně, kde se na nástupišti vyhrávalo "Kólíne, Kólíne!" a já jsem se mezi slovy operátora o příjezdu a odjezdu vlaků, mohl znovu ujistit, že myšlenka o vztahu znělky a lokality, je jistě záměrná, neboť Kmoch je perlou kolínského regionu a nikdo jiný a jiné znělky by nemohly nikoho nikdy napadnout. Vltava-Smetana-Praha. Kólííne-Kmoch-Kolín. Jak prosté, Watsone.

Od té doby jsem projel spoustu nádraží a těšil jsem se, jak budu hádat autora, jak znovu potvrdím svůj důvtip, jak se pochlubím spolucestujícím s tím, že tenhle skladatel bydlel v domku kousek od nádraží, a proto je znělka jeho dílem.

Přijel jsem do nádraží Benešov u Prahy a z ampliónů zněly lyrické tóny beatlesovské Hey Jude. Buď je manažer ortodoxní fanda Beatles, nebo někdo z liverpoolovské čtyřky pocházel původně z Benešova u Prahy. Tato myšlenka mě naprosto dostala a stará babička s husou v košíku pokyvovala hlavou nad mou domněnkou, kterou jsem si hned ten den v knihovně chtěl potvrdit.

"Ne, je mi líto", řekl mi knihovník benešovské knihovny, když jsem se chtěl dopátrat, který z brouků je z Benešova,"ani Lennon ne". Čímž mě tedy dostal!

Druhý týden jsem jel znovu do Benešova a světe div se. Z ampliónů nezněl song Hey Jude, nýbrž znělka "Zasviť mi to slunko zlaté" od benešovského rodáka barona Vilaniho, známého básníka a poslance říšského parlamentu.Vzpomněl jsem si na film Vesničko má středisková, kde plačky na místním hřbitově v Křečovicích pěly tuto píseň a nezbylo mi, než blahořečit dlouhou ruku manažera drah, který si vytyčil velký úkol, jejž plní zatím s grácií a noblesou na jedničku a již se těším, co mi nového zahrají...