LiTerra

Autoři Stránka autora Názory autora Díla hodnocená autorem

Dílo #1034
Autor:	kafka
Druh:	<žádný>
Kategorie:	Próza/Povídka
Zóna:	Jasoň
Datum publikace:	25.11.2003 13:30
Počet návštěv:	2000
Počet názorů:	12
Hodnocení:	9

Pod hladinou

Jako každý den, vyšel Kristián brzy ráno z domu číslo 27 a dal se do běhu. Na uších neměl sluchátka walkmana, nenosil tenisky a nesnášel čepici. Manželka mu, ještě než se probudil, připravila ke dveřím jeho oblíbené letilé lakýrky (už bez laku), klobouk a deštník s bambusovou rukojetí. Takto vybaven lehkým poklusem protančil jejich ulici a zahnul do Strmé, která vedla k věži nad městem. Když už mu téměř docházel dech, zatočil ve vzduchu deštníkem před trafikou, kde mu zrzavá Líza prodala noviny. Schoval je do náprsní kapsy, a to už byl několika skoky nahoře pod věží. Vkročil otevřenými dvířky a vyběhl ještě 185 schodů. Nahoře konečně vydechl a zhluboka nabral čerstvý vzduch do plic. Zapálil si cigaretu a chvíli jen pozoroval svět pod ním. Když dokouřil, vytáhl dalekohled a zaostřil na jejich dům. Krásně odtud viděl až do okna kuchyně. Nemusel dlouho čekat. Objevila se postava, přesně ve chvíli, kdy na věži začala bít celá. Vyšla ze Strmé a pomalu se ubírala k domu 27. Byl to starší muž, s kloboukem, deštníkem a v oprýskaných lakýrkách. Než vstoupil do domu, zapálil si cigaretu a vytáhl z náprsní kapsy noviny. Začetl se do zpráv na titulní straně a na jeho čele se objevilo několik ustaraných vrásek. Po chvíli odhodil nedokouřenou cigaretu a noviny schoval zpátky do kapsy. Když zmizel v domě, zvony na věži se rozezněly plným zvukem, svolávajícím k ranní mši. Naposled Kristián zaostřil na okno, které nyní mlčelo o všem, co skrývalo na druhé straně svých nemytých tabulek, snad kromě další dýně, která přibyla k malé úrodě skladované za oknem, jako každý rok v době, kdy stromy už jsou téměř holé. Jedna, dva, tři, čtyři – tahle je pátá. Znamení, že je čas vstoupit.

Když vešel dovnitř, právě začínaly hrát varhany, lidé si tiše posedali do lavic a čekali na Slovo, které jim dodá sílu do dalšího dne. Kristián prostál celou dobu v rohu a až do konce mše se modlil. Nevěděl, kolik času uplynulo, když otevřel oči a zjistil, že je v kostele sám. Šel k jedné z ikon a aniž by se podíval, který ze svatých mu přívětivě kyne, zapálil svíčku. „Jste sám?“ uslyšel za sebou, „já také nemám nikoho...“ Když se otočil, shrbený farář mu podával ruku. „Pámbíček mi zůstal,“ rozzářil se, ale v následujícím okamžiku zvážněl. „Chcete dnes odcestovat? Také jsem chtěl cestovat, poznat daleké kraje, zajímavé lidi z cizích zemí. Ale vy jedete nadlouho, že?“ Aniž by si Kristián uvědomoval, o čem stařec mluví, zavrtěl hlavou: „Vrátím se brzy. Tak nashledanou.“ Nechal stát muže uprostřed lodi chrámu a zamračený odcházel. Po cestě dolů z kopce nervózně vykouřil tři cigarety. Před domem 27 schoval krabičku do kapsy k novinám a zaklepal na okno, které zelo prázdnotou, uvnitř byla tma a nic se neozývalo. Otevřel proto vstupní dveře a zůstal stát uprostřed téměř zcela vyklizené kuchyně. Bez překvapení odložil deštník do rohu místnosti, zul si boty, klobouk mu mezitím upadl na podlahu, kde se místo původního kuchyňského nábytku, který opouštěl brzy ráno, válelo pouze několik zapomenutých zbytečných věcí – staré noviny, láhve od piva, několik knih, které nikdo nikdy nečetl, špinavý hrnek od kafe. Při pohledu na rozhozené noviny mu trochu zatrnulo. Z titulní strany, staré třicet pět let, se na něj dívala jeho žena pod krátkou zprávou, z níž už byly čitelné jen útržky: „... pravděpodobně vlastní rukou... po nábřeží v noci z neděle na pondělí... čin, který nikdo nedokáže vysvětlit...“ Na fotografii měla vážný až důstojný výraz sfingy, ostré rty trochu křečovitě sevřené, jasný pohled do dálky. Takovou si ji pamatoval. Chvíli zíral na zaprášený denní tisk, chvíli hladil starý portrét, až si uvědomil, že má zavřené oči a začíná se kamsi propadat. Bylo to jako když se přes něj přelije obrovská vlna mořské bouře. Okamžik se mu zdálo, že se nemůže nadechnout, až si všiml, že se mu za ušima vytvořily žábry, které mu pomohly přijímat pod vodou kyslík. Ohlédl se a uviděl svou kuchyň, dům 27 a celé město i s vysokou věží, jak se hroutí do bezedných vod pod náporem té všepolykající vlny, ale neslyšel vůbec nic, jediný zvuk, oznamující onu zkázu. Propadal se stále níž a níž, začal kopat nohama a rukama rozrážet masu vody. Směřoval k jedinému cíli, v zádech paprsky slunce, propichující hladinu. Po nekonečně dlouhé chvíli zahlédl podobu své ženy, vyrůstající z mořského dna. Měla stále chladný, nepřítomný výraz jako na fotografii, kterou nedávno studoval v novinách. Semknutými rty jako by se mírně usmívala, když připlul blíž. Otevřel ústa, aby jí řekl, jak moc ji... ale nedopověděl. Slunce vysoko nad ním přestalo žhnout a vše se propadlo do tmy. Druhý den zrzavé Líze zůstal na pultě jediný neprodaný výtisk. Jeden z nenápadných titulků na poslední straně oznamoval, že Kristián M. byl nalezen v domě 27 v bezvědomí. Při přejezdu do nemocnice vydechl naposled.

Počet úprav: 1, naposledy upravil(a) 'kafka', 25.11.2003 13:30.