LiTerra

Autoři Stránka autora Názory autora Díla hodnocená autorem

Dílo #4602
Autor:	semeno
Druh:	<žádný>
Kategorie:	Próza/Povídka
Zóna:	Jasoň
Datum publikace:	26.03.2004 13:00
Počet návštěv:	2609
Počet názorů:	28
Hodnocení:	3

Prolog

Myslím, že to není originální, ale kopírovat jsem se nikoho (nic) nesnažilo.

Nic originálního

Deníkové zápisky- Čtvrtek

V poslední době na mě sedá stín pochybností o kratochvílích normálu chodu věcí mojích. Divím se.

Můj sluha připravuje výzdobu k příjezdu hostů o tři dny dříve. Naaranžuje po pokojích do váz a na stěny stovky nejzářivějších květů těch nejvzácnějších rostlin, vytvoří nejfantastičtější expozice, oku podívanou nejgeniálněji rozkošnickou. Do váz však nedává vody a k předmětům a na stěny připevňuje živé dekorace provazy a hřeby. Sebe odolnější exempláře jsou do tří dnů zvadlé, uschlé, ve většině případů dokonale mrtvé. Mí hosté tak procházejí komnatami vadnoucí krásy, zoufalosti a hrůzy. Ve všech vane mazlivý dech smrti. Omotává krky, svírá hrudě, podlamuje nohy. Nemám mnoho návštěv a mí přátelé nejezdí dvakrát.

Sluhovi jsem se však nikdy ani slůvkem nezmínil. Chovám ho nadále v úctě a vážnosti jak zasluhují jeho schopnosti, zkušenosti a rozum.

Mí psi, tak vynikající honci, nejvytrvalejší stopaři, co spatřili světlo světa, již ukončili život třem mým lovčím. Nikdo je nehlídá, nikdo jim nevelí. Obědvají hravá děcka z nejbližších vesnic a zvěř považují za desert. Mé a na ně přilehlé lesy pomalu, ale jistě, začínají nabývat nouzi v živočišné stránce. Pravda, lesům tento úbytek svědčí, bujně se mění v pralesy a džungle. A přesto se tito mí, co mi náleží, drží hradních zdí a nijak hrubě chod v hradě nenarušují.

Dětí nemám. A bezohledně k tomuto faktu se po rozlehlých prostorách hradních vláčí nekonečné zástupy lidí neznámých, kteří mými vnuky a neteřemi jsou, ač jediným panchartem neexistujících rodičů jsem.

Divím se.

Zůstávám tolik let v letargických stavech extase, vymykající se reálným prostorám a proto nazýván bývám senilním snobem, co nedorostl ani stolu k nohám, ale již stihl se stářím přiblížit loži v nicotu se propadajícímu.

Více než chorobnou starobou trpěl jsem vždy obavami před hromadnou panikou. Paničin netvorný zjev stíhal jsem vždy spatřit v blízkosti naplněných okamžiků roku. Byla -li kdykoliv příležitost postihnout hromadnou, ačkoli nepostradatelnou chvíli v jejím zárodku , zakroutil jsem jí bezcitně krkem. Kdepak! Jak možnost růstu Chvíli uvolil bych, nastavila by hřbet a Panika lehkými krůčky nejprve nic nepošlape, ale pak otevře pusu, velikou chvíli si nastaví jako kornout a vyprodukuje nejšílenější množství hlasových vibrací, jež nesnesu.

Dnes například byl přiveden do mého pokoje člověk. Postavil se na prahu do rozkročného stoje, opřel se dlaněmi z vnitřní strany o rám dveří, nabral děsivého vzezření, když cáry černé látky začaly ve splývavých pohybech opoušťět svá místa na jeho těle a padaly na zem(to přinejmenším nebylo normální). Místo aby promluvil sešpulil ústa do vývrtky a vypustil pískání, při kterém okamžitě vypadaly veškeré skleněné vitráže okenních rámů a z hradních věží se s burácením zvedlo stádo šlechtěných harpyjí.

Panika, schovaná v otvoru po skobě ve zdi, okamžitě vyskočila a začala se třást vzrušením. Znám moc dobře tenhle okamžik. Pískání však bylo opravdu k nevydržení, mé tělo následovalo hlavu v kroucení a klátění se k zemi. Po dvou vteřinách kontaktu s podlahou už tu byla. A že dokáže být zatraceně rychlá. Okamžitě ze mne strhala oblečení a znásilňovala mě v nezadržitelném a nevydržitelném tempu.

Nikdy se nevrhne na původce, z jasných důvodů ztráty panického prostředí. A pokud není v místnosti, či prostoru nikoho jiného, vždy skončím v jejích spárech já.

Nesnáším hromadnou paniku!

I přes tento slibný začátek mám dnešní den zkažený, ať se již stane cokoliv, jakože vím, že nic.

Totiž, když se ve mne mne v jednu silnou chvíli pod její vládou vzmohla krutá agresivita pobouzená chladnokrevným chtíčem, najednou se vypařila. Všechno zhaslo a já nemohl uskutečnit svůj potlačovaný sen. Tak jsem si všiml, že pískání přestalo. Zlé oko mrštil jsem ke dveřím, "Proč nepíská?! ", a spatřil jsem stříkající krev a trčící kosti z mrtvoly na prahu.

Sluha pustil psy.

Epilog

Ladislav Klíma?

Počet úprav: 3, naposledy upravil(a) 'semeno', 30.03.2004 17:06.