Pod tenkou bílou laťkou bylo vzduchoprázdno. Modrá obloha nad hlavou by přála krásnému dni. Všichni jsme ale stáli jednou špičkou na této laťce v poloze holubičky. Byly nás tam miliony. Obrovsky dlouhá linie lidí dělajících holubičku. Všichni v bílém baletním úboru, který jen pramálo odpovídal grimasám hrůzy v obličejích. Nikdo nemohl dát nohu dolů. Nikdo se bezpečně dolů nedostane. Pár tisíc metrů pod námi tomu zabrání. Slabá noha se podlamuje, dav propuká v křik a mnozí padajíce, mizí v hloubce. Nikdo se pořádně nesoustředí. Všichni se děsí toho, co jim po zásluze musí nastat. Pád. A smrt. Vypjal jsem nohu a napřímil se. Polknutím zacpal uši, abych se oprostil od jejich křiku a strachu, kterému se poddali. Jak hloupé! Ve všech mých nádherně vykreslených svalech se zračily roky tréninku a dobré nálady. Úsměv pro publikum. Má nejkrásnější holubička.