Jsem strašně línej.

Nejraději jen tak ležím, čumím .

Jsem rád když je na co.

Nějakým zázrakem jsem se dostal do Pacova.

Jel se tam motocross.

Sledoval jsem děj na trati.

Pak přišla tma.

Po ní svítání.

Pak slunce stálo na obzoru a ztrácelo se.

Dostal jsem hlad i žízeň.

To už byla zase tma.

A já tam pořád jen tak ležel.

Ani ta žízeň mne nedonutí přeci vstát.

Ležím a dělám co mne baví ze všeho nejvíc – nic.

Hubnu.

Splývám ze zemí.

Přicházejí komisaři a mění trať. Jsem její součástí.

Je ze mne skok.

Dole na startu to vytáčí do obrátek

Brána letí dolů a oni se řítí do první zatáčky.

Smykem letí první jeden z nich.

Stojím mu v cestě.

Nabírá rychlost přidává a je u mně.

Hroty drapáku přímo přes mou hubu.

Zuby mizí jako první.

Přijíždí další a to i úsměv v mojí tváři.

Konec závodu nevidím mám ty mžitky před sebou.

Je tu nyní hezky, bez toho řevu drapáků.

Okolo jde kuna značí si mne.

Manželka mne doma vyhlíží, důchod se ji neblíží.

A já jsem tady v přírodě.