Karel

Karlíkuuuu pojď mi šplíchnout voděnku na zádíčka, zní příkaz.
Již běžím drahoušku, odpovídám
Kde jsi, zní za chvilku.
Již běžím královno, dere se ze mne.
Běžím rychle do dílny pro potřebné.
Nasazuji si gumové rukavice, jsem na ni citlivý.
Seřizuji teplotu vody a přikazuji ji ať zavře oči.
Otvírám plechovku s louhem a sypu jí jej do vany.
Krásně to šumí, říká.
To jsem Ti dal jen trošičku pěny do koupele, hlavně neotevírej očička.
Pálila by Tě a to bych nerad dodávám.
Hledím na ni, již není tak hezká jako před patnácti lety.
Hodně z ní ještě zbývá.
Začíná se zmítat a křičet.
Co se to se mnou děje ptá se. Nějak se rozpouštím, už ani na nohy nemůžu.
Si piš, když je už ani nemáš.
Tělo se rozplývá, mizí.
Nad hladinou je ještě hlava, hledíme na sebe a hledáme slova.
Bylo mi s Tebou moc hezky, říkám.
Doufám, že mne to stejné čeká i bez Tebe miláčku.
Dávám ji pusu na rozloučenou a ona v té rozbouřené hladině mizí.
Vytahuji špunt v odpadu to hrčí a po chvíli je klid.
Napouštím vanu novou, jdu do lednice pro šampus a skleničku.
Láhev otevírám skleničku nalévám. Sebe svlékám do vany mířím. Piju kouřím koupu se. Volám na miláčka jestli by mi nešla umýt záda.
A ona jde.