Byla jsi bílá a to mne přinutilo tě popsat. Nevím jestli z toho máš radost. Víš,jsem tu nyní sám, trpím nespavostí, je noc a tak si se mnou nikdo nechce povídat. Já se jim nedivím. Ještě před probuzením v hluboké noci při přemítání bylo mi jasno, co Ti svěřím. Tak zkusíme spolu hovořit, co Ty na to? Že souhlasíš? Ono, co Ti taky jiného zbývá.

Myslím, že v dobách minulých v daleké historii jsi byla z kamene. Víš o tom? Vím, že když někdo někomu něco chtěl sdělit, musel to vytesat do kamene. Tyto vzkazy vytrvaly věky a taky stály mnoho úsilí. Vše, co takto zpracováno bylo, muselo být věrohodné. Jen těžko by to šlo opravit. Pak přišli v Asii s výrobou papíru. Nebyl takový jako ten dnešní to spíš jako látka. Psalo se na něj vlastní krví i tuší. Pro věrohodnost a identifikaci pisatele byl na závěr opatřen podpisem, někdy i pečetí. Problém psaní je to, že mu rozumějí jen Ti, co písmo a řeč ovládají. A tak se zjevili malíři. Ty na Tobě tvoří různé malůvky. Jak šel čas, naučily se Tě vázat do sešitů a knih. Nebyla jsi už o samotě. Vyrábějí Tě ze dřeva, o tom jistě víš. Sloužíš dětem k učení a nám k poznámkám. Nyní, v době počítačů, se na Tebe začíná zapomínat. Jsi jedna z mnoha virtuálních možných. Už nejsi z papíru. Jsi nic a možná vše.

Nebuď z toho prosím smutná, říkám Ti.

Měla jsi špatné vlastnosti, to víš sama. Zmíním Tvoji oblibu vlhkosti, ohně. Zabíráš hrozně moc místa. To já píšu do bedny na stole, ve které mám tisíce stránek. Tak se nad tím, prosím, zamysli.

A cože na to stránka?

Tak se podívej, kamaráde, já mám spousty vlastností dobrých. Některé z nich připomenouti nutno je, jak vidím. Mne můžeš číst třeba při svíčce, a co si přečteš z toho svého PC když vypnou proud? Dalším příkladem může být věrohodnost smluvené věci, jenž papírem s podpisem stvrzena jest. Zmíním i krásu a možnosti ručně psaného textu, kdy švabachem potěšíš a hůlkovým vyplníš. To i v PC umím, říkáš. Tak to je pravda, ale funguje to jako virtuální sex. Pěkné ale neosobní.

A co dál zmíniti chceš?

Já se o sebe nebojím, to jen o Tebe