Slunce
Před chvílí jsem se probudil.
To je Vám asi ukradené, ale je to tak.
Je něco po osmé, to už ptáci řvou a za plotem kvílí sousedovi nenamazaná míchačka.
Je ranní ptáče.
Jdu se vyčurat ven ke stromu do trávy, mám to tak rád. Můžu proud pouštět, kam se mi zamane a je jedno, když ukápne. Manželka to nemá ráda, asi závidí.
Stavím vodu na čaj.
Stojí, tak je tomu většinou vždy po ránu.
Jdu ven tedy na zahradu. Slunce už je zase nahoře. A já tady dole. Teď to ještě jde, později to nepůjde.
Napadá mne putovat v čase společně před sluncem posouvat se v této časné ranní hodině, kdy to ještě jde společně s ním po zemi.
Myšlenkou se zaobírám celý den.
Ptám se na to známých a odpovědi nejsou pro mne moc věrohodné. Přichází nápad zeptat se osoby, jež by o tom mohla vědět nejvíc.
Sesmolím dotaz, vložím do obálky a jdu na poštu.
Pane, chybí Vám tam adresa. Říká ta za přepážkou.
Vím, vím, odvětím, já znám pouze jméno ne však adresu, neporadíte mi? Táži se.
Dle její tváře nerada a přesto se ptá na jméno.
A čí, moje? ptám se.
Ne vaše ne, jen jestli to chcete doporučeně a to asi, jak na Vás koukám, ani nevíte, co je.
Nevím, hlavně to doručte. Následuje znovu dotaz komu.
Odpovídám: no přeci Gagarinovi. Ale ten je přeci v pánu. No tak vidíte, že jsme společně dali adresu dohromady.
Vyplňte tedy obálku a dáme známku. Jakou? Jako do zahraničí.
Platím a znepokojeně odcházím.
Uplyne zhruba týden a zvoní pošťák. Když zvoní, nevím, že je to on, to až otevřu. Poznám jej podle brašny a modré uniformy. Mohl by to být i průvodčí, ten by mi nenesl nejspíš dopis.
Asi je to on. Po převzetí zásilky pouštím psy, chvíli jsou mu v patách a pak je má na nohách.
Trošku si s ním pohrají a když se přestává hýbat, psy to přestává bavit. Je tam dost krve a tak beru hadici a sprchuji chodník. Měl bych si jít stěžovat na poštu, dnes tak neučiním, mám přeci, co jsem očekával.
Netrpělivě nad parou, jak jsem zvyklý, otevírám obálku. Je tam papír a na něm nějaké divné písmo. Vím, že je to azbuka. Tou se psávalo v Rusku. On byl Rus ne šváb ale Rus. Rusky trochu umím, tak čtu.
Tomáši, píše Jurij.
Jsi první, kdo mne oslovil, věř, že jsem moc potěšen a natěšen na společné časoputování. Raději bych tedy nějakou ženu, ale zde ve skafandru by to bylo stejně k uzoufání. Tak přijeď. Na můj dotaz, jak se za ním dostat, se mi dostalo odpovědi. Já strašně nasral politbyro, a tak mne sem vystřelili bez možnosti návratu. To je tedy rada k pohledání.
Mám nápad, vím, jak je to se sponzorováním ODS, jdu tedy na vnitro. Říkám jim, co vím a oni mne nechávají zmizet. Jsem v sudu v Orlické přehradě a vůbec né sám. Je tu pěkná společnost. Po nějaké době, kdy sud prorezl, putuji někam a potkávám Jurije Gagarina.
Dlouho jsem tu na Tebe čekal, Tomáši, kde jsi byl. Vyprávím mu svoji anabázi a on se usmívá, asi ví své. Chytám se ho jako blecha a putujeme. Jsem s ním asi přikorodoval, nemůžu od něj ani na chvíli. Létáme si v prostoru, je ticho, pošmourno. Každý den vidím, jak je země kulatá. Strašně se z té centrifugy točí hlava, i blejt bych mohl. Nemám však co, tady se nejí.
Jurij i přes skafič dost smrdí. Není divu, dost dlouho se nemyl. Raději mu nic neříkám, nechci si ho naštvat. Třeba by mne nechal zmizet.