Jak vypadá krásný den?
Probudím se v posteli vedle krásné ženy.
Jdu bos do zahrady, kropím mraveniště.
Ptáci cvrlikají, rosa nese paprsky slunce.
Nikam nemusím, vracím se na lůžko.
Je tam ta krásná žena.
Váhám - co mám.
Vyhrála.
Po tom spíme.
Probouzím se vůní kávy.
Piji, vychutnávám.
Je moc hezká, zajímalo by mne, kde se tady vzala.
A nebo já?
Vyběhnu ven, mám zde silnici, tak se říká rychlé motorce.
Ta moje jezdí skoro tři kila.
Jedu tak.
Strom nebyl cíl, avšak je.
Jsem bez bolesti, citu.
Vítají mne.
Samí andělé.
Ztratil jsem tvář, tu hmotnou, nikdo to tu neřeší.
Dole to řeší, zkoumají brzdnou dráhu, jež není, berou krev, co krví byla, nabírají tělo, to co zbylo.
A k čemu to, když já tu.
Sdělují novinu, těm co po mně zbyli, tátu to tak vzalo, že je tu teď se mnou.
Máma chuděra, musí poznat z toho, co zbylo ze mě mne.
Nemá se o koho opřít, táta šel za mnou, já tam nejsem, jde jinam, sama neví kde je.
A přitom je jen kousek od nás.
Už není smutek smutkem, vše se daří.