Touha
Kdyby nebyly baby, nebyl bych já, tak to snad dá rozum.
A jelikož jsou, mlátí to se mnou.
Mám strašně vilné představy.
Vidím, co skryto je.
Cítím vůni, doteky co by mohly být.
Některá projde a to nevím, jak s tím naložím.
Jiná jde krokem tvořeným různým vybočením stranovým, zmátlo mne to tak, že náhle měním cíl své cesty.
Pláže lížou zimní rány, kdy zahaleno je, co odhalením krásy nabírá.
Chtěl bych být ručníkem, co dere Tě, jindy postelí, co na ni spočíváš, sedlem kola, podprsenkou, co nese je, kalhotkami, co ti to skrývají.
Tím mé představy nemizí, to jen kontur nabírají.
Jedna jako druhá, chtělo by se říci, já však tomu nevěřím, raději se přesvědčím.
Putují-li moje ruce po Tvém těle, cítím - škoda dne, kdy tomu tak není.