Prolog

Včerejšek je docela jiná země; hranice už jsou dávno zavřené.

... třísky z dlaní se tenkrát vytahovaly snáz než ty, které tě dnes pálí kdesi hlouběji. Ty, na něž by se možná zapomínalo lépe, kdyby tě zas svědilo pár tehdejších škrábanců. Jenže šípy dávno odletěly komínem a luk nejspíš s nimi. Co všechno vzaly s sebou...

Kde vůbec přečkala schovaná vzpomínka na třísky? Na smirkovém papíru? Globus, bývalo natištěno na jeho rubu, a tebe dlouho nenapadalo, že by to slovo mohlo znamenat ještě něco jiného. Jeden takový list teď držíš v ruce; možná poslední na světě. Stále má dvě strany, hladkou a drsnou. Která je dnes rub a která líc? Ta drsná už není tak ostrá, jak bývala; hroty má zalepené emailem, ostatkem oken vyměněných dávno za nová. A ta hladká už není tak čistá, jako kdysi. Vidíš na ní otisky mastných prstů. Také nezřetelné tahy tužkou, z nichž už ani s brýlemi nevyluštíš, jaká slova se v nich včera skrývala. GLOBUS, to jediné zůstalo matně čitelné dodnes.

Co se vlastně včera stalo? Nebo se to stalo už dávno?

To musí pořád mluvit jen oni?! — tahle spíš stížnost, než otázka, a s ní související obava, není-li na tvé připomínky ještě brzy, tě pronásledovaly po léta; proč se ten čas tak vleče?, chtělo se ti vykřiknout. Jenže místo toho najednou...

Nemohli o trochu méně mlčet? — to tě bodla tvá vlastní výčitka, když se ta loď objevila poprvé; a proč na ni hned museli nastoupit? Bez rozloučení, bez zamávání. Napadlo tě, že odplouvá, ale teprve když odjela daleko od břehu, ti došlo, že je vidíš nejspíš naposled. Podobala se vězení — neúprosná. A po chvíli přestalo být zřejmé, na které straně mříží se nacházíš ty; tvoje doživotní vězení?

Hledáš teď snad v těch zbytcích písma na špinavém smirku obvinění, obžalobu, či dokonce rozsudek? Nebo spíš vzkaz, dopis; ten poslední chybějící? Nenadešel konečně pravý okamžik na vyřčení tvých připomínek? Nebo už minul? Jak adresovat poštu na palubu, jejíž polohu ani cílový přístav neznáš? Jak propašovat zprávu do vězení; nebo z vězení? Má smirek něco společného s pilníkem? Komu může pomoci k útěku? Nehrozí pak prodřené lodi potopení? A co vůbec odpovědět? Aby zase nenasadili ten shovívavý úsměv; vždyť pro ně jsi pořád dítě, a z dálek, kam dopluli, možná ani není vidět, že tě naučili psát.

A tak z listu, jenž držíš v ruce, jen odtrhneš proužek. I když víš, že každý kousíček, i tenhle, ti bude navždy chybět — poznají to z něj? Když z jedné strany hladí, ze druhé odírá a výmluvný je stejně málo jako doručenka rekomando dopisu. Zavřeš útržek do vyschlé láhve od ředidla a s tou se vydáš podél toku, vymezujícího dávno zavřené hranice. SUBOLG, vyčteš obráceně skrz její kazové sklo. Proč se i čas nemůže obrátit?, bude se ti chtít vykřiknout. A vrátíš se bez ní. A pak budeš čekat, jestli tě nedostihne zpráva o osudu lodi s poškozeným dnem, a doufat, že tým expertů interního vyšetřování nikdy nedojde k závěru, že bylo prodřeno jemným působením zevnitř. Působením neviditelných odpovědí na papíře, čteném z nesprávné strany.