"Au!" vzdychnu nad příliš živou vzpomínkou, vytištěnou na nahé tělo. Vzdoruji utaženému provazu a děsím se vodní hladiny, viděné zespoda. V temnotách duše přitom zoufale toužím pocítit znovu dotek kameného nože. Lidožrouti. Mám to slovo spojovat už vždy jen s minulým časem? Měla jsem se raději rozepsat o obyčejných holčičích snech, protože takhle to nejspíš nikdo číst nebude.
   Tohle jsem začala psát asi jen pro klid v duši. Snad abych se mohla utěšovat nadějí, že myšlenky, které mě občas navštěvují, nezůstanou zapomenuty - to pro případ, že by přece jen někoho zajímaly. Bez tohohle záznamu by se o nich už nikdo na světě nemohl dozvědět.

 Začnu třeba tím nejstarším, na koho si v životě vzpomínám. Můj děda. Stavěl silnice a železnice. Občas se odněkud vracel a nesl kufr. Věděla jsem vždycky už od rána, že přijede, a tak jsem ho odpoledne vyhlížela u plotu nebo aspoň za oknem. To když pršelo. Většinou dlouho nešel, protože se ještě musel stavit na náměstí pro cigarety. Těšila jsem se, co nového mi bude vyprávět. Třeba jak byl v osmatřicátém s Angličany kreslit mapy až pod obratníkem Raka. Nevěděla jsem, co je to obratník. Měla jsem jen nejasný pocit, že je to něco jako konec světa. Že se tam musí každý obrátit a jít zpátky, domů. Nevěděla jsem ani co je to ten Osmatřicátý. Myslela jsem, že to je místo, odkud se zrovna vrátil. Muselo to být někde strašně daleko, protože někdy letěl letadlem. Myši prý jsou tam velké jako u nás kočky a kočky jako u nás ovce.

Více viz Obratník