LiTerra

Bydleli jsme u potoka. Někdo dokonce popichoval, že v potoce, protože z koryta, které nám protékalo zahradou, jsme měli část vody svedenou pod úroveň sklepa do kameného žlabu. Zakrýval ho dřevěný poklop a říkali jsme mu studánka. Dnes by to možná někdo nazýval akváriem, protože přítok i odtok byly přehrazeny sítem a uvnitř byly občas přechovávány ryby. A já jsem učiteli slíbil, že druhý den jednu přinesu na hodinu vlastivědy. Malou rybičku, takovou, aby mohla při vyučování plavat v umyvadle.
Zabalil jsem ji do mokré utěrky a do igeliťáku, ale do tašky se mi ji dávat nechtělo. To tak, aby se mi namočilo učení! Měl jsem ji v kapse u kabátu, jenže venku už mrznulo a já najednou dostal strach, že by mohla nastydnot. Vzal jsem ji tedy pod kabát. Blíž k tělu. Do kapsy u kalhot. Nemačkala se. Nosily se tenkrát volné. Jenže se taky tenkrát nenosily jen nové. Tyhle byly po bráchovi a měly díru v kapse. Jak jsem si v autobuse sedl, ucítil jsem po chvíli takové zvláštní šimrání. Nebylo to nepříjemné, co bych lhal, tedy dokud se mrskala jen vepředu. Jenže jak jsem se ji skrz děravou kapsu snažil nahmátnout a poposedal přitom na sedadle, dostala se najednou dolů a pak až dozadu, a tam už to tak příjemné nebylo. Dostal jsem strach... že bych ji mohl rozsednout. A pak mi začaly vadit taky mokré kalhoty.

"Tak to vyhoď a pojď už!"
"To přece nemůžu," málem jsem se rozbrečel.
Chvíli jsem bloumal po autobusovém nádraží. Pak jsem nastoupil na zpáteční linku. Řidič si všiml mých mokrých kalhot a ani se na nic neptal. Stoupl jsem si zády po směru a přes vlhký hadr rukama rybku celou cestu hřál. Doma jsem ji dal ještě na chvíli do kýble. To abych viděl, jestli nechcípne. Jestli to moje ulejvání se má nějaký smysl, protože kdybych ji rovnou pustil do studánky, tohle už bych se možná nikdy nedozvěděl.

Máma přišla odpoledne první a když zjistila, že jsem nebyl ve škole, hned na mě spustila. Táta se vrátil až za tmy. Nechal si všechno znovu vyprávět, a pak poručil: "Do sklepa! A žákovskou s sebou." Dostal jsem hrozný strach, ale hlavně jsem vůbec nechápal co chce dělat s žákovskou knížkou. Doma se přece poznámky nepíšou. Vzal klacek na čištění odtoku, otevřel studánku a chvíli jím šťoural do všech koutů. Pak nalistoval stránku pro omluvenky a tiskacími písmeny - jiná totiž neuměl - připsal: ZACHRAŇOVAL RYBIČKU. ŽIJE.
Druhý den jsem dostal z vlastivědy jedničku.