„Patnáct tisíc poprvé, patnáct tisíc podruhé patnáct tisíc potřetí! Prodáno dámě se šťastným číslem třináct.“ Až teď jsem si uvědomila, co jsem vlastně udělala. Vždyť je to skoro celá moje měsíční výplata… Jako ve snách jsem odešla do vedlejší místnosti sepsat kupní smlouvu. Když jsem pak z peněženky vytahovala ty tři Masaryky, uvědomila jsem si, že je to alespoň dobrá záminka k dietě pro mě i pro kočku. Obě už vypadáme jako soudky na medovinu.

 Zvedl se z ní oblak prachu, když jsem ji doma položila na stůl. Ji. Knihu s velkým „ K“. Pokojová šelma s malým „k“ hned vyskočila k ní a začala zvědavě nasávat zaprášený pach staletí. Připadala jsem si skoro jako stará čarodějnice. Tedy, stará, dvacetiletá čarodějnice. Obří kniha, vázaná v kůži, o které zatím vím jen to, že je historicky cenná, černá kočka a všudypřítomný nepořádek tomu dodal punc. Nikdy mne starožitnosti nezajímaly, dokonce i umění kolem mne natahovalo prsty marně. Ale tohle… tohle bylo víno z jiného džbánku.

 Hladila jsem prsty kování na kožené vazbě a konečně se odhodlala prozkoumat její tajemství. Na první straně stálo velkým ozdobným písmem, snad švabachem napsáno „Grimoar del magica negra“. Nedá se říct, že bych tomu rozuměla, tak jsem otočila stránku. Hleděla jsem na tabulku jakýchsi alchymistických symbolů a lovila v paměti, kde jsem ty značky už viděla. Ale oči mi zabloudily někam jinam, snad zahlédly něco povědomějšího. Vrátila jsem se k textu a po chvíli usilovného luštění mi došlo, že je ten poklad psaný česky. Byla to trochu jiná čeština, než používáme my, ale dalo se tomu s trochou dobré vůle rozumět. Písmo protější strany kázalo o surovinách, potřebných k rituálům a mně začalo mrazit v zádech. Vyvrcholilo to na některém z dalších listů, která hlásal: Evokace temného pána a jeho duchů, prosba o pomoc peněžní či milostnou. To zní zajímavě. Mrkla jsem na kočku.

„Že bychom to zkusily?“ Jenom pootevřela oko a nechala rozhodnutí na mně. No dobře, co budu potřebovat? Na oltáři otočeném v západní stranu…Chm…problém číslo jedna. Na západní straně mám malou šatní skříňku a nikoliv oltář. Vlastně ani nevím kde ho vzít… i když! Na první místo v seznamu věcí jsem připsala černou barvu na textil a prostěradlo ze sekáče. Co dál? Černá svíce…? Na Masaričce otevřeli obchod s magií, tam by ji snad mohli mít. Čím dál jsem se dostávala, tím mi přišlo všechno snazší. Jako by někdo schválně tupil hrany mému vědomí. Když to celé vyjde, tak se mi možná vrátí i investice, kterou jsem do toho zázraku vložila. Moje mysl se kroutila v závitech jenom kolem něj. Potom, když jsem se chystala zaplout do flanelu, jsem si tu bichli málem vzala místo polštáře. Kočka mě ale předběhla.

 Sotva jsem zavřela oči, začal se z cívky spánku odvíjet sen. Jako by se den přehoupnul do zítřka a já vykonala ten rituál.  A další den jsem na ulici našla patnáctitisícovou bankovku. Když sem se probudila, byla ještě tma, a já si pomalu uvědomovala, jaká blbost se mi přimotala do spaní. Patnáctitisícová bankovka, kdo ji kdy viděl? Proklepala jsem myšlenky a znovu si lehla. Ale kal rozvířených myšlenek si zase sednul ke dnu a ta hloupost se mi zdála znovu. Ráno jsem vstala co nejdřív, abych všechno stihla. Přiběhla jsem domů, dala lajntuch obarvit do pračky, potom do sušičky, pod žehličku a přehodit přes skříňku. No vida, hned to vypadá lépe. Doprostřed jsem postavila černou voskovici ve spárech mosazného svícnu a z každé strany ještě malou skleněnou misku.  Jednu na víno a druhou….

Kristepane! Za hodinu musím být v práci! Vyběhla jsem do náruče města, jen tak jak jsem byla a honem sedla na trolejbus.   Šest hodin jsem byla jako na trní. Vždyť… Nemohla jsem se dočkat, jako by mne silný magnet táhl domů. Když už jsem se asi potřetí spletla ve šroubcích a mistrová se mne ptala co se se mnou děje, vymluvila jsem se na nevolnost a odešla domů.  Se soumrakem chci začít.

Okno přede mnou prozařovaly poslední paprsky slunce. Celá v černém jsem nalévala zkvašené hrozny do jedné z misek. Pak jsem vzala malý, ostrý nůž a pomalým, mělkým tahem si prořízla dlaň. Do druhé nádoby ale steklo jenom pár kapek koktejlu z krvinek a plazmy. Zmocnilo se mne zoufalství. To je hodně málo. A ze sebe nikdy nevyždímu tolik, kolik bych potřebovala. Padnul mi zrak na kočku spící v křesle. Přetrhla jsem její spánek a zvedla.

„Promiň mi to, kočko, snad jsem tušila, proč ti nedávám jméno….“  Kočka, nic netušíc, mi vrněla v náručí. Nechtěla jsem to zbytečně ztěžovat ani jí, ani sobě. Koneckonců, pokud to vyjde, budu si moct koček koupit třeba milion. Stačil krátký rychlý tah, a její teplá krev se hrnula do připravené misky. Mrtvou kočkou jsem pak vyzdobila oltář. Se zvrácenou radostí jsem se dívala, jak to vypadá krásně. Rudý obzor v otevřeném okně a železitý pach krve mne dostával do jakési euforie. V uších mi hučelo a já začala předříkávat:

„In nomine Dei nostri Satanas Luciferi excelsi! In nomine Dei nostri Satanas Luciferi excelsi! In nomine Dei nostri Satanas Luciferi excelsi! In nomine Dei nostri Satanas Luciferi excelsi!

Ve jménu Satana, vládce Země, Krále světa, rozkazuji Silám temnot, aby vložily svou pekelnou moc do mých rukou! Rozevři dokořán brány Pekel a vyjdi z propasti, abys mne pozdravil jakožto sestru a přítelkyni! Dopřej mi požitků, o nichž hovořím! Vzala jsem jméno tvé za část sebe sama! Žiji jako volné zvíře, těším se z radostí těla! Přeji poctivým a proklínám zkažené! Při velikém pánu pekel, rozkazuji, aby se vše, co si přeji, také stalo!“ Pozvedla jsem misku s vínem nad sebe a hluboce z ní připila.

„Na tebe, Pane.“ Pak jsem omočila malíček v krvi a nakreslila si jím obrácený pentagram na čelo. Potom jsem zdvihla i tu druhou nádobku.

„Pro tebe, můj Pane!“ a bez jediného zaváhání jsem ponořila rty do rubínové hladiny krve. Chutnala železitě, trochu sladce, ale hlavně výtečně. Vypila jsem ji do poslední kapky a zažila přitom pocit, který by se dal přirovnat orgasmu, i když byl mnohem silnější. Padla na mne únava, slastné vyčerpání.  Nakonec jsem tak, jak jsem byla, padla do postele a usnula, jako by mi na hlavu spadlo nebe.

Ráno mne vzbudila kočka, jako vždycky. COŽE?!? Vždyť…. Jako by věděla, co se mi honí hlavou, jen po mně blýskla očima a se založenými packami se uvelebila na Grimoaru… Dokonce i oltář byl uklizený a obě misky čisté. Zdálo se mi to snad, další hloupý sen? Protřela jsem si oči, ale všechno bylo stejné, jako těsně před tím, než jsem s celým rituálem začala. Snad jediné… knot svíčky byl ohořelý. Ale nikde ani náznak krve, a kočka ležící na té záhadné knize vypadala docela živě. Snad jsem jen zapálila svíci a usnula? No nic, možná by dneska bylo kočky líto. Když jsem kolem ní procházela, seskočila a šla mne doprovodit do koupelny. Zvědavá jako vždycky. Rozespalé oči jsem mhouřila do zrcadla. Všimla jsem si nějaké rudé šmouhy na čele… vzpomínky na včerejšek se mi přesýpaly v hemisférách. Pentagram?!  Přiblížila jsem se k zrcadlu, abych svým krátkozrakým očím dala ještě jednu možnost to vyvrátit. Zradily mne, tak jako ještě nikdy. Ten pentagram tam pořád byl. Ale kočka přece… Je to vůbec ta moje kočka? Vypadá stejně…

„Čičí, čičiči…“ Vyskočila na pračku a znovu mne topila ve svém vševědoucím pohledu.

„No tak, pojď ke mně…“ Vzala jsem ji do náruče, a najednou mi hlavou problesklo její jméno. Jméno, které jsem jí ale nedala já…

„Asmodea?“ šeptala jsem si, zatím co jsem ji ve své náruči převracela na záda. Moje kočka měla na krku bílý flí…. JEŽÍŠIKRISTE! Upustila jsem zvíře na zem a rychle od ní couvla. To, co jsem viděla, mne málem připravilo o poslední smítko rozumu. Ano, má na krku bílou skvrnku, ale také dlouhou, sotva zataženou jizvu. To přece není možné, ten oltář, kočka, pentagram… CO SE TO TU DĚJE?

Oblékla jsem se, a šla se nechat vcucnout konzumem. Doma jsem nemohla být a s ní, s koč… Asmodeou už vůbec ne. Pod nohama ubíhaly dlažební kostky a já ve výkladech hledala internetovou kavárnu. Nikdy dřív jsem ji nepotřebovala, ale tuším, že tu někde bude. To jméno, to nové kočičí jméno je mi tak povědomé a přitom nevím odkud.

Zrovna jsem se chystala přejít po zádech černobílé zebry namalované na silnici, když jsem na zemi zahlédla nějaký papírek. Lesklý barevný, na první pohled upoutal moji pozornost.  Stírací los, nesetřený. Hm, proč ne, alespoň zkusím štěstí. Opřela jsem se o výlohu jednoho z obchodů a seškrabala výherní pole. Hm… patnáct tisíc poprvé, patnáct tisíc podruhé… patnáct tisíc potřetí. Vykulila jsem oči. Ten sen, přeci! Teď už vím, jak vypadá patnáctitisícová bankovka. Držím ji v ruce. Honem jsem běžela do trafiky. Žena za pultem mne informovala, že výhru, pokud je vyšší než pět tisíc, mi poukážou na bankovní účet. Vypsala jsem všechno, co bylo potřeba, a rozsvítila se úsměvem stowattové žárovky. Teď na ten internet. Z návratu domů už jsem ale takový strach neměla. To co se teď stalo, znamená, že rituál zabral… nebo že jsem věštkyně. Osobně ale spíš věřím tomu prvnímu. Jinak by se přece neděly ty divnosti. A ta kočka… Hlava mi to nebere. Pořád mi hlavou poletovala slova jedné písničky, něco o temných silách a já se tomu postupně začala oddávat. Co když to tak funguje. Z pohádek ale dávno vím, že všechno je něco za něco… vždyť já ale položila oběť, krev a kočku k tomu… ale když „vstala“? No nic, internet snad bude moudřejší. Tak nějak jsem se doptala a lidi mne poslali na Benešák, že tam je nejlepší internetová kavárna tady.

ASMODEA. Trápila jsem písmenka klávesnice s takovou vervou, že se po mně ostatní otáčeli. A… už to leze….

Hudební skupina Asmodea, to nebude ono. Dál. Démonologie – služebníci asmodea - ASMODEE: Obvykle psáno "Asmodeus“, a občas "Chashmodai". Jedněmi odvozováno od hebrejského slova "ASAMOD," = zničiti nebo vyhladiti a jinými z perského slovesa "AZMONDEN, " = sváděti, podrobiti zkoušce nebo ověřovati. Jiní říkají, že byl démonem nemravnosti. Dále se píše, že je to pekelný bůh hříchu a hojnosti…

Tak nějak mi to do sebe zapadá jako jednotlivé dílky puzzle. Jenom to, že to asi nebude on, ale ona… kočka? Jenže jestli souvisí s tím rituálem a vyhranými penězi, možná bych se jí ani nemusela bát. Co když mi chce pomoct?  Přesto ve mně něco hlodalo. 

Vypletla jsem se ze světové sítě, zaplatila a zamířila do parku. Všechno to ještě jednou promixovat a propasírovat přes mozkové závity.  Jen tak jsem seděla na lavičce a spíš než na všechno, jsem myslela na nic. Zrak mi padnul naproti, seděla tam dívka, která jako by sem vůbec nepatřila. Byla temná…ne jako ty gotičky, které občas potkávám, ale prostě jinak. Jako zrcadlo z druhé strany. Zvláštní bylo, že jsem ji nepostřehla přicházet. Prostě tam najednou seděla. Měla bledou tvář s pergamenovou pokožkou a havraní vlasy s odlesky skoro do modra. A ty oči. Zlaté, žluto zlaté, a i na tu dálku chutnaly po medu. Něco mne k neznámé lákalo. Zvedla jsem se, a posadila k ní.

„Ahoj.“ …nic. Mlčela jako zařezaná. Jen se na mne smutně podívala a pokrčila rameny. Polil mne nepochopitelný pocit důvěry. Měla jsem chuť zbavit se tíhy svědomí a zmizet. „Ty nemluvíš?“ Zavrtěla hlavou. „Škoda, zaujala jsi mne, chtěla jsem si s někým popovídat a... ty vypadáš jako bys mi mohla rozumět. Naklonila hlavu a pokynula mi rukou.

„Zajímáš se o magii?“ Přitakala, trochu smutně, trochu znepokojeně. Je cizí, němá a mé tajemství nikde nevyzradí. Ani nemůže. S pocitem bezpečí jsem jí převyprávěla, co se kolem mne děje. Ona se nejistě usmívala, její výraz mi připomínal Giocondu… Ať mi třeba nevěří, ale sdělená tíha je poloviční tíha.

Na rtu se jí objevila kapička krve. Myslela jsem, že se zaujetím kousla, a tak jsem ji na to upozornila. Udiveně pootevřela ústa a kapka se změnila v tenký pramínek. Sáhla si na bradu a pak nevěřícně třeštila oči na prsty od krve. Tomu děvčeti se něco stalo, nemusím koukat na televizní seriály o doktorech, abych to věděla. Zvedla jsem se, a běžela k nejbližším lidem pro pomoc. Sama jsem telefon nechala doma a tak jsem přepadla líbající se dvojici opodál.

„Prosím vás, támhle té slečně se něco stalo, teče jí z pusy krev.“ Mladík se odtrhl od té své a podíval se za mne – směrem, kam jsem ukazovala.  

„Ale tam nikdo není.“ Otočila jsem se. Nikdo tam už neseděl. Ani tam, ani nikde jinde.

„O… Omlouvám se, asi už jí pomohl někdo jiný.“ Stejně se na mne koukal jako by mi šiblo. Mno, sama jsem si tak připadala, tak není divu… Unavené tělo jsem uložila zpět na lavičku.  Na jeden den je toho až až. Ještě že dneska nemusím do práce, asi bych to vážně neustála. Hele, na opěradle něco je. Vzkaz? Od koho? Pro koho? Rozbalila jsem papírek.

 „Zbav se té knihy!“ hlásala červená písmena ze zažloutlého papíru. Nepochybovala jsem, že jsem správnou adresátkou a na mysl mi přišel jediný odesílatel. Vlastně odesílatelka. Ze vzkazu čišela železitá vůně krve a mnou projel ten stejný záškub jako včera. Oblízla jsem si rty, a pak rychle zavrtěla hlavou. K sakru! Co se to se mnou děje?  

Dorazila jsem domů a našla Asmodeu jak leží v otevřené knize. Zvláštní, jsem si jistá, že předtím byla ta kniha zavřená… ale tady se už nemůžu divit ničemu.

„Tak co jsi mi připravila, pokušitelko? Hm…tak vzývání Temné Paní pro ukojení nejtajnějších chutí. A ty víš, na co mám chuť?“ Nehnula ani brvou, ale voda ve sklenici na stole se zbarvila do ruda a pokoj na okamžik naplnila vůně teplého železa. „Nech toho!“ vykřikla jsem. Asmodea po mně nazlobeně blýskla očima a odešla. Sedla jsem si ke Grimoaru a čím víc jsem se začítala do rituálu, tím víc se mi rozšiřovaly oči. Chtěla bych být žádaná u mužů žádaná a cena za to, se mi nezdá tak vysoká. Koneckonců ji nebudu platit já, ale oni.

Byla půlnoc. Na kostelních věžích se probudily zvony a svým mosazným jazykem vítaly příchod nového dne. Já se zatím chystala k dalšímu nevratnému kroku. Stála jsem u oltáře, oblečena pouze ve vlastní kůži a v několik oček zlatého řetízku.

„Volám tě, Paní Noci, matko démonů. Dej mému tělu svou krásu a mé mysli svou hbitost. Požehnej mi, Paní z ohně zrozená a přijmi ode mne zálohu, pro doby budoucí. „ Trochu jsem si promnula pořezanou ruku, a z otevřeného strupu na dlani odkápla kapku krve, přímo do plamene svíčky. Prsknul a zhasnul. V tu chvíli se místnost naplnila světlem, které vycházelo odnikud a odevšad a přitom neozařovalo předměty kolem mne. A jako by v epicentru vzplanul oheň utkaný z ledu. Polila mne zima. Kočka se zvedla ze svého místa a odešla do světla. A místo ní se z něj vynořila temná postava.

Hlavou mi bleskla pověst o Faustovi a srdce se mi dralo ven z těla ušima. Myslím, že do té chvíle jsem nezažila, co je to doopravdy strach. I kdybych chtěla utéct, nešlo by to. Blížilo se to a já zaregistrovala ženský tvar těla. Je to asmodea, nebo jsou v pekle jenom ženy? Přes veškerý strach jsem se neubránila vnitřnímu ušklíbnutí.  Světlé pozadí mi jí přesvětlovalo a tak v celé své tajemnosti doplula až ke mně. Najednou si mé okolí zahrálo na negativ. Světlo zhaslo a rozzářila se ona. Neviditelná ruka mne tlačila k zemi a já ve své malosti poklekla. Došlo mi to. Vzývala jsem Paní a ona přišla.

 Její oči se mi zabodávaly do nejhlubších zákoutí mozku a já cítila kromě strachu ještě něco. Snad by se to dalo přirovnat k téměř erotickému vzrušení. Možná to bylo mou nahotou, možná přítomností toho elementu. Dotkla se prstem mého čela. Celý můj obzor vybouchl a rozsypal se mi do drobounkých kostiček. Když jsem se probrala, ležela jsem na zemi. Ona vedle mne klečela a ostrým, do špičky vybroušeným nehtem mi přejela od krku až ke slabinám. Propnula jsem se do luku. Někde v hlavě jsem slyšela její hlas.

 „Něco ode mne chceš a já si za to teď vezmu odměnu.“ Chtěla jsem zavrtět hlavou, myslela jsem, že ta kapka mé krve stačila. Svraštila obočí a v jejích duhovkách zasršely blesky. Hrála si se mnou jako s hadrovou panenkou. Zaklonila mi hlavu a se zájmem pozorovala naběhlé žíly na mé šíji. Tohle už ale není legrace. Ležím tu paralyzovaná, v moci démonky, která na mne zírá jako na zákusek. Rozesmála se. Zpoza rtů vykukovaly ostré hroty jejích špičáků. S labužnickým pohledem zapíchla špičku nehtu do své dlaně a pomaličku táhla až do loketní jamky. Tenká rudá linie se rozšiřovala a bobtnala krví. Křičela bych, kdybych mohla… kdybych chtěla? Ve chvíli, kdy jsem to nejméně očekávala, sklonila se k mému hrdlu a přilípla rty k mé kůži. Nechápala jsem to, čekám smrt a místo toho…? ¨

„Auuu!“ vykřikla jsem, a přesto nevydala ani hlásku. Špičky zubů zdolaly odpor mé kůže a její chtíč se ukájel na prameni mé krve. Tiskla zuby k sobě a ještě trhala hlavou, snad aby to ještě víc bolelo. Už jsem skoro nevěděla o sobě, když se odtrhla a nastavila svou krvácející ruku nad místo, od kterého sotva odlepila rty. Ohromná bolest, větší než předchozí kousnutí mne probrala. Jako by se něco z venku, ostrého a tvrdého, protlačovalo mými tepnami a žílami do celého těla. Každý ale vydrží jen něco, a mne po nějaké době vysvobodila sladká tma bezvědomí.

Ostrý svit slunce mi propichoval oční víčka. Zamžikala jsem a snažila se rozkoukat. A rozvzpomenout se, co se včera dělo. Blikalo mi to hlavou jako obrázky z komixu. Já nahá u oltáře, vzývání, odchod kočky a příchod jí, Moje neschopnost se pohnout a bolest, nesnesitelná bolest. Sáhla jsem si na krk, ale nic jsem tam neměla…Strupy jizvy, prostě nic. Zvedla jsem se a chystala, že si půjdu dát pár temp kolem vanového špuntu na uklidnění. Všimla jsem si krvavé skvrny na koberci. Že bych to…? Ne, v těch místech jsem měla hlavu. Odběhla jsem k zrcadlu a podrobně prozkoumala místo, kam mne ta démonka kousla. Nic. Tedy… skoro nic. Jen světlá, jakoby dávno zhojená jizva. 

„N…ne. T... to přece není pravda“ digitální hodiny potvrdily, že se to celé událo teprve včera. Přece se to nemohlo stihnout zahojit. Asi mi hráblo. Sedla jsem si do kouta a vzlykavě se rozbrečela. Sice věřím na magii, ale tohle, to už je moc. Nemůžu, nemůžu už dál. Je jen jediná cesta jak tomu všemu utéct. Z koupelnové skřínky jsem vyndala balíček zabalený ve voskovaném papíře. Pomalu jsem ho rozbalila a vyloupla z něj jednu žiletku. Nechápala jsem sama sebe, tu absenci strachu ze smrti. Vzpomněla jsem si na svou noční návštěvnici a ostří žiletky si zabořila do dlaně. Nebolelo to, spíš jen štípalo. Nádech a pomalý tah přes celé předloktí. V právě ruce jsem cítila jak moje kůže a šlachy kladou odpor. Krev kapala na dlaždičky a já se těšila na rozloučení s temnotou. Fascinovaně jsem se dívala na ránu, ale přišlo mi divné, že je můj odchod tak bezbolestný. Vytřeštila jsem oči. Celý šrám se mi od dlaně začal zatahovat. Bylo to jak ve špatném filmu. Kůže se k sobě přiblížila, zatáhla strupem, ten odpadnul a zbyla jen nepatrná růžová čára. Zoufalstvím jsem si rvala vlasy z hlavy. Tohle se přece nemělo stát. Měla jsem získat krásu a pak za každého muže splatit trochou jeho krve…

 Něco mne napadlo. Sedla jsem si ke stolu a listovala Grimoarem. Někde to tam být musí, včera na té dvojstraně ležela kočka… Kočka! Jak to, že tu není? Vzpomněla jsem si na její zmizení ve světle… že by se vrátila „domů“? Teď ale nebyl čas se nad ní zamýšlet. Vem jí čert. Ještě včera jsem byla člověk, který si hrál s ohněm, dneska už mám oheň v sobě. Ano, tady je to. Vzývání Temné Paní pro ukojení nejtajnějších chutí. Přeskočila jsem popis rituálu a vrhla se na vysvětlivky. Temná paní Lilith… matka upírů… nakažení… pití krve! Písmena mi skákala před očima. Je to hloupost. Přece nejsem upír, nemám zuby. Vzala jsem ze stolu kapesní zrcátko a raději se ještě jednou přesvědčila. Ne, špičáky nemám… Najednou se znovu ve sklenici objevila krev místo vody. Ta vůně hned vybičovala mé smysly. Byla jsem jako loutka, která nedokáže ovládat své provázky. Pootevřela jsem pusu, protože mne něco tlačilo rtu. Než jsem ale stihla sklenku uchopit a ukojit svou žízeň, byl přelud pryč. Jediné co zůstalo, byl podivný tlak a pachuť krve v ústech. Znovu jsem se nechala zobrazit v lesklé ploše zrcadla. Je to tak. Špičáky přesahovaly dobře o centimetr ostatní zuby, ale pomalu se vracely do normálního tvaru. Prokousnutý spodní ret mne už ani nemohl překvapit. Ale překvapují mne ty halucinace… nebo je to něco jiného? Napila jsem se z té sklenice. Voda. Normální obyčejná voda. 

Nechtělo se mi uvěřit, že jsem teď bytostí, o jaké vůbec nic nevím. Upíři. Dobrá shrnu si to, co nám nadělil svatý les: Dlouhé špičáky; bledá kůže; nesnášenlivost kříže a svěcené vody; zabít se dá jen křížem nebo stříbrem; není vidět v zrcadle. Něco sedí, něco ne. Bledá jsem tak akorát, ty tesáky jsem taky viděla ale jinak…nic. Sedla jsem si k počítači a šla si zaserfovat po netu. Eh! Na otázku vampyrismus mi vyšlo nespočet výsledků. Samý blog, blogísek, a při bližším prozkoumání se všude píše to samé. Hele, tohle je něco jiného. Mystika… Tak co tu najdu o… sobě? První mne zaujal Mýtus o Lilith. Byla tam vykreslená jako pramáti nočních démonů, ale mně přišla i jako pramáti feminismu. Jinak se asi jedná o dost sexuálně založenou… bohyni? Démonku… Prostě Paní.  Něco se mně zavlnilo… snad nějaká zbloudilá myšlenka… Tohle je zajímavé – Astrální a fyzický vampyrismus. Tak takhle to je. Dokud jsem živá, jsem fyzický vampýr a po smrti se stanu astrálním. Anebo jsem jen člověk s hloupými halucinacemi. Kdo ví, co z toho kolem mne je pravda a co je sen? Půjdu se provětrat. Snad mi alespoň vítr vyfouká ty blázniviny z hlavy. Čím víc se do toho nořím, tím míň věřím, že je to pravda.

Nakonec jsem skončila v baru na Nové Panorámě. Dvořil se mi tam jeden brunet. Možná ani příliš neoplýval krásou, ale tohle mne nezajímalo.  Snad proto, že už jsem zcela neovládala svoje myšlenky, nebo… Vždyť přece tohle byl záměr toho rituálu. Notná dávka alkoholu smazala veškeré zábrany i pochybnosti.

Přisednul si ke mně, chvíli jsme tlachali o zbytečnostech. Pozvala jsem ho na romantickou procházku po Doubravce. Dubovým lesem kolem nás se proháněl vítr postříbřený paprsky měsíce. Vyšlapovali jsme si po betonce vedoucí k hradu ale já najednou odbočila do tmavého šepotu lesa. Věděla jsem, co chci, a jak toho dosáhnout.

„Kam…“ Položila jsem mu prst na rty.

„Neboj se, znám to tady.“ Já před ním, on za mnou. Ocitli jsme se na malé travnaté loučce za zahrádkářskou kolonií.

„Sem nikdo nechodí, co ty na to?“ šeptala jsem, zatím co jsem ho tlačila do lehu na měkkou podestýlku. Pousmál se. Chtěl jenom tolik, co já. Zbavila jsem se svršků a nechala se omývat měsíčním svitem. Pak jsem poklekla k němu a jeden po druhém rozepínala knoflíčky u košile. Neprotestoval ani, když jsem ho lehce kousla do bradavky. Pak už jsem ho zbavila toho všeho, co nás dělilo od kvalitního sexu. Jsem ráda svou paní, ale teď jsem chtěla být i tou jeho.  

Osedlala jsem si ho a rozjela se v pomalé jízdě. Svět kolem mne jakoby zesklovatěl. Vítr se zastavil a jeho zbytky mi hvízdaly v meziuší. Dívala jsem se mu do tváře. Měl zavřené oči a plně se oddával pohybům mého pružného těla. Sklonila jsem se nad jeho hruď a znovu ho kousla do bradavky. Zasténal, ale v návalu rozkoše necítil bolest. Přála jsem mu to, i mně bylo dobře. Zatnula jsem nehty do jeho boků a vychutnávala si jeho skučení. Teď už ho to bolet muselo, ale nebránilo mu to užívat si svou dávku slasti. Strčila jsem mu dlaň pod zátylek a chytila za vlasy. Přitáhla jsem si ho do sedu a zaklonila mu hlavu. Jen chvilku koukal vyděšen, ale s polibkem na krk se zase uklidnil. Neměl k vrcholu daleko, ale mne pořád ještě něco chybělo. To nejdůležitější. Koukala jsem na to místo, jak sebou v šerosvitu cuká. Jeho tep se zvyšoval vzrušením. Bylo to, jako když třepete lahví s minerálkou. Vykypěl úplně stejně, když jsem ho kousla. Špičáky pronikly kůží, propletly se šlachami a zdolaly stěnu krkavice. Bylo to to nejsilnější, co jsem kdy zažila. Nestíhala jsem polykat krev, a ta mi stékala z koutků přes šíji až na ňadra. V hlavě se mi rozpoutal ohňostroj pocitů…

Když jsem se probrala, ležela jsem vedle něho. Vychládající tělo vypadalo tak bezbranně, musela jsem odvrátit pohled. Sebrala jsem své oblečení a utekla ke studánce. Když jsem omývala z rukou, obličeje…co to říkám, vlastně z celého těla… krev, připadala jsem si jako zrůda.

Už jsem dávno byla oblečená, když jsem od města zaslechla policejní sirény. Leknutím jsem vyskočila na strom. Až ve větvích slivoně jsem si uvědomila, že sedím tři metry vysoko. Takže ono je to k něčemu dobré. Takové dobíjení baterek. Zase jsem seskočila dolů a zadní cestou se vydala k domovu.

Ráno jsem si v novinách četla palcové titulky. „Za Doubravkou byla nalezena mrtvola mladého muže.“ Skvělé, můj sen o slávě se konečně splnil. No, tedy ne tak úplně. Píšou tu, že mladík vykrvácel, ale na místě se nenašla ani kapka krve. Takže tam byl nejspíše odvlečen. Che, a prý byl znásilněn…mohla jsem se zlomit smíchy.

 Od té chvíle se tu a tam někdo ztratil. Užívala jsem si života plnými doušky až do jednoho dne. Přišla jsem domů a na stole, místo mého Grimoaru jsem našla jen vzkaz. „To, co jsi chtěla, máš. Ave Lux.“ Těžko jsem se loučila s knihou a zoufala, že už nebudu moct mít, co si vymyslím… ale? Vždyť jsem ho od posledního rituálu nepoužila. Ať tedy přinese štěstí někomu jinému. Pořád jsem ve dne žila nudný život dělnice a v noci vymetala bary. Pro jistotu jsem nikdy nikam nešla dvakrát…

Dalšího chlapce jsem si našla v Nexu. Všechno šlo jako podle zaběhnutého scénáře. Odváděla jsem si ho na louku za sklárnou, když se mně zeptal:

„Ty jsi vampýra, viď?“

„Cože??“ Vytřeštila jsem oči.

„Ne, neboj, nikomu to neřeknu. Vím, že skončím jako ti ostatní.“ Chytila jsem ho za ruku.

„Proč myslíš, že to dělám já?“

„Vím to. Poznám tvoji rasu, i kdybys stála v davu na Václaváku.“ Smutek z jeho hlasu jen sršel.

„Tak… Tak proč jsi se mnou šel?“

„Zvědavost? Dychtivost? Co já vím? Miluju vampýry, ale… Nešlo by to udělat tak, abych přežil?" Přehrála jsem si v hlavě své setkání s Lilith… A Bůh řekl, milujte se a množte se… A on se mi tak líbil…

„Možná šlo. Bojíš se bolesti?" Vyjukaně zavrtěl hlavou. Svlékla jsem ho a položila na trávu. Za zády mi vykukovaly první paprsky slunce a nebe vypadalo jako v plamenech. Stejně jako tenkrát, bylo vidět jen temný ženský obrys vycházející z rudé záře.

Seděli v letadle, koukali z okénka a plánovali si společný život. Takové klasické líbánky. Ona v ruce držela prospekt k prohlídce rumunského hradu Poenari. Otočila se na svého milého.

„Co myslíš?, bude se nám tam líbit?“

„Určitě, je to jako volání domova.“ Smáli se, a v jejich širokých úsměvech se ty dlouhé špičáky skoro ztrácely.