Tři princezny
I Tam, kde prostírá se velký Bílý lesmezi řekami a dál k Pobřežní pláni plané růže kvetly v stráních kolem cest a dívky věnce si z nich splétávaly.
Byla tu dřív mocná lesní říše již nevzpomene žádný dnešní kmet kde listí stromů zašumělo tiše když chodili jí lidé tam a zpět.
Král nosíval na hlavě místo stříbra korunu ze zlatavého listí a v okamžicích jiskřivého jitra ho dcery jeho budívaly písní.
Nejstarší a nejmoudřejší Egeth říkávali přinášela štěstí a odvracela žal. Pro její dobrotu ji lidé milovali a nevíce ze všech její otec, král.
Bëtewen sličná jak měsíční zář z obrazů umě malovaných bělostnou jako sníh mívala tvář v srdci jen radost a smích
Nejmladší Wórinel nejkrásnější byla. Oči měla jasné, ústa červená,
ale něžná dívka téměř nemluvila toulala se mlázím tiše, samotná.
Na flétnu hrávala, místo svého hlasu měla jen tóny ptačích píšťalek. Dlouhé chvíle blouznivého času trávila v chladu u lesních studánek.
Celá léta v míru jejich země žila bez nesvár a sporů, bez všech příkoří Pak se ale náhlá hrozba objevila jako temná mlha vlála z Přímoří
U Pobřežních plání kde už lesů není skaliskům a vodě vládl nový král který v ohni boje našel zalíbení a chtěl aby Les Bílý v tomto ohni plál.
Král Lesa nechtěl žádnou válku vyvolat snést utrpení lidu a do boje ho hnát. proto mínil za manželkou dcerou svou mu dát.
I řekl svým třem dcerám, že je prosí celý lid: „Mé milované teď vás rozhodnutí čeká jedná z vás se čaroději musí přislíbit ač nelehká je volba tato, vskutku přetěžká.“
Pak Egeth povstala, slzy smutku v očích „Ach otče nenuť mě se mého muže vzdát, s ním jsem už prožila mnoho dní i nocí ach prosím nenuť mě se za jiného vdát.“
Bëtewen prosila stejně jako sestra poznala již lásku ve svém světě her. „Drahý otče prosím, ač nemám na to právo miluji ho velmi, teď nás nerozděl.“
Nakonec Wórinel tichým hlasem praví „Já to otče milý, pro vás udělám.“ A ten šedý pohled věčně zpola snivý nemohl teď snésti její otec – král.
„Dcero moje krásná velká je to oběť nevím jestli mohu tebe k pláním vdát ty jsi tady spokojená jako žádný člověk a mě velmi rmoutí sbohem své ti dát“
Nakonec však Wórinel koně osedlali oblékli ji v šaty bílo-zelené které všechny ženy po celou noc tkaly pak do vlasů vpletli kvítky barevné
Jen s květy po boku a slanou slz chutí kráčela Wórinel svému pánu vstříc Každou chvíli cítila, co ji utéct nutí však věrná byla slibu ač vítr bičoval jí líc.
Její manžel uvítal ji ve svém tmavém hradě políbil jí tvář s úsměvem ledovým ona řasy semkla k sobě, doufala, že zvadne doufala, že jeho nenazve mužem svým.
II Přešel letní čas, pro dívku věčně dlouhý chtěla opět uzřít svou kvetoucí zem V tomto světě skal byl pro ni smutek pouhý A její muž? V něm našla hrůzu jen.
Však ať už sebehorší byl tento čaroděj krásnou lesní dceru si velmi oblíbil Bavila ho obava, kterou měla z něj on by jí však nikdy nebyl ublížil.
Stále více rostla jeho touha po ní přál si víc než všechno, aby mu lásku dala Na válku tak zcela ztratil pomyšlení jenom aby ona ho stejně milovala.
V den, kdy myslel že mu srdce tísní puká vypravil se za ní, chtěl ji přinutit. Však krásné paní zastesklo se po jejích rodných lukách Tajně prchla z hradu, musela ho opustit.
Strašný byl žal a vztek velikého krále nic ho netišilo, na válku myslel stále věděl tedy dobře, co přijde pro svět dále… Mocná kouzla přivolal pro svůj krutý čin zaslepený touhou, ba i zlostí na ni. Těžko bylo říci kolikera vin dopustil se černokněžník bez váhání.
Z kamene a písku stvořil bojovníky, které nezažene oštěp ani luk.
Lučištníky zdatné s jedovými šípy, jež na raněné sešlou tíhu dlouhých muk.
Nakonec i plamen podrobil svým slovům. Bojovníky svolal a přikázal jim jít. Nocí zlou se blížili k netušícím domům s nevýslovnou touho všechno poničit.
Nádherné kadeře podzimních stromů zažehl požár zloby a zášti jiskry padaly na střechy domů a smrt se plížila v krvavém plášti.
Zděšeně hleděl král Bílého lesa do rudé záře ničící mu zem v očích měl slzy a pomaličku klesal a světlo mu plálo na čele znaveném.
Vtom Egeth přiběhla a klekla si k němu. „Ach otče, povstaňte, teď nesmíte se vzdát musíte jít bojovat už kvůli lidu svému nesmíte v tak vážné chvíli žalu propadat!“
Pozvedla meč otcův, dávno v prachu tlel. Oblékla krále v zbroj a zlíbala mu líc. Popřála mu štěstí, když do boje šel pak modlila se dlouze, však nemohla víc.
Čekala na otce než přiblížil se den; tehdy vrátilo se jenom mužů pár.
Myslela že je to jen přestrašlivý sen když přinesli ho na márách.
Egeth lkala hořce, avšak jenom chvíli jako dcera krále, nemohla jen stát dala rychle svolat ty, jež ještě zbyli a do boje je vedla, zem svou zachovat!
Bëtewen šla za ní tajně v mužské zbroji sestra byla jediná, kdy jí z blízkých zbyl. Meč měla tasený, vyhla se však boji Oheň, ryk a pláč ji k smrti vyděsil.
Statečná Egeth bila se jak lvice. Ač brzy poznala, že nelze zvítězit. Chtěla zemřít v boji, když nemohla více. Chtěla zemřít v boji; v boji za svůj lid.
Zlaté koruny hořely v plamenech pod nebem krvavě svítajícím jen několik mužů drželo se v sedlech i Egeth na koni vzpínajícím.
Vtom jí tupá rána srazila až k zemi. Egeth pozvedla se, popadajíc dech. Oči jasné zvedla k blednoucímu nebi a podivný chlad jí přejel po zádech.
Vysoký lučištník v šedivé kápi sňal z ramene luk a pohlédl naň. „Brzy ti šat kapky tvé krve skrápí za sestru svou zrádnou zaplatíš daň!“
„Čím Wórinell zradila tvého krále? Nikdy by proti nezvedla hlas. možná tak na domov myslela stále… Pravdou však je, že on zradil nás!“
Napjal tětivu se zlým úsměvem. Egeth nehnula se, smířila se s tím. Náhle se však zjevila s krátkým výkřikem její sestra Bëtewen a on změnil svůj cíl…
Obloha ukryla krvavé slunce z milosrdných mraků spustil se déšť. Krví se zbarvila voda v lesní tůňce, i zem ji pila a stromy od ní též.
Už nikdy více neslyšel nikdo o ní o krásné říši pod korunami stromů kde zjara modré lilie voní a vrací se lidé zas a znovu.
Lidé ztratili se do všech světa koutů Stromy dorostly a zvěř přišla zpět. Snad jen princezny až do dnešních dnů jsou tu. Avšak pouze z mramoru, stejné stovky let.
Nejstarší a nejmoudřejší Egeth říkávali. Přinášela štěstí a odvracela žal pro její dobrotu ji lidé milovali a nejvíce ze všech, její otec, král.
Bëtewen sličná jak měsíční zář z obrazů umně malovaných bělostnou jako sníh mívala tvář v srdci jen radost a smích
Nejmladší Wórinel nejkrásnější byla. Oči měla jasné, ústa červená, ale něžná dívka téměř nemluvila toulala se mlázím tiše, samotná… | 
PaJaS 