Kdosi mě poskládal
ze starých a zbytečných věcí,
potom mě narazil na kůl
a vztyčil.

V hadrové hlavě
mi bobtnala plesnivá sláma,
                  zdál se mi podzim –
tmy na dnech rostly
jak námel.

Naražen na kůl,
spasitel slaměných světů – čekal jsem, 
myšina byla mou řečí
    a snad jsem i žil,
i když jen občas a omylem
v lekavých mozečkách zvířat.

Přišli dva. 
       Podivní.
Mluvili, jako by budili řemínky masa:
                            budili kouzelné hádky – –
on jedl její, ona ty jeho,
až začli rozumět jazykům zvířat.

Rozuměl, svlékal ji,
               mluvil k ní holý jak nejkratší věta;
chápala, mluvila – jako had zkroucený
do lesklé, výmluvné křivky.

A mně se zdál podzim – –
slaměný, hadrový, měkký a zbytnělý – říjen.

Zatímco, podivný,
                   oběsil do ní své průsvitné syny,
ona si rovnala zcuchané chmýří
pozdního léta.