Když stála na školním dvoře, byl téměř prázdný.

To šatny byly ještě přeplněny ostatními studenty, co si své nedětství i dětství nikdy přiznat nedokázali a ta dvě patra školní budovy jim sloužila k tomu, aby o přestávkách seděli na místě a mlsali rohlík s máslem. Bez šunky,…

( zatímco ona jediná si pořád uměla doopravdy hrát a gymnázium pro ni byl kolotoč něčeho naprosto nového. Místo vyumělkovaných koníků však jezdila po neohrabaných úsměvech svých starších kolegů, kteří nikdy nevěděli, jestli se náhodou nezbláznila, když je ta cizí holka z ničeho nic pozdravila.

Byla to sázka, víš? Pozdravíš každého v okolí dvou metrů…

…

Zazvonilo na konec vyučování, sebrala věci z lavice a rozečtené knížky z podlavicí, mrskla s nimi do aktovky s dírou, která pořád něco ztrácí a nikdy nedostává vyhubováno.

Pak vyrazila dveře a utíkala na záchod, aby se stihla podívat na kluky, co venku hráli fotbal. )
.
.
.
Dnes však ty dveře, už navždycky, zabouchnul průvan.
Možná to průvan ani nebyl, ale ted tady stojí doopravdy sama.
Sama před pískovištěm, do kterého v létě skáče v bílých šatech a s vlasy si pohrává vítr.

( Okoukala to nejspíš z těch romantických filmů, co dávají v neděli po obědě.

Pořád to zabírá.
Ten kluk se onehda vyklonil z okna a ona věděla, že se moc dobře znají.
Že si tři týdny hrála na to, že s tímhle klukem dokáže jít ruku v ruce přede všemi.
…… Prohrála brzo ……. )

Dnes tady stojí sama před zahradou, kde s profesorem biologie kdysi dobrovolně rozebírala větvičky smrků i thují nebo se pokoušela nakopnout míč, který ji přihráli vlastní spolužáci.

Pršelo a ona věděla, že musí odejít.
Už nesváděla vinu k andělům.

( Bývalo ve zvyku, aby říkala, že andělé pláčou, protože Justýnka nesnědla školní oběd,…. Jenže Justýnka nikdy neexistovala.

Byla to jedna z představ,.. jedna z mnoha vír, které si chtěla nechat pro to, aby nikdy nevyrostla ! )

Čerstvě modrou barvené vlasy hladily bílou umělou kožešinku z kapuce bundy, ve které vypadala jako obyčejná čtrnáctiletá holka s vědomostmi v hlavě a jiskrou v pravém oku.

( Nedivila se, ... Vždyt nebylo takové chvíle, kdy ji někdo dokázal pochopit … )

Uslyšela první slova své nejlepší kamarádky, ze které dostala kdysi dávno strach.
Rozhodla se a vykročila levou, schválně, aby si pravá nemohla stěžovat na hnusy, do kterých dívka pořád šlape. Už neměla sílu hrát si na to, že nějaký svět je možná kouzelný.

Belhala se v nových černých kozačkách s tkaničkami ve stylu punku a zastavila se hned u první kaluže za rohem. Pod oknem laboratoře, kde včera zabila a následovně mikroskopicky zkoumala Karla.
Akvarijní rybičku.

Předklonila se a nahlédla tam, kde plavala spadlá pírka ptáků.

( Vzpomněla si na toho úplně jiného kluka, než zná dnes.
Než toho zničeného a oklamaného kluka s pochybnou a nechtěnou budoucností.
Byl přeci ten, který s ní lehával v babiččiných nebesích z peřin a vymýšlel dvě dětská jména.

Chtěla Edeltraudu.
Jak odporné jméno dnes dokázalo skrýt tolik síly, tolik starých úsměvů.
Kluk se měl jmenovat Zikmund.
Měl to být syn toho, kterého pořád miluje,…

To on byl přeci ten, co chtěl vyrůst. Šetřit na čokoládu.

- kluk, který letos odmaturuje a už se možná nikdy neuvidí - )

Nejspíš už ví, proč prší. Máma včera umyla okna.

( Strávila s ním tolik hodin v zahradě s fontánkou a šeříky různých barev…
Bála se první pusy a toho, že nikdy nedokáže vyrobit takové to obyčejné neelektrické štěstí.

- Snad její napětí nebylo tak silné. Proud občas vynechával. Láska se nejspíš utopila ve špatně izolovaném srdci –

A byl to také on u koho plakala pro jiného. )

Udělala krok doleva. Snad se lekla rozmazaného obrazu malé lhářky.

( Vzpomněla si i na to, jak stála a sledovala jejich nástup k tělocviku a když odcházeli běhat k řece, přelétlo na šedivě zamračeném nebi hejno a vykreslilo obrázek, který do všední chvilky uložil vzpomínkovou nostalgii v momentu, kdy jí zamával. Vím to určitě. Byla to levá ruka, když se usmál a odklusal si to s ostatníma. )

Naklonila se pak ještě víc k té kaluži, jako spoustě slz, které v sobě dusila a poztrácela v druhém dějství své nedospělosti, v druhé epizodě ale úplně nových ideálů a nových, hříchem nazvaných, nadějí… doplula ještě ta vzpomínka říjnových přestávek u mantinelů s mezipolibky a vzpomínka čtená Tvýma hnědohlubokýma očima z nejskrytějšího srdce, které kdy nalezla. Vzpomínka za oknem infekčního oddělení.

Ta touha.

Ta bezmoc.

Jenže znovu bylo na čase, aby šla dál.
Vždyt za tolik krátkostí od školních dveří stihla zjistit jen to, že nové boty se vžít do starých kroků nikdy nezapomenou.

Přesto však nevím, jestli tohle není důležitější než dnešní známka ze španělštiny a z toho, jak se v překladu řekne, že za domem máme velkou zahradu.

Musela ted jít kvůli novému hlasu.

Kvůli hlasu, který slýchává tři roky denně, pokud zrovna chce něco slyšet.
Hlasu, který se jí přes dva roky dívá do výstřihu a přál by si, aby byl mnohem vystřiženější.

( Pořád tam něco hledá.
- Vypadá to tak, když jeho oči šmátraj po celým těle a ona zkouší myslet na fyziku a na to, že elektroskop je vlastně moc dobrá a užitečná věc…
Stejně už dávno ví, že to, co hlas hledá, nebude její srdce. )

Probudila se teprve šlápnutím do kaluže.
„ Sakra !“ vkřikla si do kapuce.

( Myslím, že sama nevěděla, proč ta kapuce. Vždycky přeci tancovala v dešti a ještě před Vánocemi kaluží na chodníku s povytaženýma a rozpraskalýma dlaždičkama skákala panáka.

Jako ty malé děti z kroužku, kde pomáhala při lezení na žebřině jako rosničkám po sluníčku.

Chtěla jim dát to, co ona dostala od někoho jiného.
Možná lásku.
Možná to všechno, co v sobě nutně ukrývala před lidmi.

Viděla modře. Ano, svět viděla jen takový, jaký byl. )

Motala se vedle hlavní třídy a zvedala hlavu promočeným vzduchem, smála se a křičela plačícímu nebi do výčitek…

( protože mluvila o tom, jak je svět krásný. Její svět. )

Zmeškala zelenou na přechodu k ulici svého domu,…
Musela se tedy zastavit.

Nejen červená jí ukázala to, že zapomněla žít !

( Rozplakala se…
Pro tolik lidí.
Dospělí muži v černých kabátech a s velkým černým kloboukem, paní na kole AUTHOR s průsvitnou pláštěnkou, kyselým obličejem a zamlženými brýlky na, do výšky vzrostlém, nose. Ty brýle nehrály všemi barvami jako brýle paní profesorky. Tohle byly docela jiné brýle. )

Plakala, protože žádný z těch lidí ji nikdy neviděl.

( Stejně jako básník, který v těch usmutnělých očích chtěl hledat hvězdy. Stejně jako ta holka ze školy, o kterou si v září zlomila dva prsty na pravé ruce…

- ani jedno auto nemuselo na chodník, aby ji mohlo znovu přejet –

Ona si vybrala sama.
To ona chtěla zabít večer, kdy ránu slibovala své první polibky. Ránu, co nikdy nenastalo.
Pohádce, co skončila dřív, než oříšky pro Popelku zapila malinovou poděbradkou.

To ona chtěla ztratit svou zvědavost k tomu, co nikdy neviděla víc, než na obrázku. K tomu, který na ni čeká na jejich rohu s úsměvem, v bílých botkách a v pruhovaném světru.

Rozhodla se ztratit to, co jako jediné zapsalo do encyklopedie lidského srdce motýla s modrým zbarvením křídel a místem objevení Černobílého Světa.

Odejít ze světa, který po obdržení zásilky s Věčným svitem neposkvrněné mysli nedostal šanci. Odejít z jistoty a důvěry, z pomoci, kterou záchranná služba posílala v dodávce různobarevných vlasů. )

„Já..
Nechtěla jsem nutit vzpomínky vyprávět, dokud na přechodu pro chodce jednou nezačnou samy, tak jako právě ted, kdy se musím rozhodnout.“

Ted, střídavě prší a střídavě svítí sluníčko a ona tam stojí na červené a míjí ji jeden nákladák za druhým a cizí blázni v cizích lidech ...očima, … pomlouvají ty modré pramínky ve vlasech v kapuci, kterou pomalu shazoval vítr.

( Nevěděla, co je to fantazie, není-li živá.)

Kým jsem?
V co věřím??
Věřím???????

( Vždyt tohle chtěla.
Má přeci vše, co od svého snění očekávala. )

Když přeskočila červená, řekla, s další slzou na líčku : „No právě proto!“ .

( Až pak si jí všichni všimli, vyřvala to nevědomky do deště, který ji barvu z vlasů roztekl po celé tváři a její slzy byly modré a už je nestačila polykat. )

Rozutíkala se.
Chtěla tu cestu s auty a starými ženami na kole v důležitých brýlích mít už za sebou. Konečně chtěla mít znovu svůj koutek s plyšovým medvědem v náručí a panenku, kterou by mohla převlíkat do klaunovského oblečení a říkat jí, aby neplakala.
Chtěla mít teplotu a chtěla, aby ji znovu odvezli do nemocnice, chtěla tam, kde nikdo neví, že ještě pořád sní.

( I když tuší, že žádný mrak tady není pro odkládaní si ranní kávy, ví, že je jen kartou, co může být budto srdcovým esem v rukávu nebo tou, která z kola vypadává vždy jako první…)

Utíkala a kapky ji bily do očí.

Od modrých slz měla celý bundičko-kabátek a pod nohama se letmo míhaly růžové čtverečky z chodníku. Byla už celá promočená a všichni kolem to viděli.
Stáli na místě, dívali se na ni, ale mluvili o tom, že v Tescu při oddělení minirestaurací to zavání přepáleným tukem a o tom, že v té thajské restauraci možná obchodují se psím masem.

( Zrovna včera jí někdo řekl, že tady pro ni bude vždycky.
Jenže já už dnes nevím, kdo to byl… Který z těch, co po mně chtějí, abych byla více realistická.

Nechte ji utéct !
Nechte ji i zemřít, jestli chce… )

Šla okolo slezské pasáže, vešla dovnitř a vyběhla do prvního patra.
Hračkářství.
Utřela si slzy a prošla dveřmi polepenými transparenty o zápasech v Judu.

Prodavačka se na ni dívala, jako na trosku, kterou doopravdy byla.
Byla vyčerpaná.

Já ze všech nejlíp vím, že nemohla dál.

Obešla si panenky.
Obešla panenky, které už nemají krásné pohádkové šaty, nemají malinkatou korunku na hlavě a nevypadají jako malé a veselé princezničky.

Přes nechutně ubrečené oči jen stěží pomalu přečetla

- Sheila – Rocková hvězda – 599Kč,
ale nemohla říct nic, když cítila, že Země se takhle točí a že holčičky, které znala už nejsou holčičky a že přišly úplně jiné holčičky, které si zakazují jíst čokoládu, aby nebyly moc zakulacený.

Šla ale dál a viděla dětský rtěnky a viděla elektronický sudoku a všechny ty věci, hračky, které nikdy nepoznala.

Netoužila po nich.
.
.
.
Hlídač prodejny jí byl v patách, jako by celou dobu chtěla něco ukrást.
.
.
.
( Možná chtěla. Možná v těch hračkách hledala něco ztraceného… něco, co si sama nechala vzít, ale nenašla ani krápek podobného medvěda, který ji každou noc zahříval pod peřinou se žlutými čtverečky.
Ten medvěd s vytrženým knoflíkem – bez jednoho oka, s uchem pobarveným fialovou fixkou byl opravdu na vyhození… ale byl její… bylo v něm něco,… co tolik potřebovala. )

Pak se ten pán najednou zastavil.
Už ji nesledoval.
I prodavačka se úplně obyčejně zeptala, zdali si dívka bude něco přát…

„Ne,… vy snad nevidíte, že máte vyprodáno…?“

Paní jen zavrtěla hlavou a chtěla ji nechat vyhodit.
Ale ten pán nemohl.

„Ta dívka, … To malé dítě v ní má pravdu. Jano, kde máme všechny iluze, kde máme ty starý dětský sny, kde máme pocit bezpečí, kde?
A proč je ta rozvedená Barbie tak drahá?
Scrable.
Můžeš si dohromady skládat písmena.
Můžeš vytvářet slova.
Podívej se.. píšou tady, že je to vhodný pro rozšiřování dětské slovní zásoby, ale zamysli se, vždyt je to naprosto nemožný a nesmyslný.
Napíšou láska.
Napíšou cit.
Napíšou nenávist a možná i chtíč, získají za to body a možná pak nakonec vyhrají.

A poznají někdy, že ta slova ze společenské hry,… že ta seskládaná slova nejsou jenom slovy?

Copak ty sis nikdy nepopovídala s plyšovým zvířátkem?“

Na jeho rty se pomalu vloupal úsměv, prodavačka nic a ona… Ona se znovu rozplakala s malinkou odbočkou v dívčích koutcích nad představou, že kdyby někdo doopravdy chtěl, že ji ještě dokáže najít.

( Dodnes však pochybuje, že to mohl být ten pán z hračkářství, i když byl tou největší osobností právě proto, že před tou obstárlou, životem znechucenou prodavačkou dokázal přiznat, že možná ani nikdy nechtěl být dospělý. )

Dala mu úsměv, ale pak sama odešla.

Obšťastňovala schody pasáže, kam utekla před celičkým venkem, ale znovu se musela zastavit.

Tentokrát u prodejny svatebních šatů.

Byly krásné.
Nevěděla, jak si jich předtím mohla nevšimnout.
Byly sice bílé, ale přesto se jí líbily.

( Ona totiž snila o šatech s červeným korzetem a bílými kytičkami v pravém boku a jednoduchou, i když poměrně objemovou a lesknoucí se sukní.
Chtěla v ten den mít modrý vlásky a v nich barevný motýlky.
Tak jako ted.

-A chtěla být štastná –

Jenže tyhle byly jiné. )

Začala znovu plakat, když nad tou krajkovanou sukní a rozevlátými, průsvitně bílými rukávky stálá dýl.

( Vzpomněla si na to, jak si hrála na princeznu, když byla malá a babička jí šila podobné šaty ze záclon a na krk si vázala černobílého motýlka od dědečka, protože si myslela, že je to urozené. Do vlasů jí soukali korunku z pozlaceného papíru a z půdy vyšantročila staré babiččiny střevíčky z tanečních. To, že byly o pár číslem větší vůbec nevadilo, když ji děda miloval a pěkně v obleku, na koni, co si ze starého dřeva sám udělal, jezdil jako opravdový princ, který umí bojovat s drakem a vždycky najde živou vodu, protože ze sítí vypouští rybářům zlaté rybky.

Ano, tohle děda skutečně uměl. Jenže mnohem líp, když místo s drakem bojoval se slzami malé princezny, co na schodech zakopla pro velký střevíc a namísto živé vody, jí děda podával obyčejnou vodu z kouhotuku, když se jako malá v noci dusila laryngitidou. )

Pořád tam stála a dovnitř nevešel jediný pár.
Jo, lidé asi ví, co dělají.

( Už bez slz si vzpomněla i na to, jak máma plánovala svatbu s člověkem, kterému věřila a který její důvěru po dvou letech zničil, přestože pro to hledal stále nová jména.
Seděla s ní a držela ji za ruce, když plakala.
Chtěla asi říct, že je s ní a že vždycky bude, ale věděla, že ona tohle všechno ví.

Byl to smutný, ale přitom tak krásný pocit – být s ní v tuto chvíli.

Vzpomněla si znovu i na kamarádku, která se nedávno ptala, co dělat.
A znovu byla přesvědčena, že by se měla ptát jiných lidí. Možná by to měla zkusit u těch opravdových… )

.
.
.

( Všichni by měli vědět, že jsem se vzdala.
Jen poslední, už obyčejná nemodrá slza byla utřena rukou, co všechno zavinila, když v té písemce neudělala ani jednu chybu.
Třeba to ale nebylo jen jí.
Stála tam zase jen obyčejná holka.
Barva z vlasů byla najednou pryč. Kupodivu?
Hold, všechno prostě pomíjí, něco pomaleji a něco zas příliš rychle na to, abychom si mohli uvědomit, že možná někde začíná něco nového. )

Vyšla z pasáže a zjistila, že venku už neprší.
To slunce jí najednou připadalo jako největší sebeklam všech víl uzavřených někde uvnitř všech světově proslulých pravidel.

Už mohla jít klidně, jako ostatní.
Všechno z ní už bylo pryč a jakoby se ta stará víra rozsypala a poztrácela díky té děravé aktovce, plesnivé pro nesnězené svačiny a ona.. ona už nemohla říct vůbec nic.
Vždyt si nikdy neudělala čas pro důvod, proč to zašít.
Ted když ho má, ví sama nejlíp, jak moc je pozdě.

Tak promočená holka s vyždímanou duší a modrými rty z barvy na vlasy vyšátrala z levé náprsní kapsy klíč.

Klíčenku s lentilkami.

A nejspíš pak odemknula vchodové dveře. Ty staré a známé.

A pak to napsala přesně takhle, jeden jediný pátek, jednu jedinou cestu domů, kterou někdo jiný nezažije za celou trat přes nové druhy aut a přes nové hračky a zmodernizované svatební šaty nebo spolužáky, co se navzájem nemají rádi.

Odejdu.

( Udělám asi dva kroky a ze skříně vezmu toho starýho medvěda a pustím si písničku o tom, že někdo někde snad umírá na lásku. Strašně nahlas, aby už nikdo neslyšel… že ještě pořád pláču… minimálně někde uvnitř.

Vezmu si Dona Quijota, kterého připravuji na referát pro další jedničku a otevřu ho tam, kde se mezi dvěma papíry s popisem řeči květin skrývá sedmikráska, kterou jsem na Valentýna dostala od dívky, jež mi dennodenně říká, jak moc jsem zamindrákovaná… že bych měla být.. knečně.. R E A L I S T K A.

Má pravdu. )

Otevřu i modrý deník s modrýma kopretinami a pavím očkem v levém rohu, ten, kde jsem psala všechny tyhle pocity za poslední půlrok.
Vložím tu zplacatělou sedmikrásku k citům, abych konečně pochopila, jak hrozně moc jsou hloupé a že bude nejlepší strčit je pod postel, nechat lehnout prachem, na který jsem alergická.
Ted víc.
Jsem prý oslabená mononukleózou.

( Nemyslím, že by to bylo jen její vinou. Ale nalhávat něco lékařům, ti na to mají přístroje, inteligenti… )

.
.
.

Napsala to pro ty, co ještě mají zájem číst. Pro ty, co dočetli až sem.
Protože už nedokázala věřit v sílu vlastního srdce, o které si dřív myslela, že je tím nejmocnějším a největším kouzlem.
.
.
.
Dokážu věřit psovi, co mému medvědovi ukousnul oko.
Dokážu věřit kamarádkám, které jsem nikdy neviděla a věřím v ženu, která je mojí královničkou, přestože jsem ji taktéž, nikdy neviděla.
I v lásku, dokážu věřit, která zatím jen ubližuje.
Mně i ostatním.
Ano,..

Jen Tobě, dívko někde uvnitř.. Tobě a v Tebe… už věřit prostě nedokážu,...