Ještě ten den dali dohromady nová čísla a v pondělí podali tiket. Nervózní už tolik nebyli, přece jenom včerejšek potvrdil jejich schopnosti. Proto jim týden utekl rychleji než těch minulých několik dní. Práce měli přece jenom dost a neubývala – právě naopak. Najednou tu byla opět neděle a znělka Sportky je zastihla stejně jako minulý týden. Plni očekávání seděli v křesle a čekali na potvrzení svého pohádkového bohatství. Moderátor však začal hlásit čísla a jim mizel úsměv z tváří. Čísla byla naprosto jiná a rozhodně ne výherní. Dívali se chvíli na obrazovku, potom na tiket a tabulku, kterou zapsal František dle Martinovy předpovědi, pak znovu na televizi, jako by ani nechtěli uvěřit tomu, co se právě stalo před jejich zraky. Nevyhráli.
„Jak je to možný?“ prolomil po chvíli ticho František. „Přece jsem se úplně nezbláznil.“
„Já si myslím, že s budoucností to není tak jednoduchý jako s minulostí,“ odpověděl mu na to Martin. „Minulý týden jsme pouze zjistili údaje, ale nepoužili jsme je. Proto to vyšlo a určená čísla byla tažena. Tento týden jsme ale údaje z budoucnosti využili a tím jsme budoucnost ovlivnili. Proto táhli jiná čísla. Je to jako v kvantové fyzice,“ dodal ještě jakoby mimochodem. František nevěděl přesně, jak to chodí v kvantové fyzice, ale nechtěl vypadat jako hlupák, tak jen moudře pokýval hlavou a nechal to být. Udělal si ale v duchu poznámku, že to musí zjistit. Nelíbil se mu ten pocit kývat na něco, o čem nevěděl skoro nic.
„To ale znamená, že budoucnost je jako těsto,“ navázal na Martinovy myšlenky. „Můžem ji zpracovávat podle našich potřeb. Pokud se má stát něco nekalýho, můžem to takhle zjistit a nějakou přesně cílenou akcí tomu předejít.“ Martin si všiml, že už mu zase svítí oči. Objevil další možnost, jak se zviditelnit. Stát se slavným. Chtěl stále víc – víc peněz, víc slávy, více publicity. Martina už to však začínalo unavovat.
„Chtěl bych si vzít dovolenou. Aspoň na několik dnů,“ řekl a František vytřeštil oči.
„Cože? Teď si chceš vzít volno? Co když se už zítra něco špatnýho stane. Musíme začít hned pracovat,“ rozohnil se.
„A jak chceš rozpoznat správnou věc od špatné?“ odvětil Martin. „Co když se ti událost bude jevit jako špatná, ale v souvislostech přinese mnoho dobrého? Třeba uvidíme vraždu člověka, ale ten člověk bude špatný a tím, že ho zachráníme, bude mít možnost konat dál lotroviny. Nemáme právo soudit události. S tím nesouhlasím.“
František ho poslouchal bez dechu. Podvědomě cítil, že něco na Martinových slovech je. Ale vidina slávy byla pro něho silnější než morální zábrany.
„Nemusíme upravovat všechno. Můžeme se soustředit pouze na jasný případy, který budou mít negativní dopad a ty měnit.“
„Ale jak zjistíme ten negativní dopad? To bude spousta času strávená zkoumáním blízké i vzdálenější budoucnosti a nakonec ta změna může mít za následek ještě horší situaci než původně. A nemáme druhou šanci. Jakmile to jednou proběhne, už není možnost to napravit,“ neoblomně odvětil Martin. Rozhodl se, že se za žádnou cenu nenechá zmanipulovat do této hry. Nemuselo by to skončit dobře  pro ně nebo pro ostatní. Ještě že o tom nikdo neví – kdo ví, co by se z toho vyklubalo, kdyby se to někdo dozvěděl.
František se právě chystal něco namítnout a pokusit se Martina opět přesvědčit svými argumenty o kladech a přínosech pro lidstvo, když se ozvala rána a z okna se vysypalo sklo. Ucítil bolest v pravé ruce a uviděl, jak se do ní zarazila střela z uspávací pušky. Krátkým pohledem zjistil, že Martin si podobnou vytahuje z levé nohy. František chtěl něco vykřiknout, ale jazyk měl najednou těžký a nemotorný. Stejně tak víčka mu padala, jako by vážila víc a víc, až mu nakonec hlava klesla a vzápětí usnul. Martin se tomu bránil o trochu déle, byl přece jen trochu zvyklý na různé uspávací prostředky, ale také cítil, že tento je velmi účinný.
„Tak o tom přece někdo věděl,“ pomyslel si ještě, hlava mu poklesla a on usnul.

„Proč?“ zeptal se Hlas. Martin se pokoušel otevřít oči, ale nezdálo se mu, že by je měl zavřené. Kolem všude byla tma. Hlas byl melodický a téměř až uklidňující. Přesto v něm bylo něco, co nutilo odpovědět. Ale jaká je správná odpověď?
„Správných odpovědí je víc, v tom s tebou souhlasím. Ale která pro tebe znamená nejvíc?“ pokračoval Hlas. Martin se vyděsil – neuvědomil si, že už něco říkal. Vždyť přece nic neříkal. Jak tedy Hlas dokázal vytušit jeho odpověď? A kdo nebo co to vlastně je?
„Není to příliš mnoho otázek najednou? Teď se ovšem ptám já,“ ozval se znovu Hlas. „Proč jste nahlíželi do budoucnosti?“ Martin chtěl říci, že ze zvědavosti. Vlastnost tato je vlastní každému člověku a oni nejsou výjimkou. Než ovšem stačil otevřít ústa, došlo mu, že žádná nemá. Nebo alespoň nad nimi neměl kontrolu.
„Myslíš, že to byla zvědavost? Nebyla to třeba touha po slávě? Nebo po penězích?“ Hlas se mírně zabarvil – z laskavého tónu se stal přísný. Martin odvětil, že tyto dvě věci ho nikdy moc nezajímaly. Sláva je pomíjivá a více než cokoliv jiného komplikuje život. A peníze jdou ruku v ruce s ní. Čím více peněz však člověk má, tím méně má opravdových přátel.
„Tvá odpověď se mi líbí,“ ozval se Hlas opět laskavě. „Ceníš si více přátelství než peněz či slávy a já vím, že je to pravda. Myslíš si, že František je dobrý přítel?“ Martin se zamyslel, protože nad touto otázkou ještě nikdy neuvažoval. Trávili spolu spoustu času, pracovního i volného. Jelikož moc přátel neměl, považoval Františka za jednoho ze svých nejlepších.
„Nemyslíš, že František toužil spíše po slávě a penězích než po tvém přátelství? Nemyslíš, že tě používal pro naplnění své ctižádosti?“ pokračoval Hlas, jako by Martinovu odpověď ani nezaregistroval. Martin si náhle jasně vybavil, jak František reagoval na zjištění některých věcí, ze kterých mohli mít potenciálně zisk. Ty jeho zářící oči a přesvědčování o kladech jejich počínání. Přesto však Martin věřil, že František je dobrý člověk.
„Víra je jedna věc a skutečnost je věc druhá,“ přerušil tok jeho myšlenek Hlas. „Ale není mým posláním tě přesvědčovat. Každý se musí rozhodnout sám a sám za své rozhodnutí být zodpovědný.“

Martin se probudil a rychle otevřel oči. Oslepující světlo ze zářivek na stropě ho zabolelo v očích, ale oddechl si. Jen další sen do sbírky. Ale byl to podivný sen. Nejvíce mu připomínal soud. On na lavici obžalovaných musí dokázat svou nevinu, aby mohl být propuštěn. Náhle si uvědomil, že je v místnosti, kterou vůbec nezná. Pomalu se po ní rozhlížel. Nebyla příliš velká, ale ani se v ní netísnil. Žádné okno, ani dveře. Jen světla na stropě a velké zrcadlo zapuštěné do jedné stěny. Dřevěná židle a měkká postel, na které ležel. Vymalováno béžovou barvou. Nic více nezjistil. Vzpomněl si však na kriminální filmy, kde za zrcadlem byla další místnost, ze které potenciální obžalované sledovali policejní vyšetřovatelé. Pomalu vstal a obešel celou místnost, hledaje nějaké dveře. Nějak se sem přece musel dostat. U zrcadla se zastavil trochu déle, ale ani u něj nenašel žádný viditelný vstup. Zkoušel se dívat skrz, ale zrcadlo bylo kvalitní – velmi kvalitní. Viděl v něm jen všelijak se pitvořícího sebe. Strop vypadal také bytelně a ani pod postelí nenašel žádné tajné dveře.
„Kde to jsem? Proč jste mě tu zavřeli?“ zvolal nakonec, když už ho nenapadla žádná možnost.
„Dobré ráno, pane Loučka. Jak jste se vyspal?“ ozvalo se překvapivě. Martin se rozhlížel, odkud ten hlas vychází, místnost však měla zvláštní akustiku, takže to nebylo jednoduché. „Měli jsme o vás starost, tak jsme vás radši schovali na bezpečné místo.“
„Ale proč? Vždyť jsem nic neudělal. Nemáte právo mě takhle držet jako nějakého zločince,“ křičel Martin, aby svým slovům dodal důraz. „A co je s Františkem?“
„O něj se nebojte. Není tak důležitý jako vy, ale přesto je v pořádku. Brzy se s ním uvidíte,“ odvětil hlas bez jakýchkoliv emocí. „Po vašem objevu jste byli oba ve velkém nebezpečí. Příliš mnoho lidí by vás rádo vidělo mrtvé nebo alespoň pod svou kontrolou.“
„O čem to mluvíte? Jaký objev máte na mysli?“ snažil se Martin hrát o čas, i když tušil, že je to zbytečné.
„Vaše předpovídání budoucnosti. Přesné a pro spoustu lidí nepohodlné,“ odvětil hlas nevzrušeně. „Víme i o možnosti měnit ji. Marně se snažíte dělat hloupého.“
„Kdo my? Kdo vlastně jste?“ zeptal se Martin o poznání tišeji.
„To teď není důležité. Vy asi teď máte hlad, takže se pojďte najíst.“ Hlas utichl a stěna naproti zrcadlu se začala pohybovat. O metr se vzdálila a objevily se dveře. Martin do nich vstoupil a uviděl prostřený stůl a u něho sedícího Františka, jak se cpe.
„Franto, ani nevíš, jak jsem rád, že tě vidím,“ zahlaholil Martin radostně a hrnul se k němu. František však takovou radost neprojevoval.
„Do čeho jsi mě to namočil? Kde to jsme a proč nás drží v izolaci?“ zaútočil František hned zostra. „Že já si s tebou něco začínal.“ S těmito slovy se sebral a odešel protějšími dveřmi. Martin zůstal stát jako opařený. Vždyť za nic nemůže. Oba jsou vězněni proti své vůli a František mu za to dává vinu. Nevšímal si stolu s jídlem a vydal se za ním. Našel ho ve stejné místnosti jako byla ta jeho. Seděl na židli a mračil se. Když uviděl Martina ve dveřích, otočil se k němu zády.
„Františku, nevím z čeho mě obviňuješ, ale nic jsem neprovedl. Jsem tady stejně proti své vůli jako ty,“ snažil se Martin zvrátit jeho přesvědčení.
„Nebudu se s tebou bavit. Nebejt tebe, nikdy bych se sem nedostal a nebyl bych v takový situaci,“ odvětil František. Ani se k Martinovi neotočil. Martin pochopil, že rozhovor skončil a vrátil se do jídelny. Jídlo vypadalo lákavě, ale on na něj neměl ani pomyšlení. Věděl však, že jíst musí. Kdoví, kdy zase dostane příležitost se najíst a tak do sebe něco málo dostal. Poté se vrátil zpět do svého pokoje a stále mu vrtala hlavou Františkova proměna. Nevěděl, proč najednou tak obrátil. Vždy se k němu choval slušně a najednou tohle. Místnost se opět uzavřela a uvěznila ho. Martin si toho však ani nevšiml. Chodil sem a tam, chvíli poseděl na židli a pak si lehl na postel. Zde ho také zastihl spánek.