„Dostali jsme další zakázku,“ pronesl místo pozdravu mezi dveřmi František. Martin si jenom povzdechl – poslední dobou využívá jejich služeb opravdu kdekdo. A on se bláhově domníval, že to bude krátkodobá záležitost. Po více než půl roce společného působení dokázali zjistit spoustu podrobností o věcech v blízké či vzdálené minulosti. A zakázek neubývalo. Spíše naopak – po veřejné prezentaci v televizi se s nimi roztrhl pytel. Nejdříve projevily zájem instituce, zkoumající historii. A nejenom místní – z celého světa. Následovala policie, která potřebovala pomoci při řešení příliš zapeklitých případů. Když se ohlédl zpět za posledním půlrokem, bylo za nimi vidět spousta práce. Jenže jak to vypadalo, spousta práce byla také před nimi. Martin už z toho začínal být unavený.
„Máš toho docela dost, co?“ ozvalo se ode dveří, ve kterých stál František s balíkem papírů v ruce.
„Docela jo – dal bych si nějakou malou dovolenou. Nebo radši větší?“ zasmál se Martin a uvědomil si, že od doby jejich prvního setkání neměl ani chvilku volno. Stále jenom práce a práce. František však jako by jeho dodatek o dovolené neslyšel.
„Poslouchej, napadla mě taková věc,“ začal. „Co kdybychom vyzkoušeli místo do minulosti sáhnout do budoucnosti? Jen vyzkoušet, jestli to vůbec jde,“ dodal rychle, když se Martin zamračil. „Když by to fungovalo, mohli bysme předpovídat přírodní pohromy a zachránit spoustu životů.“ Tohle na Martina zabralo vždycky. Stačilo zmínit kladnou stránku věci, kolik lidí by se tím dalo zachránit před zkázou a on zapomněl na únavu, vyčerpání nebo nechuť. A jak František ke svému uspokojení pozoroval, zabralo to i teď – Martin se pohodlněji posadil a uvolnil se. František se sám pro sebe zasmál. Naučil se manipulovat se svým přítelem poměrně rychle. A navíc ten starý dobrák nic netuší. Bere to jako samozřejmost a to je dobře. Usadil se vedle Martinova křesla a jejich malý velký experiment mohl začít.

Martin pomalu otevřel oči a rozhlédl se kolem sebe. Ne, nic se nezměnilo – stále stejný pokoj, nábytek, František. Zběžně mrkl na hodinky a zjistil, že tentokrát bylo sezení neobvykle krátké. Začali před necelou čtvrthodinou. František měl před sebou papír s pár poznámkami a důkladně je studoval. Vypadal celkem rozrušeně a Martina by docela zajímal důvod. Chtěl vědět, co František zjistil, ale nechtěl rušit jeho zkoumání. Oči mu lítaly po papíře, ale k hovoru se neměl.
„Takže?“ snažil se ho Martin přimět k povídání, ale František ho zvednutou rukou umlčel. Obrnil se tedy trpělivostí a čekal. Netrvalo to dlouho a poslední poznámka na papíře byla zpracována a František se na Martina zadíval. Ten čekal.
„Zkusil jsem tě poslat jenom kousek,“ začal rozvážně František a pečlivě volil slova. Martin si toho všiml a podivil se. Od té doby, co se poznali a spřátelili, neměli před sebou tajnosti. Alespoň co se týkalo jejich společných aktivit. „Dneska je čtvrtek. Poslal jsem tě do této neděle – to je za tři dny. Není to daleko, ale stejně jsi mi dokázal popsat některé události, co se stanou. Protože jsem tomu ale sám nevěřil, nechal jsem si od tebe nadiktovat čísla Sportky, která v neděli budou tažena. Pak to můžeme zkontrolovat,“ a s těmito slovy podal Martinovi své poznámky. Kromě několika nepodstatných bodů o počasí tam byla tabulka vyplněna čísly. Ta čísla nebyla seřazena, asi je nadiktoval v pořadí, jak byla tažena. Martinovi se až začaly trochu klepat ruce – držel v ruce pozdrav z budoucnosti. Ale co když to nefunguje a František mu to jen nechce říci, aby ho neranil? Těch několik dní do neděle bude asi pěkně dlouhých.

Ani Martin ani František moc televizi neholdovali. Tentokrát ale ani jeden nemohli dospat a jakmile se ozvala znělka pravidelného tahu výherních čísel, seděli už v křeslech a každý měl připravený papír a tužku. A tabulku čísel, kterou Martin nadiktoval při svém minulém sezení.
„A výherní čísla jsou,“ začal diktovat moderátor a oba přátelé jen otevírali ústa. František se po chvíli začal smát a poskakovat po pokoji.
„Přesně ses trefil, chlapče drahá,“ objímal Martina. „Příští týden si vsadíme a budeme bohatý. Pojedem na dlouhou dovolenou někam k moři a budeme si užívat,“ rozplýval se při té představě a Martin se jen usmíval.