Tak jsem se ob-šťastnil… básnickou sbírkou Terezy Ješátkové Oblásky. Odborník na poezii nejsem, čtu málo a často jí nerozumím, ale najde-li se něco, co mě chytí a baví, protože odráží něco z mého osobního světa a podává to mně příjatelným způsobem, nechám se rád unést a třeba se podělím o své dojmy s ostatními. Možná že tohle nebude recenze, ale reklama, tak mi to, prosím, promiňte. Zas tolik nad věcí nestojím.

      Myslím, že dost dívek (a chlapců) se v době dospívání a citového zrání uchyluje k vyjádření svých pocitů, zážitků, snů a tužeb prostřednictvím básní. Je to přirozené, člověk je prostě v tomto věku velmi vnímavý a má potřebu se vyjádřit. Často básnické sklony končí s dosažením objektu touhy, citovým zklidněním a postupně i se stereotypem všedních dní. Ačkoli tvorba z období dospívání mívá velmi silný osobní vklad, málokdy bývá kvalitní po stránce literární. To je ovšem také přirozené, vždyť napsat dobrou báseň je velké umění a k vyjádření obsahu vyžaduje dokonalý jazykový cit, velkou fantazii, smysl pro stavbu básně, rytmus, rýmy, atd. Nic z toho Tereze Ješátkové nechybí, proto ji můžeme bez váhání zařadit mezi opravdové básníky.

      Básnická prvotina Terezy Ješátkové nazvaná Oblásky obsahuje potěšující množství básní rozdělených do tří částí. V první z nich najdeme básně týkající se hledání lásky, jejího nacházení a ztrát. Nejsou to první zamilované básničky, ale básně mladé ženy, která už o životě něco ví, ale pořád má dostatek snů a stále nenaplněných přání. Témata těchto básní se nijak zvlášť neliší od témat obvyklých pro (mně známé) básnířky její věkové skupiny.

      To, co Tereziny básně naprosto jedinečně odlišuje a činí je originálními, je velmi nápaditá hra se slovy, slabikami, neboli jednoduše řečeno s celým jazykem. Často se setkáme se skládáním slov do nových tvarů

vše poskládané do tvaru plynoucího a znějícího přirozeně, nenásilně, nekostrbatě. V tomto je básnířka naprosto jistá.

Jednotlivé verše bývají (pro mě velmi sympaticky) krátké, běžně se na řádku vyskytuje třeba jen pouhé slovo, básně nejsou zbytečně ukecané, a přitom sdělují dostatečně svou myšlenku, pocit, náladu situace.

      Čím básně rovněž zaujmou a co mě při čtení velice bavilo, jsou pointy v posledních slokách, zdůrazňující nebo osvětlující, příp. dokonce převracející smysl předchozích řádků, v každém případě však nutící přečíst si báseň ještě aspoň jednou a nahlédnout na ni znova se znalostí vyústění. Vůbec se dá říct, že při opakovaném čtení se mnohdy vyjeví další významy veršů, které na první čtení nebyly patrné a které činí báseň hlubší, košatější, mnohovýznamovější.

      Zmíněná hravá forma básní se často vrací zpátky do obsahu, takže lze pozorovat i odlehčený pohled na vážné situace, milostné škádlení a vábení, sebeironii, apod. Důležitým rysem autorčiny jazykové hravosti je to, že není rozmělňující ani samoúčelná, ale naopak dokládá její radost z psaní, která se navíc přenáší dále na čtenáře.

      V druhé části sbírky najdeme hrst oblásků z různých (básnířkou asi navštívených nebo obývaných) míst – Valtéřova, Chebu, Prahy, Pálavy, Říma, Jeruzaléma, Lisabonu, Berlína, Sudet a cesty domů. Tereza v nich svým nezaměnitelným básnickým stylem zachycuje střípky prostoru a času, atmosféry a zážitků. Navíc nejde vždy jen o dané místo, básně potěší také svými přesahy.

Z osobních důvodů oceňuji autorčinu odvahu pustit se do tématu Sudet. Přitom tato báseň obsahuje všechny dříve zmíněné charakteristiky poezie Terezy Ješátkové, včetně nezbytné dvojznačnosti.

      Poslední část sbírky, tištěná bíle na černém podkladě, je věnována rozsáhlejší sedmidílné básni-podobenství LÉRÍÍÓ. Toto dílo, ačkoli některé jeho typické znaky nezapřou svou autorku, se obsahově i formálně liší od předchozích dvou částí. Netroufám si říct, o čem přesně je tato báseň. Možná si v ní jeden každý najde nějaký svůj význam nebo po významu ani nebude pátrat a nechá si jen před očima míhat zvláštní obrazy malované štětcem slov plujících na proudu fantazie. V každém případě působí báseň na rozdíl od Oblásků a Míst dosti nadčasově, vážně a hluboce, jako lamentace nebo biblické kázání pronášené vzrušeným hlasem z útesu nad rozbouřeným mořem. Pokud autorka zamýšlela vykřičet touto básní do světa své životní ambice, povedlo se jí to způsobem, který přinutí na chvilku zatajit dech a spočinout v tichém úžasu.

      Na závěr sbírky se čtenář dočká bonusového vtípku či vtipného bonusku v podobě rýmovaného seznamu všech autorčiných pochyb o vlastní tvorbě, a to dokonce na každé písmenko abecedy v abecedním pořadí – od vyšinutého anakolutu přes mělké dno, infantilnost, lacinost, pathos, atd., Wernischův stín až po zkrátka… Zdá se tedy, že autorka si je dobře vědoma, čeho se vyvarovat, a není třeba jí cokoliv radit, zvláště ne někým, kdo stejně neví, co učeného by jí poradil. „Recenzi“ tak raději zakončím jedním z nejpříjemnějších kousků mistra slova a poetických obrazů, kterého nás tolik baví číst – Terezy Ješátkové.