Zimní noc. Jdu na nádraží. Potkávám jedny zajímavé oči a cupitavé krůčky, poskoky po schodech. Dál už jen různá zjištění - v kolik, za kolik, proč, kdy, kde. A hledám, zda, s kým. Marně. Vzdávám se a jdu po nástupišti. Hledám místo, hledám krásu, hledám klidný kout pro žhavé zvíře. Panter ve vlaku. Usedám na sedadlo. Sám nejsem, ale s někým také ne. Potřeboval bych už být doma nebo v náručí. Musím vydržet. Jedeme - had se pohnul a panter vevnitř spí. Zastávka. Jedna, dvě, tři, čtyři, pět, ... A najednou vlak stojí. Lidé nikde. Stanici nevidím. Prázdnota! Vlak mě veze jinam. Panter je smutný a chystá se plakat. Místo domova nebo náručí ho čeká neznámo, tma, chlad a ta velká svobodná prázdnota. Kudy se vydat, přemýšlím. Byl jsem tu? Na hranicích. Jak dostat se zpátky s tímhle stojícím vlakem? Světlo, kabina, světlo, chodbička, světlo, mašina, nárazníky. Kolej. Kdesi v rovině černý panter kráčí po koleji. Ztrácím se tam v dálce. V civilizaci ozářené jiskrami taveného železa.
     Co mám dělat, jiskry v očích mokrých mám...