Ten vztah, to je něco neuvěřitelného. Měl jsem ji
rád kdysi, když mi dávala čokoládu. Krmila mě sladkým, úsměvem, stéblem,
nechtěl jsem se na ni podívat, nechtěl jsem polykat zář a světlo, které bylo
tam a jinde, zavřené i ven se deroucí, mražené a pronikavé. Avšak ona mi jednou
řekla, ona mě oslovila jen tak na otočku, jenže v tom oslovení bylo
všechno. Přešel jsem kopec a začal padat do nížiny. Les a křoví bylo tak husté,
že jsem nevěděl, kde jsem, zda-li jdu nahoru nebo dolů, vpravo či vzad, zda
jsem to já nebo jen někdo podobný. Nelíbila se mi. Vypadala příliš světsky a
myslel jsem, že chce dobývat svět. Že má čtyřicet a jede na koni a dupe po
všech. Že drží otěže vládců a práská bičem po bolestech světa. Já odvrátil se a
prchal nahoru, do strání a mlh tuze hustých, do závětří skal a hradních
vyhlídek. A pak přišla ta rána druhá, rána nešetrná k mé duši, ta
zakousnutá potvora v mé voskové tváři. Ta kráska milovaná, přehlížená a
nedostižná, řekla Ano. A to zopakovala pětkrát, desetkrát, tisíckrát znělo
v mé hlavě a třepotalo se na všech stožárech – ano. S tebou. Ano.
Chci. Proč neskočil jsem do kamení, mezi stromy zelené a tiché, proč zůstal
jsem a tančil s duchem? Já milovat jsem možná začal, ale možná taky jenom
umírat. Já pro Tebe jsem, lásko, začal umírat, šílet, rvát i nenávidět, počínat
si zběsile a stěhovat se do jiného těla. Avšak Tys přišla, vypadala jsi jako
moje dvojče a věděla jsi, že už nejsem. Poslední sbohem tomuto světu a pak už
jen Ty. Poslední šluk a pak Tvé úžasné objetí, Tvá milostná tíha, Tvůj
nekončící úsměv. Lásko. Je krásně, je škaredě, je modro, je bílo, a my
dohromady dáváme to, co Bůh kreslil celý den. Tolik radosti v tak krátké
chvíli, za svůj život vyměním.
Od té doby, kdy jsem přestal vnímat svět, ses mi poněkud vzdálila. Chodila jsi jinam,
nebylo lze Tě potkat, Tvoje oko se schovalo za sklo a já jenom psal. Trpělivě
jsem očekával příchodu jara a těch pár dnů, které mi svěřuješ. Hledal jsem Tě
na mapě, propočítával souřadnice a nahlížel za všechny rohy. Tvůj stín byl
nezřetelný a moje nemoc jasná. Jako blázen jsem se vyhýbal všem kořenům,
převracel kameny a modlil se. Nebyla jsi. Já jsem nebyl. Nežila jsi. Já měl
kocovinu. Trocha deště a spousta přání. Slavnosti smutku, výkřiky tmy. Lásko,
vidíš ty hvězdy, stejný Měsíc jako já? Spadl Ti do klína kaštan, který jsem
vyhodil? Točíš se se mnou na rajské posteli? Víš, jak chutná stesk? Myslela
sis, že Tě nemám rád. Je to jinak. Byl jsem dostrkán do tohoto stavu a uvařen
ve Tvojí šťávě. Zpracován do krychle a rozpuštěn v mléce. Rozprášen po
poli a vyrostlý nemohu chodit. Prosím Tě o pomoc a zastírám pravý důvod. Jsem
asi Tvůj a Ty asi má. Je to ta chvíle, která trvá. Jsou to staletí zakletá
v nás. M. T. |
Hana 