Je to až moc příliš obtížná otázka. Víte co bude dál, víte co s vámi vůbec bude? Netušíte vůbec nic. Váš život je už dávno předem nadiktivaný, sepsaný jak hodně špatnej scénář. Tahle moderní doba vám trhá žíly a vy sami to ani necítíte. Představte si, že je vám čtyřicet, máte děti, které vám postupně odcházejí ze života.Jsou dospělí a chtějí žít svůj vlastní život, nebo tomu aspoň tak říkají. S manželem vám to nevychází. On sám se nedokáže uspokojit a vás už vůbec ne. Nikdy jste na sebe neměli tolik času a po těch letech si nemáte ani co říct. Ale ještě pořád máte spoustu přátel. Už je vám padesát, přijdete domů, manžela pozdravíte, sednete si k televizi, jako vždy, kde jako obvykle samozřejmě vůbec nic nedávají. Uvaříte večeři a ta denní práce vás natolik vyčerpala, že už kolem osmé si jdete lehnout. V posteli ještě tak dvě hoďky ležíte, čtete si, ale pořád je kolem vás spousta lidí, kteří vám v nouzi takzvaně pomůžou. Pak se jednoho dne probudíte, je vám šedesát, vedle vás leží osoba, kterou už pět let psychicky a fyzicky totálně nesnášíte. Máte ve zvyku jednou do měsíce chodit na hřbitov, protože vaši kamarádi postupně umírají. Až teď vám došlo, že jste senilní člověk, který nemá nikoho. Jednou do roka na Vánoce si na vás vzpomenou vaši děti, pošlou dárky a zase odjedou. Bojíte se toho, co přijde pak. Jednoho rána se vstanete a vedle vás už neleží vůbec nikdo, ani ta osoba, ze které vám bylo tak mizerně, tam není. Najednou jste ztratila vše kvůli emu jste žila. Zamyslete se a řekněte mi, má smysl žít, když víte, že se vám tohle stane... Přestane vás bavit vše a to už velmi brzo. Do teď jste si užívali, má být tohle snad úplný konec???