Ten papírek mi trefil levý ucho a pak tiše dopadl na lavici do knihy botaniky mezi stranu devadesát devět a sto. Ten papírek viděli snad úplně všichni kromě učitelky Mrázkové, která zrovna kreslila na tabuli květák. Učitelce Mrázkové, staré panně, jistě nechybělo výtvarné nadání, ale jinak to byla kráva.

Jen o zlomek později zareagovala na šumění, jež bylo reakcí na letící psaníčko. Věděla jsem, že je to psaníčko. Co jiného mi mohlo tak od Štěpána Provazníka přilétnout. Jakmile dopadlo doprostřed knihy, rychle jsem ji zavřela. Mrázková zlostně přejela jedovatým pohledem třídu.

„Copak, copak Vránová, ještě nekončíme a ty se už pakuješ?“

 Baba jízlivá.

 Sklopila jsem cudně oči.

„Nepakuju soudružko,“ bránila jsem se a otevřela knihu na stránce šedesát.

Pro učitelku Mrázkovou, od níž utekli během dvaceti let čtyři manželé a to bylo jediné, čím vzbudila zájem pubescentů sedmé Cé, nebylo snadné vést bandu rošťáků a roštěnek,a tak považovala za úspěch, když vydržela čtyřicet minut vést otěže nepříliš pevně ve svých rukách.

„Tak děti, ještě nekončíme, Provazníku, kam vejráš, dívej se na tabuli, kreslím květák.“

Štěpán Provazník se zamilovaně díval na má záda. Jsem o tom přesvědčena. Spolu s bratrem vedli nelítostný boj o mé srdce, jak to již dříve napsal. Byli mi oba ukradení. Zrzavá dvojčata Štěpán a Tomáš nebyli mými idoly, ten seděl ve druhé lavici po mé pravé ruce a jmenoval se Karel Klasa. Vysoký modrooký blonďák. Přesně toho chci při asistovaném odpanění.Prostě klasa. Zasmála jsem se a otevřela svou knihu na straně sto.

„Tak, děti a teď mi povězte, jaké cenné látky květák obsahuje,“ otočila se Mrázková od tabule.

Karlova ruka, kterému nikdo jiný, kromě mě, neřekl jinak, než šprt, vylétla nahoru s rychlostí blesku.

„Se nepřetrhni, šprte,“ syčel Provazník ze zadních lavic.

„Zase se hlásí, blbeček, že mu ruka neupadne,“ dodal druhý z bratrů.

Rozbalila jsem psaníčko a začala číst.

„Andreo, dnes chceme s bráchou Tomášem o tebe čestně za lavičkama bojovat. Přijď odpoledne k zeleným vratům, rozhodne se, kdo z nás má na tebe nárok. Šprt nám bude dělat soudce. Štěpán.“

Zasmála jsem se a postřehla, že oblíbenec Karel, po mě kouknul žhavým pohledem. Nebo se mi to zdálo? Jeho ruka byla stále přišpendlená ke stropu.

„No Klaso,“ pobídla ho Mrázková

Začal odsýpat, jak když bičem mrská.

„Květák obsahuje zejména draslík, zinek a fluor a v hojné míře i éterické oleje.“

Možná byl šprt, ale stejně jsem ho milovala.Kéž by mi to jako první udělal on.

Otočila jsem se s kyselým výrazem k bratrské dvojici zrzounů a kývla pomalu hlavou. K lavičkám přijdu. Teď nevím, jestli to byl Tomáš, či Štěpán, byli si neuvěřitelně podobní,ale jeden z nich mi poslal vzdušný polibek. Ten jsem ignorovala, zatímco si Karel Klasa po vyčerpávající odpovědi sedal a zavadil o mě opět pohledem.

„Vezměte si tady z Karla příklad, jak je svědomitý,“ mentorovala Mrázková. Určitě by ho také chtěla. Kráva!

Za lavičkama se ve tři odpoledne sešla čtveřice účastníků.

Tokající Tomáš a Štěpán Provazníkovi, Karel Klasa, který byl jediný důvodem, proč jsem na hloupou nabídku kývla a já, objekt všeho zájmu. A to mě těšilo.

„Hele šprte,“ vzal si slovo Štěpán a posadil se na lavičku, za níž stály dva mohutné duby, jejichž masivní větve skoro spojovali jeden strom s druhým. Byly od sebe asi tři metry.

„Budeš dohlížet na čestnost a férovost boje.“ Odkašlal si.

„Neříkej mi laskavě šprte,“ ohradil se Kája a mé pohlaví zajásalo jiskrou tužebnou.

„Tvým úkolem Karle bude,“ pokračoval za svého bratra Tomáš, „dohlédnout na regulérnost boje a v případě, že jeden z účastníků zvedne pravici jako důkaz své prohry, zajistit zdraví pro oba aktéry.“

Jeho dvojče se na Klasu obrátilo s nicneříkajícím výrazem. Světle modré až vodově prázdné oči Štěpána Provazníka znepokojovaly.

„Je ti to jasný?“

Zapojila jsem se do debaty.

„Ale kluci, vy vůbec netušíte, jestli zrovna vás chci.“

Štěpán mávnul rukou.

„O tom nepochybuj, holčičko.“

Za jejich zády stály, jak jsem již zmínila, stály dva ohromné duby. Můj otec zde každé léto nacházel několik desítek hřibů. Traduje se, že se za posledních šedesát let na těchto dubech oběsilo třicet lidí. Nejspíš měly v sobě jakousi magickou zápornou sílu. Pod každým z nich byl ještě středně velký oblý kámen, takže celá scenérie vytvářela dojem nějakého lesního popraviště.

„A jak vlastně o mě budete soupeřit? zeptala jsem se. Hořela jsem zvědavostí a po koutku pozorovala Karlovu opálenou tvář, která na rozdíl od pihatých motovidel Provazníkových, nepostrádala antické rysy.Jestlipak se dovede také vzrušit, napadlo mě a zároveň jsem zalitovala, že jsem si nevzala tu nejkratší sukni, co mám. No co, alespoň se může vyřádit svým pohledem na mém napasovaném triku.Byla jsem středem zájmu. A neměla jsem podprdu.

Karel Klasa vše pozoroval beze slova. Zřejmě se necítil ve své kůži. Tohle není jak deklamace  jeho schopností před tabulí zdviženou rukou.

„To brzy uvidíš, ale připravíme ti s bratrem divadlo, na které nezapomeneš,“ řekl Tomáš a Štěpán dodal: „Po našem kousku tvé srdce jistě zaplane po mě, či mém bratrovi, záleží na tom, kdo vydrží déle.“ Odmlčel se, zatímco se Karel sarkasticky zasmál jeho patetickému výronu.

„Ať rozhodne osud,“ dodal a vytáhl z baťůžku smotek provazů. Oddělil je od sebe a jeden asi metr a půl dlouhý podal svému bratrovi, který jej po krátkém zaváhání přijal.

Otočili se oba ke sým stromům a se samozřejmostí, jako by to dělali každý den, jako když nakupují rohlíky v marketu, začali uvazovat oprátku zhruba tři metry nad zemí na paralelně rostoucích větvích. Větve byly silné jako mužská pěst, takže tady existovala pravděpodobnost, že by mohly pod aktéry prasknout. Nebyla však příliš vysoká.

Vyděšeně jsem zírala na jejich konání a nechápavě pohlédla na Karla, jemuž, jak se mi pozdávalo, sálala tvář vzrušením.

 „Máš nůž?“ zeptal se Tomáš, který začal třást. Zřejmě to byla silná káva i pro něj a skutečnost, že se bude za chvilku houpat tři metry od svého bratra , mu moc radosti nedělala.

Cítila jsem, že bych je měla podpořit. Usmála jsem se a dala každému z nich pusu na tvář.

„No tak, kluci, budu vám držet palečky.“

Karel Klasa mlčky vytáhnul třiceticentimetrový dranžírák.

Štěpán Provazník, který si přichystal oprátku, jíž by mu záviděl nejeden odsouzenec, si vzal závěrečné slovo.

„Takže souboj spočívá v tom, že se pověsíme za krk do smyčky a ten, kdo vydrží déle, se stane pak vítězem.“

Jeho bratr byl bledší, než křídla. Nedivím se mu. Nevisí se každý den.

Zato Karel Klasa měl zdravou barvu a zdál se býti unesen celým divadlem.

„Kdo zvedne první pravou ruku, toho odříznu,“ zapojil se do dialogu a máchnul dvakrát nožem ze strany na stranu.

Ach, ty můj samuraji. Zachytil můj pohled a usmál se.

„Co když nás neodřízne?“ obrátil se Tomáš, na Štěpána, který již stál na svém balvanu jako stojí závodník v tretrách před svými bloky a nohama testoval jeho povrch.

Karla Klasu v tom okamžiku vzrušení doslova pohltilo. Dostavila se u něj mohutná erekce.

„Odřízne nás,“ neřešil problém Provazník starší. Štěpán byl starší o patnáct minut a patřičně to svému bratrovi dával vždy, když byla příležitost najevo, „hlavně se benjamíne neposer strachy.“

To už byla exekuce připravená.

„Jasně, že vás odříznu,“ přispěchal s odpovědí Karel a zálibně spočinul pohledem na mém zadku.

Oba bratři stáli pod svými stromy. Všichni čtyři účastníci příběhu byly v tomto okamžiku velmi nervózní. Napětí se dalo krájet.

„Provazy jsou dlouhé sto dvacet šest centimetrů, pád by nám neměl zlámat vaz, takže je to vychytaný. Budeme viset tak dlouho, dokud jeden z nás nezvedne pravici a tím přizná svou prohru. Ty potom odřízneš nejprve poraženého a vzápětí vítěze. Jasný?“

Karel kývnul hlavou.

„Je to jasný, kluci, držím vám pěsti, vydržte to do konce,“ dodala jsem.

„Odpočítej nám to!“ poručil Štěpán.

Oba dva chlapci se přitáhli ke smyčce na větvi a vsunuly hlavy do otvoru v oprátce. Musím uznat, že byli namakaní, když v této obtížné poloze vyčkávali Karlův odpočet.

„Dělej!“ syčel Štěpán.

„Tři, dva, jedna K BOJI!“ zavelel Karel Klasa a vrhnul se na mě.

Oba visenci bezproblematicky zapadli do svých oprátek, které rychle utáhly jejich mladistvé krky a se společným zachroptěním se začali pohupovat v mírném větru. Slunce svítilo a jen pár mráčků se prohánělo po odpolední obloze. Prostě romantika.

Erekce obou visících přihlížejících i mého miláčka Karla Klasy, byly příkladné.

Karel se mě snažil vášnivě líbat a nezkušenými pohyby hledal zip na boku mé sukně. Strčila jsem mu do úst svůj jazyk a ani jeden jsme si nevšimli vztyčené pravice červenajícího Tomáše Provazníka.

Po minutě se hlásili oba, i když intenzita hlášení Tomáše, byla vehementnější. Připomínal tak trochu Karla, když se hlásil, aby vysvětlil učitelce i celé třídě jaké cenné látky obsahuje květák.

To už mi Karel Klasa strhnul kalhotky snažil se svým ohromným pyjem dostat do mé roztoužené, ale úzké štěrbiny.

„Trochu romantiky, miláčku,“ zašeptala jsem, zatímco Štěpán Provazník mohutně ejakuloval.

Stále se oba bratři hlásili, už však trochu unyle a můj miláček do mě  vstoupil.

„Karle, mají zdvižené ruce,“ zakousnula jsem se mu jemně do ušního lalůčku.

Tomáš Provazník se vzápětí hlásit přestal.Asi ho to už nebavilo. Oběma bratrům nefungovali hlasivky a tak naši soulož provázelo pouze monotónní chroptění.

„Dneska se vyvolávat nebude,“ řekl můj idol a šíleným tempem pokračoval ve svém, potažmo i v mém uspokojení. Byl úžasný.

Vyvrcholení Tomáše jsem si nevšimnula, oba bratři však měli mokrý flek na svých kraťasech. Bohužel již ani jeden nemohl míti ze své ejakulace potěšení, neboť v poměrné tichosti zesnuli.

„ÚÚÚŽ,“ zařval Karel, vytáhnul ze mě svůj ohromný, obdivuhodně tvarovaný penis, a postříkal mé břicho proudem sněhobílého spermatu jen krátce po tom, co jsem docílila svého prvního a domnívám se, že výstavního orgasmu.

Oba visenci se tvářili poněkud zaraženě. Lehce se pohupovali v rytmu čtvrtečního odpoledne.

„Pojď půjdem, lásko,“ políbila jsem Karla Klasu, který se oblékal, na tvář.

„Ještě moment,“ řekl a vytáhnul z kapsy dva dopisy, jeden položil pod nohy Štěpána Provazníka, a druhý pod údy jeho bratra. Oba papíry pak zatížil kameny.

„Co to je?“ zeptala jsem se.

„ To bys chtěla vědět.“

 Já ho prostě miluju.

„Přečteš si to v novinách.“