„Já ti říkám, že mě pozorovala,“ narušil mladý Vidlář pohodu při večeři.

„ Meleš nesmysly.“ Otec si dolil do korbelu pivo. „Čemu jsem tě učil, kde jsi vzal takový scestný blábol? Pozorovala!“ Bouchnul pěstí do stolu.

„Pozorovala! Slyšíš ho, maminko? Jestli s těma řečma nepřestaneš, zavedu tě k felčarovi.“

Paní Vidlářová pomalu sklízela ze stolu.

„Já jsem vám už několikrát říkala, že u jídla o těch věcech nechci nic slyšet.“

„ Vy mi nevěříte, ale pozorovala mě a dost dlouho. Stál jsem u koše a nejdřív jsem ten pohled cítil, pak jsem se podíval a viděl jsem, jak se na mě dívá.“

„Připravím mu odvar z meduňky, ať se trochu zklidní,“ řekla Vidlářová.

„ Ještě slovo a dostaneš pohlavek.“

 I přesto, že vypil dva hrnky silného meduňkového čaje, usínal ten večer Jiří Vidlář mladší velmi špatně a několikrát se v noci vzbudil s tou děsivou představou, že se na něj dívá.

„ Neměl bys ho tam brát,“ šeptala  večer jeho žena. „Dej mu aspoň nějaký čas, vždyť je mu teprve patnáct.“

Jiří Vidlář starší se nervózně zavrtěl v posteli.

„ Vždyť mu to nevadí, a kdo asi po mě řemeslo převezme? Máme jen jeho a je to dobrá živnost pro poctivýho chlapa,“oponoval.

„ Říkal, že ho pozorovala.“ Vyčítavě se podívala na muže. „Ještě se nám zvencne!“

„ Kolik jich dneska je?“ Zeptal se otec.

„Jen jeden.“ odtušil nabubřele synek.

„Jeden! To je bída, to je bída, když se nehejbou kšefty.“

„Měli být dva, ale ten druhej nevydržel.“

„Nevydržel,“ mumlal si pro sebe otec. „Nikdo dneska už tolik nevydrží.Je to úpadek.“

„Přines koš!“ poručil synovi a syn se záhy objevil s velkým proutěným košem.

„Doufám, žes ho umyl a nenechal tam zase zbytky?“

„Nenechal, tati.“

  Nálada se mu pomalu vracela, protože se bude moci znovu přesvědčit, jestli se dívá, či to byl scestný blud, jak prohlásila hlava rodiny. To ráno, když se probudil, usoudil, že bude lépe skutečně onu věc zkoumat bez emocí a racionálně. Jedno je jisté. Dívala se! Měl to dobře vymyšlený, hned jak bude po všem, houkne na otce, ať se přesvědčí. Prostě se dívala a basta!!

 Přivedl  jej spoutaného.

„Jen jeden. To je bída, to je bída.“ Starý Vidlář neměl dobrou náladu.

„Kdyby město dávalo alespoň jednou tolik, bylo by veselejší živobytí.“

 Ocelová konstrukce nástroje, který byl umístněn ve sklepení budovy se temně leskla.

Mladík přiložil koš k jeho zadní části a klikou vytáhnul prostřední díl. Jeho otec přiváděl odsouzence. Ten se celý třásl a naříkal. Nebylo slyšet, co povídá, ústa mu tlumila roubík, ale jistě nebyl s to vést plynulou konverzaci s katem třeba o počasí.

„Vyndej mu ho,“ nařídil otec.

Syn přiskočil a jedním trhnutím vytáhnul roubík.

Místnost protnulo táhlé naříkání.

„ Né, pro boha nechci umřít, já nechci.“ Naříkání se proměnilo v hysterický jekot.

Gilotina uprostřed místnosti čekala, až se stane nástrojem smrti.

„Maminka ji pěkně vyleštila,“ nevšímal si vřískotu Vidlář.

„Nějaké poslední přání?“ Pronesl obřadně kat k odsouzenci.

Nic.Jekot utichl. Zůstal pouze třes a apatie.

Uchopil vězně za ramena a vměstnal ho pod gilotinu. Nebránil se. Položil ho na lavici a krk mu vsunul do půlkulatého otvoru prostřední části gilotiny.

Mladý Vidlář stál u koše a čekal. Narůstalo v něm napětí. Za chvíli se bude na něj dívat.

„Chceš si zatáhnout?“ zeptal se otec, který stál u spouštěcího mechanismu stroje.

„Ne, zůstanu u koše.“

Odsouzenec, který se mezitím strachem pokálel, mumlal nějakou modlitbu a s vytřeštěnýma očima zíral do koše.

 Jiří Vidlář starší zatáhnul za páku a prostřední část gilotiny se s nedbalou elegancí spustila dolů. Trvalo to okamžik.

Hlava, oddělená čistým řezem od trupu, dopadla na dno koše, do něhož začala rychle prosakovat krev.

Syn přiskočil ke koši a zíral na hlavu, která se usadila přímo přímo uprostřed temenem ke dnu.

„Tati, tati,“ volal junior.

Otec přešel na druhou stranu gilotiny.

„Tak co,“zeptal se. „Dívá se, dívá?“ V jeho hlase převládala zvědavost.

 Přistoupil ke koši.

„Nedívá!“

Syn posmutněl. „Byl to srab. Těsně před tím zavřel oči.“

Otec ho objal. Dívali se spolu mlčky na hlavu, která je nepozorovala. Oči mrtvého byly zavřené.

„ Jinak by se ale určitě díval!“