| Dílo #34107 |
|---|
| Autor: | Snáporaz |
| Datum publikace: | 10.12.2006 18:59 |
| Počet návštěv: | 1084 |
| Počet názorů: | 3 |
| Hodnocení: | 3 |
| Prolog |
|---|
| fragmenty, které jsem nebyl s to rozvinout do něčeho delšího... věci, které mi zůstaly viset na stropě |
|
| Račte číst |
Tichá, půlnoční ulice. Starci venčí svá zdomácnělá zvířata. Okna jsou kvůli vedru otevřená; sem tam z nich někdo vystrčí hlavu; občas jednoduše proto, aby si zapálil cigaretu nebo se nadechl vzduchu.
Má ho v pasti, ale ještě předtím, než ho probodne svým kopím, přistoupí k němu a zeptá se: Už to svědomí cítíš? On, jakožto její dlouholetý trýznitel, odpoví: Ale copak mohu cítit něco, čím nedisponuji? Načež se od něho ta divoženka odvrátí, zaboří obličej do dlaní a dá se do hlasitého pláče. Její trýznitel povstane z hromady suchého listí, přistoupí k ní zezadu a řekne: Ale jestli si tím ulevíš, tak mě klidně zapíchni.
Krátká, bezmyšlenková procházka kolem vilové čtvrti. Lynčován zbytečnými otázkami. Touha po jiném ročním období, než je tohle úmorně horké léto. Na rozdíl ode mne si ho ale spousta lidí dokáže užít, vždyť přímo před mým domem se několik sousedů cáká v malém, nafukovacím bazénu.
Otázka týkající se víry. Chtě nechtě musím vycházet ze skutečnosti, že nevím, zda Bůh existuje či nikoli a proto má odpověď zůstane navždy stejná: Nevím. Vůbec to přitom neznamená, že jsem na pochybách, moje odpověď ( ať už se jeví jako nerozhodná ) je právě v této nerozhodnosti definitivní.
Nafouklá, znetvořená těla. Jedno neposlušné dítě se vytrhlo ze sevření své matky a rozeběhlo se k exempláři číslo 9, což byla stařena s obrovským břichem do kterého byl vmontován malý mikroskop, aby si každý z návštěvníků mohl prohlédnout vnitřek.
Na dvorku za domem pobíhají děti kolem malého ohniště a strašně přitom vřískají. Jaký bych asi musel být, abych byl v silách otevřít okno a rozkřiknout se na ně.
A. uchopuje do ruky loken vlasů své dcery a říká mi: Vidíš? Tady mám důkaz.
Jasné sluneční světlo, deroucí se zpoza vrcholků hor, vždy probudí nejprve nosiče, kteří pak v rychlosti obcházejí jednotlivé stany v táboře a budí horolezce.
Při myšlenkách o existenci se většinou neubráním automatickému bití se do prsou. Když mě v takové chvíli spatří někdo z mých známých, téměř pokaždé začne dělat to samé, čímž sice rozptýlí mě, ale sám sebe uvrhne do podobného stavu.
Při výstupu z vlaku jsem měl pocit, že mám místo nohou pružiny. Po několika krocích tento pocit zmizel a dostavila se zdřevěnělost.
Ona: Koupila jsem ti Morandiho.
On: Dobře, můžeš ho pověsit třeba do koupelny.
Ona: Morandiho a do koupelny?
Pozoruji muže, lezoucího po staré kamenné zdi, když tu ke mně přistupuje další pozorovatel a nesměle mi navrhuje, abych také začal lézt.
Zpod podprsenkové krajky se derou ven sametově hladká ňadra.
Kouzelný okamžik. Ještě naposled ho potěžká v ruce a vzápětí odloží na psací stůl, jako něco, k čemu se bude moct kdykoli vrátit.
Chtěli jsme srůst v jedno tělo. Možná jsem ji tím vyděsil, tím svým šíleným nápadem. Ale objala mě a řekla: srosteme v jedno. Vzpomínám si, že jsem řekl: jsme jako sousoší.
Vše pohlcující a drtící rezonance jakéhosi sluchem nezachytitelného zvuku, zvuku intenzivně dopadajícího na šikmo umístěný mozek v mé hlavě, je s nejvyšší pravděpodobností pouze imaginární a nejspíš vychází z mého nového přítele, totiž Výtečného Iluzionisty, který právě teď sedí po mém pravém boku a žongluje se třemi malými střepy červeného skla.
Noc se tentokrát staví do pozice, která ji ničím nezavazuje k propouštění světla.
Imunní vůči průhlednosti, avšak náchylný k zasklívání.
Ve výšce mých očí se včera o půlnoci vznášelo podivné drátěné těleso, v jehož prázdném středu problikávaly tváře lidí, které jsem nikdy předtím neviděl.
Zatmělo se mi před očima, když někdo, o kom jsem netušil, že je spolu se mnou v místnosti, vystoupil zpoza širokého knižního stojanu se sekáčkem na maso v ruce.
Ztracená snová krajina, moje vlastní halucinace, vracející se pokaždé ve stejných periodách, byla včera nahrazena až nepřirozeně syrovou realitou.
V tichém koutu jedné pražské vinárny sedí za kulatým stolem můj dvojník a rozmlouvá s osobou, kterou vidím jen z poloviny, protože je schovaná za poměrně širokým výběžkem zdi.
Okamžik blouznění: sám a téměř potmě jen s tichým šelestem v předsíni.
Při usínání: nekonečné množství po zuby ozbrojených vojáků, vyskakujících z obrněných vozů a spěchajících ulicemi Prahy. Odevšad zaznívá střelba z automatických zbraní, jakýkoli civilista je neprodleně zastřelen. Já se schovávám v domnělém úkrytu kdesi v prostorách Masarykova nádraží.
Ta magická podzimní rána, kdy stojíš u okna se zapálenou cigaretou a hrnkem černé kávy, kdy do sebe necháváš pronikat melancholii ulice, kdy cítíš, že bys měl něco neurčitého vykonat.
Hnědovláska, stojící na kamenném břehu uměle vytvořeného zálivu, se potutelně usmívá na svého přítele, jenž leží s rozbitou lebkou u jejích nohou.
|
|
Počet úprav: 2, naposledy upravil(a) 'Snáporaz', 11.12.2006 10:55.
| Názory čtenářů |
11.12.2006 06:22
 muclicka
|
líbí, pěkný den přeji |
11.12.2006 10:58
 Dominika
|
tip |
21.12.2006 12:36
Haber
|
* |
Přidat názor ...nápověda k hodnocení  |
|---|
(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)
|