| Každá změna je potenciálním předznamenáním chaosu. Ta první slova, vyřknuta jako by nazdařbůh. Přirazí za sebou dveře, patrně v návalu vzteku, a ještě chvíli přechází zuřivě sem a tam celou předsíní. Jedna bublina tedy nahrazuje bublinu jinou, dotýká se nového prostoru, znovu přerozděluje čas, jenž je vyměřen prázdnotě. A tak se mu nabízejí rovnou dvě možnosti; první z nich ho vybízí k tomu, aby na ní ukázal prstem, aby ze sebe setřásl tu nechvalně proslulou úlohu spoluviníka, zatímco druhá možnost stojí před zrcadlem v předsíni a tiše pozoruje stín, který sama vrhá na starou skříň, stojící za ní.
Tahle obdivuhodná a poněkud zašifrovaná situace probouzí důvěrně známý neklid, neklid, který bývá způsobený jakoukoli změnou; například samovolným otevřením okna nebo náhlým výkřikem v jednom z rohů obývacího pokoje, kde vlastně nikdo není. Tak rád by opět uchopil do ruky pevnou a nezpochybnitelnou věc, rád by se konečně po tolika letech, strávených jenom jako fixní idea v netečném prostoru, zahleděl na pevný bod, třeba jen na sotva viditelnou tečku nebo na slabý plamen dohořívající svíčky.
V ranném období tohoto nekonečného šílenství se věci nepohybovaly tak rychle jako nyní; občas se mezi nimi dala zahlédnout cosi jako spojení, docela nepatrná a velice tenká vlákna, ano, skoro se zdálo, že mezi nimi žijí drobní pavouci, kteří denně spřádají své slabé sítě do nichž zachycují ostré paprsky odpoledního slunce. A právě při této vzpomínce, zrovna když do proměňující se místnosti vstupuje postava v černém fraku a s tmavomodrým cylindrem na hlavě, se celé jeho uvědomění začíná vypařovat do vzduchu až z něho nakonec zůstává ležet na židli jen malá část, připomínající střep zrcadla.
To poslední teď třímá v rukou ona podivně vystrojená postava, jež stojí rozkročmo na pomyslné půlící čáře, která rozděluje celý pokoj na část ozářenou sluncem a na část ponořenou do hlubokého stínu.
|
|
1
muclicka 