Jednoho krásného lednového večera jsem šel potemnělou periferií. Zasněžená silnice byla pokryta uježděným sněhem, matně se lesknoucím v šerém svitu lamp. Sníh padal jen o něco více než málo a slabé poryvy větru mi vháněly vločky do tváře. Noční ticho bylo protínáno pouze vzdálenými zvuky projíždějících aut. Z tiché harmonie mě vyrušil nečekaný šelest. Ohlédl jsem se a spatřil mikroténový sáček, který tančil v tichém zákoutí. Střídavě prudkými a dokonale plynulými pohyby tančil jakoby v kruhu. Tančil tam sám a jen pro mne. Nebyl to pravidelný a uhlazený tanec, ale byl krásný a neopakovatelný. Nepamatuji se, jak dlouhé bylo jeho představení, ani kde se tam vzal. Vím jen, že tam byl a já byl s ním, dokud tančil, dokud neodlétl.