| Dílo #32080 |
|---|
| Autor: | Rod |
| Datum publikace: | 18.10.2006 20:32 |
| Počet návštěv: | 735 |
| Počet názorů: | 4 |
| Hodnocení: | 1 1 |
| Moje rodina? Oh yess! |
|---|
Strýc Josef měl pro mě vždy nějakou přínosnou radu do života. Rád říkával: Nebudeš li chodit bos po žhavých uhlících před každým grilováním, kuře nebude propečené. Na kuřecím jsme si od té doby vždy parádně pochutnali a za tu radu jsem byl strýci Pepovi vděčný vlastně dvakrát. Seškvařená chodidla mi totiž přinášela nadpozemské zážitky. Cítil jsem, jak se můj duch osvobozuje a já pronikám do vyšší dimenze. Alespoň co se bolesti týče.
Často jsem vodíval ke strýčkovi i své kamarády, kteří ochotně v hloučku naslouchali jeho moudrům. Tedy až na Frantu, kterého jsme vždy k naslouchání museli donutit. Používali jsme k tomu strejdovu letitou záchodovou štětku, kterou jsme mu čistili uši. Když to nezabralo, pustili jsme mu do sluchátek výběr z tvorby Daniela Hůlky. Strýcovo vyprávění, podbarvené Frantovými výkřiky hrůzy, pak mohlo začít.
Teta Ludmila byla celkem obyčejná žena. Kromě toho, že mě kdysi, ještě v kočárku, přirovnala ke krabici od bot, se chovala vždy dá se říci přijatelně. Musím tedy přiznat, že nás všechny docela překvapilo, když minulý týden během pauzy na oběd, těsně po tom co spolkla extrémně pálivou papričku Jalapeňos, porodila vepře. Její manžel Jarda zajásal – konečně budu moci někoho vychovávat podle sebe. (Příbuzní měli totiž zatím jen dceru, kterou matka poslala do kláštera pěstovat sojové boby. Ty pak obřadně obětovala na hrobu svých předků, kteří nad rodinou pak měli držet ochrannou ruku. Většinou to fungovalo, jen prapraděd Jonáš, který musel mít vždy něco extra, držel nohu.) |
|
Počet úprav: 2, naposledy upravil(a) 'Rod', 18.10.2006 20:32.
Přidat názor ...nápověda k hodnocení  |
|---|
(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)
|
Kvičík Douda