| Dílo #56433 |
|---|
| Autor: | Pan Japko |
| Datum publikace: | 18.03.2009 15:54 |
| Počet návštěv: | 3770 |
| Počet názorů: | 31 |
| Hodnocení: | 3 1 |
| Prolog |
|---|
|
| Doležel: Narativní způsoby v české literatuře |
Lubomír Doležel: Narativní způsoby v české literatuře
Martin Charvát
1.Typy narativních promluv
Narativ je ve své textové struktuře nejsložitější literární druh, to už ostatně rozpoznal i Diomedes, který označil narativ jako žánr spojující básníkovu promluvu žánru lyrického s promluvami jednajících postav, jaké jsou vlastní tragédii a komedii. Moderní poetika popsala promluvý systém narativu detailněji, ať již jde o ruský formalismus (Bachtin), český strukturalismus (Mukařovský), anglickou kritiku zaměřenou na vypravěčské hledisko (points of view – viz. Todorov – Poetika prózy) nebo francouzský strukturalismus (Todorov, Barthes). Diomedova opozice ale zůstává východiskem pro Doleželův text, protože vystihuje prvotní strukturaci narativního textu. Ta se dá vyjádřit ve formuli: T(N) -> P(V) + P(V), která sečte takto: narativní text T(N) je kombinace promluvy vypravěče P(V) a promluvy postav P(P). Tyto typy promluvy tvoří opozici jak svými funkcemi, tak svou jazykovou výstavbou, první aspekt opozice Doležel postihuje funkčním modelem, druhý modelem textovým. Z těchto modelů pak odvodí systém možných narativních promluv, tj. vypravěčských způosbů a forem řeči postav.
1.1. Funkční model. Autor píše narativní text, aby vytvořil fikční svět, čtenář skrz narativní text tento svět objevuje. V narativní komunikaci se tedy narativní text uplatňuje jako prostředek konstrukce a rekonstrukce fikčního světa. Hlavními složkami narativního fikčního světa jsou děj, postavy a prostředí (přírodní i kulturní). Mnozí čtenáři i kritikové čtou text výlučně pro jeho svět (obsah), Doležel trvá na tom, že fikční svět je závislý na textu. Tvar fikčního světa je určen informací, která je explicitně nebo implicitně vyjádřena textem. Postavy žijí a jednají ve fikčním světě, jsou jeho složkou, naproti tomu vypravěč nemusí být obyvatelem fikčního světa, ale může být nad ním nebo mimo něj. Tento ,,ontologický rozdíl“ mezi postavou a vypravěčem vede k rozdílu funkcí. Vypravěč je nositelem funkce konstrukční, je nutným prostřednikem autorova tvůrčího aktu. Fikční svět narativu se formuje především z té informace, která je dána ve vypravěčské promluvě. Druhou svou funkcí, funkcí kontrolní, vypravěč řídí celkovou výstavbu narativního textu. Tato funkce se nevztahuje na obsahovou stránku promluvy postav, vypravěč neurčuje o čem smí a nesmí postavy hovořit. Znamená to, že promluva postav je vtělena do promluvy vypravěče. Primární funkce postav jsou odlišné od primárních funkcí vypravěče. Postavy jsou určeny k funkci akční, jako obyvatelé fikčního světa jsou schopny jednat a podílet se na tvorbě děje. Druhá funkce postav je interpretační. Každá postava je totiž samostatným subjektem, který zaujímá osobitý postoj k fikčnímu světu, jeho událostem a prostředí. V promluvě postav se interpretační funkce objevuje v komentářích, soudech atp….
1.2. Textový model. Funkční model avšak není dostatečným prostředkem k pochopení struktury a vývoje narativního textu. Musí být doprovázen modelem textovým, který vystihuje opozici promluv v termínech jazykové výstavby. Doležel vychází z Bühlerova trojúhelníku, v němž jsou uvedeny vztahy účastníků řečového aktu. Mluvčí (M), posluchač (P) a předmět sdělení . Z této trojice odvodil Bühler tři funkce promluvy: expresivní (E) – zaměření na mluvčího, apelativní (A) – zaměření na posluchače, a zobrazovací (Z) – zaměření na předmět sdělení. Tento systém se stal východiskem moderní funkční lingvistiky, zejmená pro pražskou verzi. Doležel přichází s vlastní teoretickou úvahou, v protiladu k trojrozměrnému textu T předpokládá jednorozměrný text T‘, ve kterém je zaměření na mluvčího i posluchače potlačeno, zůstává pouze zaměření na předmět promluvy. T‘ má tedy pouze zobrazovací funkci. Mluvčí je hlavním pragmatickým faktorem textu T, což určuje T jako subjektivní text. Mluvící subjekt kontroluje výstavbu své výpovědi v mnoha ohledech: text je orientován k jeho časové a prostorové pozici, vyjadřuje osobní vidění a interpretaci světa a je, aspoň potenciálně, dialogický. T‘ má ale jiné pragmatické podmínky, je anulován vztah k mluvčímu i k posluchači, chybí mu subjektivita jak expresivní, tak apelová. T‘ tedy nazývá Doležel textem objektivním, chápáno v sémantickém slova smyslu. Sémantická objektivita je taková konvence, která nevyžaduje nic víc než potlačení odkazů k mluvícímu a přijímajícímu subjektu v jazykové výstavbě promluvy. Z textu T‘ se čerpá čistě referenční informace, informaci o předmětu sdělení.
2. Klasický narativní text. Sloučíme-li protiklad P(V)/P(P) s opozicí T/T‘ dospějeme k vymezení základních narativních promluv. Jestliže promluva vypravěče má charakter textu T‘, jde o objektivní vyprávění ve třetí osobě (objektivní Er-formu), jestliže promluva postavy vykazuje vlastnosti textu T, má formu přímé řeči. Dosazením těchto promluvových forem do základní formule obdržíme formuli druhou: narativní text -> objektivní Er – forma + přímá řeč. Narativní text odpovídající této formuli označuje Doležel jako klasický. Uvádí hned příklad z Babičky Boženy Němcové (objektivní vyprávění/přímá řeč/přímá řeč/objektivní vyprávění,….). Chceme- li popsat protiklad mezi oběma typy promluvy, musíme se obrátit k jejich paradigmatickému vztahu. Následující text ukáže, že Er-forma a přímá řeč jsou rozlišeny ve své jazykové výstavbě souborem distinktivních, gramatických (osoba, čas), výpovědních, sémantických, slohových a grafických prvků.
2.1. Osoba. Systém slovesných osob je základním a nejvýraznějším distinktivním rysem přímé řeči a objektivní Er-formy. Přímá řeč disponuje systémem tří osob, které fungují jako shiftery, první osoba vyjadřuje vztah k mluvčímu, druhá k posluchačí a třetí k předmětu výpovědi. V objektivní Er-formě vládne výlučně třetí osoba. Přesně řečeno se tato gramatická forma vymyká svou výhradností a neschopností shiftování z kategorie osoby. Měla by být označena za neosobu, za prostředek absolutního odkazování.
2.2. Čas. Přímá řeč sáhá ke všem gramatickým časům, které zde působí jako shiftery, jejich význam se modifikuje vzhledem k měnící se časové pozici mluvčího. Čeština se řídí minimálním systémem časů: děj současný s okamžikem promluvy – prézent, předcházející tomuto okamžiku – préteritem a následujícím po něm – futurem. Objektivní forma je nesituační, čas neodkazuje k pozici mluvčího, je právě jako kategorie osoby absolutní. Préteritum tu prostě zařazuje vyprávěné události do minulosti.
2.3. Deixe. Přímá řeč je zakotvena v mimojazykové situaci jak časově, tak prostorově. V její textové výstavbě se to jeví přítomností ,,shiftujících“deiktických (ukazujících) prostředků. Deixe udává,, zde“ a ,,nyní“ mluvního aktu. Fungování ukazovacích prostředků je přítomno i v objektivním vyprávění, ale mají jinou funkci. Deiktické prostředky zde odkazují k určitému prostorovému bodu nebo časovému okamžiku vyprávěného děje, jsou to prostředky vyjadřující pohyblivé datování a proměnlivé lokalizování vyprávěného děje. Deixe je distinktivním rysem přímé řeči a objektivní Er-formy.
2.4. Apel a exprese. Přímá řeč plní všechny tři bühlerovské funkce – zobrazovací, apelovou a expresivní. Prostředky apelu jsou oslovení, exprese introjekce, emocionální zabarvení výrazů. Objetkivní forma nezná apel a expresi, podává neutrální sdělení.
2.5. Významové znaky. Přímá řeč obsahuje heterogenní významový kontext. Subjektivní modalitou postava, mluvčí, hodnotí sdělovaný předmět jako nutný, dává své soudy do logické souvislosti, zdůvodňuje své chování hlavně pokud je v rozporu s obecným míněním, avšak subjektivní sémantika se nevyčerpá jen postojem, modalitou a argumentací, podle Doležela hlubši studium subjektivní sématniky je naléhavým úkolem pro obecnou teorii textu.
2.6. Slohová rovina. Zdrojem přímé řeči je zpravidla mluvená čeština v jejích hovorových i nářečních formách. Vzorem objektivní Er-formy je psaný projev a její jazyk zpravidla sleduje normu soudobého jazyka spisovného. Přímá řeč je často rozlišena individuálně ve svém stylu, jednotlivé postavy se vyjadřují vlastním idiolektem. Na tomto rozlišení spočívá jazyková charakteristika: řeč, kterou postava mluví je znakem jejího charakteru, vzdělání,…
2.7. Grafické znaky. Tečky, dvojtečky, pomlčky jsou nápadnými rysy promluvové opozice v narativním textu. Jejich deliminační charakter upozorňuje čtenáře, že text přechází z objektivního vyprávění do oblasti promluvové subjektivity, anebo z jedné subjektivity do jiné.
Klasický narativní text vykazuje nejen rozdíl ve funkcích vypravěče a postav, ale především protikladnou jazykovou výstavbu jejich promluv. Ta je realizována množinou binárních distinktivních rysů: gramatických – shiftující / absolutní osoby a časy, výpovědních – přítomnost / nepřítomnost deixe, apelu a exprese, sémantických – přítomnost / nepřítomnost subjektivní sémantiky, slohových –hovorový / neutrální jazyk, grafických – vyznačení / nevyznačení. Přímá řeč je souhra kladných rysů, což jí dodává příznakový charakter, zatímco objektivní Er-forma je pro své záporné rysy nepříznaková. Lineární výstavba klasického narativu se rozvíjí střídáním úseků přímé řeči a objektivní Er-formy. Jednoduchý syntax klasického narativu však neznamená jeho primitivnost.
3. Moderní narativní text. Polarita klasického narativu vytváří napětí, které vrcholí transformací jazykové výstavby textu. Konečným výsledkem je vznik nových forem řeči postav a nových vypravěčských způsobů vytvářejících moderní narativní text. Klasický narativ je spolehlivým a mechanickým prostředkem konstrukce fikčního světa, moderní narativ činí z této konstrukce dobrodružství. Podstatou velké transformace narativního textu je neutralizace distinktivních rysů jazykové výstavby a tato neutralizace probíhá ve třech krocích. Prvním je zrušení deliminačních grafických znaků a tím vzniká neznačená přímá řeč. Druhým krokem je zrušení distinktivních znaků gramatických a důsledkem je vznik polopřímé řeči. Proces neutralizace vrcholí třetím krokem, kdy se výpovědní distinktivní rysy, sématnické a slohové proměňují ve volně kombimovatelné signály. Tak se vytváří smíšená řeč.
4. Neznačená přímá řeč. Vypuštění uvozovek se může zdát jako formální záležitost, ale pokud celý text dodržuje přísnou opozici promluv, tak lze mluvit o novém promluvovém typu. Neznačená přímá řeč je graficky neoddělená a neodlišitelná od vyprávění. Neznačená přímá řeč má kontextovou funkci, zmírňuje rozhraní mezi protikladnými promluvami, a tak vytváří narativní text plynulejší syntaxe.
5. Polopřímá řeč. Existují dva proudy, němečtí filologové považují polopřímou řeč za výpověď prožitou autorem, jde o povrchní psychologické hodnocení. Druhý proud zastupuje Bally a ten říká, že polopřímá řeč je jedním z prostředku ,,reprodukce“ výpovědi. Doležel uvádí tyto dva proudy v syntézu, polopřímá řeč je pro něj typ narativní promluvy, který je výsledkem neutralizace, tentokrát však neutralizace zasahuje hlouběji, postihující vedle gramatických znaků tak distinktivní rysy gramatické.
5.1. Osoba. Polopřímá řeč zná stejně jako objektivní Er-forma jen třetí osobu. Polopřímá řeč vytváří svou gramatikou dialog ztlumený, ale zároveň odlišný od řeči tlumočené ve vyprávění.
5.2. Čas. Polopřímá řeč se pohybuje obou opačných pólech z hlediska času. Jeden druh polopřímé řeči uchovává rozložení a shiftující charakter časů známých z přímé řeči a druhý obsahuje polopřímou řeč s absolutním préteritem, které vyjadřují jak současnot, tak předčasnost i následnost. Polopřímá řeč je tak transformovaná do roviny epického času.
5.3. Deixe. Moderní česká próza dokládá výskyt deixe v jazykové výstavbě polopřímé řeči, s jejími obvyklými ukazovacími prostředky – shiftery. Deixe je jeden z nejvýraznějších rysů, které polopřímá řeč sdlí s řečí přímou. Je proto důležitým prvkem identifikace, její přítomnost zřetelně ohlašuje situační promluvu orientovanou k subjektu (výpověď, myšlenku).
5.4. Apel a exprese. Polopřímá řeč může vyjadřovat apelovou funkci, avšak její prostředky se musí určitým způsobem modifikova ve shodě s gramatickým rysem osoby. Místo vokativu zde nalézáme nominativ. Exprese je mnohem běžnější než apel, jedním z prostředků je zvolací věta.
5.5. Významové znaky. Subjektvní sémantika je nejdůležitějším znakem polopřímé řeči. Jde o hodnocení, modalitu, a toto hodnocení nemusí odpovídat fikčnímu faktu, nemusí být sdíleno jinými osobami fikčního světa. Subejktivní postoj sjednocuje polopřímou řeč s řečí přímou. Polopřímá řeč tu sdílí subjetkivní modalitu přímé řeči, která se může lišit od modality objektivního vyprávění. Tyto rysy zejména ve spojení s deixí vytvářejí osobitou perspektivu, která charakterizuje každou fikční postavu jako individualizovaný mluvní subjekt.
5.6. Slohové znaky. Zvláště běžná v polopřímé řeči je uvolněná syntax (člen postavený mimo větu,…).
5.7. Gramaticky je polopřímá řeč shodná s objektivní Er-formou. Jiank však sdílí kladné rysy přímé řeči, i když některé z těchto znaků musí být formálně pozměněny. Čistě kontexotvá povaha činí z polopřímé řeči velmi pružný a přizpůsobivý prostředek moderního narativu. Dále Doležel bude sledovat jak tato pružnost, je-li maximálně využita, zcela rozrušuje protiklad mezi subjektivní a objektní promluvou v narativu.
6. Smíšená řeč. Jestliže jsou znaky subjektivity rozptýleny po objektivní osnově jako samostatné a pohyblivé signály, kombinujíce se v různých dávkách a konstelacích promluvové objektivity, protiklad mezi oběma promluvami mizí. A tím vzniká řeč smíšená. Vzniká tak komplex dvojznačné, nestálé výstavby oscilující mezi póly subjektivity a objektivity. Vznik smíšené řeči je vyvrcholením neutralizace diomédské opozice.
7. Moderní narativní text není diskrétní, neskládá se z ostře oddělených úseků promluvy vypravěče a promluvy postav. Kontinuální syntax moderního narativu, v protikladu k syntaxi diskrétní, vypadá takto: přímá řeč × smišená řeč× objektivní vyprávění× smišená řeč× polopřímá řeč. Moderní narativní text nedovrhuje tradiční promluvové typy, nýbrž činí z těchto ustálených forem služebníky principu nestálosti.
2. Subjektivizace vyprávění
Při transoformaci se klasický funkční model autora posouvá. A tím způsobem, že autor přebírá funkci interpretační a vzniká vypravěč rétorický a také přebírá funkci akční a vzniká vypravěč osobní. Výsledkem je soustředění funkcí vypravěče a postavy v téže fikční osobě, která je zároveň zdrojem vypravěčského aktu i jeho konstruktem. Přímá řeč a smíšená řeč se staví do služeb primárních vypravěčských funkcí. Tyto způosby nejsou jen v moderním vyprávění, ale lze je sledovat už v antice.
1.Rétorická Er-forma. Z hlediska textového modelu je tento vypravěčský způsob rétoricky aktivizovaným vyprávěním ve třetí osobě. Mluvíme tedy o rétorické Er-formě. Anonymita vypravěče tohoto způsobu vybízí, aby čtenář přisoudil rétoriku vyprávění autorovi (viz. více Todorov, část o Herny Jamesovi). Avšak to by byla chyba, je nutno odlišit vypravěče od fyzické osoby spisovatele.
2.Subjektivní Er-forma. Má své východisko v promluvové modifikaci, která si přisvojuje primární vypravěčské funkce. Jde o modifikaci výše popsanou jako smíšená řeč. Subjektivní Er-forma radikálně relativizuje konstrukci fikčního světa, prostřednictvím smíšené řeči se na konstrukčním aktu podílí fikční subjekt, osobní náhled, ten se maskuje formou vypravěčské promluvy ve třetí osobě.
3.Způsoby vyprávění ve třetí osobě. Ich-forma je funkční adaptací přímé řeči, promluva vybrané postavy přejímá primární vypravěčské funkce, stává se výhradním prostředkem konstrukce fikčního světa a organizace narativního textu.
3.1. Objektivní Ich-forma. Vzácný vypravěčský způsob, vyžaduje potlačení jak akční, tak intepretační funkce. Z promluvové subjektivity zůstává jen hlavní znak – první osoba. Postava zaujímá roli pozorovatele a ani nekomentuje fikční svět.
3.2. Rétorická Ich-forma. Vypravěč potlačuje akčí funkci, ale zachovává si funkci interpretační. Fikční svět, který konstruuje, je zároveň předmětem soustavného hodnocení, kladného nebo záporného. Jeho funkce ale zároveň vyžaduje, aby se dostal do kontaktu s ostatními osobami fikčního světa, jde o zavedení doplňujících akčních motivů (stát se příjemcem informace,…).
3.3. Osobní Ich-forma. Vypravěč je fikční postavou, která se v různé míře podílí na vyprávěném příběhu, v nejvyšším stupni tehdy, je-li jeho hrdinou. Vypravěč svobodně hodnotí fikční svět a vyjadřuje bez zábran své sympatie. Tento styl promluvy je oblíben u moderního narativu se zaměřením na hlubinnou psychologii.
3.4. Polopřímá řeč v Ich-formě. Systém gramatických osob polopřímé řeči je totožný s jejich systémem ve vypravěčské promluvě. Proces neutralizace má dvojí výsledek v závislosti na gramatické povaze vypravěčské promluvy.
3.Vypravěčské způsoby a autentifikace fikčních světů
Narativní text si lze představit jako filtr různé hustoty, určité oblasti propouštějí tvárné prvky do fikčního světa automaticky, jiné jim udělují určitý příznak a některé části filtru jsou zcela neprostupné. Tvárné prvky nazývá Doležel motivy a proces jejich připuštění do fikčního světa autentifikací. Motivy, ze kterých se tvoří fikční svět, nejsou uniformní ve své autentičnosti. Struktura fikčního světa je podmíněna strukturou narativního textu.
1.Binární model. Tradiční text se skládá z promluvy postav a z promluvy vypravěče. Modelový příklad je Don Qujiot, zde Doležel ukazuje systém autentifikace. Vypravěč konstruuje svět nový, jeho tvrzení nemůže být hodnoceno co do pravdivosti a nepravdivosti (viz. Todorov), jeho věta však autentifikuje určitý motiv a tím z něho činí fakt. Pokud bychom neznali promluvu autora, bylo by nemožné určit, co bylo ve skutečnosti spatřeno. Výpověď objektivního Er-formového vypravěče postrádá pravdivostní hodnotu, avšak má autentifikační sílu. Naproti tomu přímé řeči postav podléhají pravdivostnímu hodnocení (vzhedem k faktům fikčního světa), ale samy o sobě nemají schopnost autentifikovat motivy. Autentifikace v binárním modelu je dvojhodnotová funkce, která přisuzuje motivům v narativním textu buď hodnotu autentický nebo neautentický.
2. Nebinární modely. Zavedením stupňů autentičnosti se dostává na povrch otázka fikční existence. Tato relativizace existence, která se zdá odporovat běžnému mínění, je možná proto, že fikční svět a všechny jeho aspekty jsou textový konstrukt. Dva nejdůležitější intervaly stupňovité funkce jsou: autentifikace v subjektivní Er-formě a v osobní Ich-formě.
2.1. Subjektivizovaná autentifikace. Dvojtvářnost subjektivní Er-formy určuje stupeň autentifikační síly, motivy v ní zavedené nejsou absolutně autentické, jsou subjektivně zabarvené, relativizované fikční fakty. Fikční fakty jsou zravidla poznamenány subjektivním viděním. Čtenář zde dostává mnohem aktivnější úlohu, musí neustále rozhodovat, které z relativizovaných motivů zařadí mezi fikční fakty, a které určí jako neautentické z osobního mínění.
2.2. Osobní autentifikace. Osobní Ich-forma je přímá řeč určité postavy, která přejala konstrukční funkci. Motivy zavedené osobním vyprávěním mají stupeň autentičnosti závislý na jeho spolehlivosti. Vypravěč zakládá svou autentifikační autoritu na tom, že sděluje jen ty události, které zná. Jestliže vypravěč zavádí motiv, který nemůže znát z osobní zkušenosti, jmenuje zdroj své informace. Svoji autoritu autentifikace tedy zakládá na mottu: vypovídej jen o tom, o čem můžeš podat věrohodnou zprávu.
2.3. Radikální konvencionalizace dosahuje osobní Ich-forma ve formě vševědoucího vypravěče, který je schopen popsat i vlastní smrt. Posmrtný text zcela popírá principy svědecké výpovědi, které musel osobní vypravěč až dosud přísně dodržovat (Hrabal: Ostře sledované vlaky).
4. Komenský, poutník a vypravěč v Labyrintu světa a ráji srdce
Narativ se skládá ze dvou protikladných částí, z nichž první zobrazuje ,,labyrint světa“, druhá - ,,ráj srdce“. Lze mluvit o symetrii Labyintu, kterou rozumíme tříčlennou posloupnost charakterizovanou vzorcem A – B – A. Jinými slovy, střední kompoziční složka tvoří osu souměrnosti, kolem níž se krajní části buď opakují, nebo zrcadlí.
1.Příběh spočívá v rétorické Ich-romě. Vypravěč tedy jen intepretuje svět, ale větší akční funkce je mu zakázána. Vypravěčova vytrvalá rétorika a komentování fikčního světa vyjadřuje důsledný a soustavý ideologický a etický postoj. Text první části Labyrintu se člení podle dvou nezávislých kritérií, jednak na vypravěčskou promluvu a dialog, jednak na popis a rétoriku. Popis vypravěče a popisný dialog konstruují fikční svět města a rámcový příběh poutníka. Naproti tomu rétorické promluvy vypravěče spolu s dialogem sporu provádějí interpretaci světa z dvojí pozorovatelské pozice.
2.Za druhou relativně samostatou část považuje Doležel epizodu vystoupení Šalamouna a jeho družiny. Šalamoun je alegorickým zástupcem poutníka v pokusu o reformu světa. Tato příbuznost umožňuje sloučení úlohy vypravěče a fikční postavy, poutník si zachovává konstrukční funkci, Šalamoun nadto přebírá interpretační funkci i akční.
3.Třetí část se liší tématikou i stylem, zároveň jsou však všechny tři části sestavené z týchž prvků – popisu a komentáře v řeči vypravěče a rétorického dialogu. Ve třetí části se vytváří sekundrání symetrie, tentokrát pozitivní, zakomponovaná do makrostrukturální negativní symetrie díla.
5.Objektivní vypravěč: Kalibův zločin Karla V. Raise
1. V románu jde o střet dobra a zla, vypravěč však zůstává věrný principu nestrannosti. Struktura fikčního světa je určena protikladem mezi přírodním a lidským časem. Stylová dynamičnost nahrazuje tradiční statičnost krajiny, příběh přírody je stejně dramatický jako ten lidský. Vypravěč má význačnou moc nad vnější charakteristikou postav. Portrét ale nepředznamenává úlohu postavy v příběhu. Avšak jen jednoho detailu se Rais drží a tím je výraz očí. Portrét fikční psotavy zpravidla následuje hned poté, co postava vstoupí na scénu.
2. Konstrukce lidské akce a její motivace je uvedena v druhé narativní promluvě, v řeči postav. Avšak vypravěč se nejvíce zajímá o postavu Vojtěcha, tvoří mu jeho psychologický vnitřní svět, vytváří vnitřní monolog. Sympatie autora nejsou předávány explicitně, nýbrž nepřímo, patosem struktury fikčního světa.
3. Poslední scéna je ale porušením objektivity vypravěče, fikční svět je konstruován jako jeho vněm a pocit. Děj mimořádné dramatičnosti spontánně přivolá mimořádný vypravěčský způsob. Hrdinovo vzrušení jakoby se přeneslo na vypravěče a z toho se zrodí nová technika – subjektivní Er-forma a ta ukončuje krátkou vládu objektivního vypravěče.
6.Dva moderní vypravěči: Karel Čapek a Vladislav Vančura
Oba jsou na protichůdném pólu tvorby literatury, Doležel se ale snaží najít podobnou vnitřní strukturu jejich děl. Oba jsou považováni za moderní vypravěče a to z toho důvodu, že Čapek přizpůsobuje promluvu vypravěče hovorové rovině řeči postav, kdežto Vančura naopak zakládá řeč postav na jazykové rovině vypravěčské promluvy. Oba se snaží o přímý kontakt se čtenářem, Čapkova snaha vytvořit efekt předpísemného vypravění je dobře patrná v Povídkách z jedné a druhé kapsy. Tímto dílem se Čapek přibližuje Dekameronu, nebo Cantenburským povídkám. Čapek také používá odborné terminologie a tak se odborné jazyky stávají nástrojem Čapkova hlavního uměleckého projektu – relativizace konstrukce fikčního světa. Vančura nalézá svou inspiraci ve starších vzorech, ve stylu biblického, renesančního a osvícenského vyprávění. Všechny postavy fikčního světa se vyjadřují stejným jazykem. Tato ztráta jazykové charakteristiky má závážné důsledky pro strukturu fikční postavy. Mimetická konvence zde již neplatí, proto každý projev postavy zůstává nekonvenční, ozvlášťněný. Čapek aktivizuje vypravěče pomocí subjektivní Er-formy jak to dělá mistr této techniky – Henry James (viz. Todorov). Vančura aktivizuje vypravěče v Ich-formě, skrz deník, memoáry atd… I tato technika je blízká Čapkovi v díle Obyčejný život. Oba tvoří sémanticky nestálý text, oba určují estetický ideál avantgardy, každý po svém zpsůobu a vytvářejí tak tradici avantgardního tvůrčího činu.
7.Vypravěčské sympozium v Žertu Milana Kundery
Kunderův román je psán jako mnohoperspektivní lineární vyprávění (cyklické je např. Hordubal), fikční svět Žertu je zkonstruován čtyřmi vypravěči ve způsobu osobní Ich-formy. Žert je podle Doleželova názoru ideologický román, a pro roli vypravěče jsou způsobilé jen ty postavy, které mohou vyprávět trpký příběh vzniku a rozkladu mýtu. Příspěvky jednotlivvých vypravěčů k sympoziu zrcadlí to stadium, ke kterému dospěl rozklad jejich mýtu. Organizace a styl jejich vyprávění závisí na poměru dvou funkcí – konstrukční a interpretační. V textu dominuje vyprávění Ludvíkovo, stejně jako jeho příběh dominuje ději románu. V době vlády kolektivní ideologie Kundera vytváří v Žeru ideologický román kolektivního vypravěčství. Avšak jeho vypravěčská technika – mnohoperspektivní vypravěčské sympozium – rozrušuje monologičnost dogmatické ideologie a tak naznačuje její krizi. Sledujeme jednotlivé cesty, které vedou od mytologické minulosti přes krušnou přítomnost rozpadu mýtu ke vzdálenému, ale zřetelně se rýsujícímu ideálu humanismu.
|
|
Počet úprav: 2, naposledy upravil(a) 'Pan Japko', 18.03.2009 17:09.
| Názory čtenářů |
18.03.2009 18:25
 Pan Japko
|
hubertxy napsal(a): 1.Binární model.
a tvý oblíbený je vynechávat mezeru za pořadovou číslovkou... :o)) |
18.03.2009 18:26
 hubertxy
|
Pan Japko napsal(a): hubertxy napsal(a): 1.Binární model.
a tvý oblíbený je vynechávat mezeru za pořadovou číslovkou... :o)) to je schválně tohle, on by mi to word rozhodil |
18.03.2009 19:41
 josefk
|
ty jedeš!, z toho dělala dcera diplomku, nepochopil dodnes. |
18.03.2009 19:55
Pan Japko
|
josefk napsal(a): ty jedeš!, z toho dělala dcera diplomku, nepochopil dodnes. |
19.03.2009 21:53
Epicure
|
Já teď dočetl Heterocosmicu od něj a smekám před tím člověkem všechny klobouky co mám, i co nemám:-)
|
19.03.2009 21:58
Pan Japko
|
Epicure napsal(a): Já teď dočetl Heterocosmicu od něj a smekám před tím člověkem všechny klobouky co mám, i co nemám:-) |
24.03.2009 11:14
Vincent
|
du to zpracovat a pak to dám do deníčku si, jo... |
24.03.2009 11:15
Pan Japko
|
Vincent napsal(a): du to zpracovat a pak to dám do deníčku si, jo... |
24.03.2009 11:18
Vincent
|
Pan Japko napsal(a): Vincent napsal(a): du to zpracovat a pak to dám do deníčku si, jo... já du dneska na obhajobu, když sem si to čet, ještě milion překlepů....zase |
24.03.2009 11:30
Vincent
|
http://deniceksv.webgarden.cz/literarni-teorie |
24.03.2009 11:34
Pan Japko
|
bomba...a jak tam je ještě můj metadoslov, to by chtělo i mojí fotku:D |
24.03.2009 11:37
Vincent
|
Pan Japko napsal(a): bomba...a jak tam je ještě můj metadoslov, to by chtělo i mojí fotku:D |
24.03.2009 11:39
Pan Japko
|
jasný, já se du vzdělávat
|
24.03.2009 11:39
Vincent
|
Pan Japko napsal(a): jasný, já se du vzdělávat |
24.03.2009 16:12
Pan Japko
|
Vincent napsal(a): Pan Japko napsal(a): jasný, já se du vzdělávat uží si to... |
24.03.2009 16:14
Vincent
|
Pan Japko napsal(a): Vincent napsal(a): Pan Japko napsal(a): jasný, já se du vzdělávat uží si to... sme zpět, Doležel za jedna parádA |
24.03.2009 16:15
Pan Japko
|
ale jako trochu sem se zapotil, vyrukoval na mě s nějakym termínem, kterej byl v knížce na jednom řádku a jenom jednou
|
24.03.2009 16:31
Vincent
|
Pan Japko napsal(a): ale jako trochu sem se zapotil, vyrukoval na mě s nějakym termínem, kterej byl v knížce na jednom řádku a jenom jednou |
24.03.2009 16:41
Pan Japko
|
Vincent napsal(a): Pan Japko napsal(a): ale jako trochu sem se zapotil, vyrukoval na mě s nějakym termínem, kterej byl v knížce na jednom řádku a jenom jednou ale nedostali tě, ne? lehce opocenej, ale silnej v kramflíčkách, vo to de... |
24.03.2009 16:49
Vincent
|
znáš to, jak na to, to je základna. |
|
Přidat názor ...nápověda k hodnocení  |
|---|
(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)
|