Před rokem jsem se oženil s tou nejúžasnější ženou naší galaxie. Vyženil jsem kousek malebného beskydského údolí, střeženého Lysou a monumentálním Smrkem. Údolí tak magické, že kdejakému Vaškovi utrhalo obě ruce a přeci jej neumlčelo před anarchistickým buřičstvím. Tam někde se zrodila a skonala Maryčka.

Vyženil jsem i pantátu, komunistu a antikrista. Ten a jemu podobní z bezrukého Vaška udělali národního umělce. Ten a jemu podobní dělali peklo všem, kdož na peklo věřili. Jakoukoliv víru, kromě víry ve stranu a nerozborné přátelství se Sovětským Svazem, zatracoval, znehodnocoval a upřímně nenáviděl.

Přesto se oženil s ženou hluboce duchovně založenou a právě pro svou nenávist ke Kristovi později zapověděl svou účast svému synovi na svatbě v kostele. Ale byl to právě on, kdo pomohl zplodit mou nejmilovanější ženu, pro kterou je rodina a maminka svátostí zářící leskem Ježíška přibitého na křížku přibitého v maminčině ložnici na zeď roubenky beskydského údolí.

Bůh však zřejmě trestá komunisty dvojnásob. I když svou manželku týral, přesto doufal, že ve stáří to bude právě jeho žena, kdo se o něj nemohoucího bude oddaně starat. Jen doufat však nestačí. Jeho strana ani Sovětský Svaz nezabránily tomu, že Bůh si jeho ženu k sobě povolal dříve.

A tak se stalo, že komunista přeci jen přišel ke křížku, musel do kostela a zřejmě to byla jeho poslední zkouška před velkou premiérou.

Seděl jsem v první řadě, po boku své ženy, varhany hrály tak, jakoby nás chtěly zavalit, a pod křížem s Ježíšem Nazaretským ležel můj pantáta v rakvi. Ulička mezi lavicemi dělila pozůstalé na rodinu a komunisty.

Po mši svaté se jal slova kondolenční řečník a bylo na něm očividně patrné, že postrádá svůj řečnický pultík s rudou hvězdou. Stále jsem spoléhal na Boha, že nedopustí znesvěcení kostela, ale bolest mé rozmačkané ruky mě přesvědčila o tom, že přichází to, čeho jsem se tiše obával.

„Byl nám nejen milujícím manželem, otcem a dědečkem, ale  i obětavým soudruhem, od kterého bychom se mohli neustále učit… “ Manželka mi drtila dlaň. Očima jsem pátral po klenbách a prozřel jsem, že toto je ta boží vůle. Komunisté stojí v kostele a přeříkávají Otče náš, ti bezpáteřnější se dokonce křižují. Amen.

Kráčel jsem za rakví v tom malebném beskydském údolí a jakoby nebe chtělo poslat nějaké poselství, symbolicky se rozevřelo a sluncem ozářilo Lysou.

Požárnická kapela hrála, švagr plakal, plakala celá rodina, plakala i má manželka. Byly to slzy lásky, kdy pláčete po někom, kdo nevěřil na lásku a Vy jste jej i přesto tolik milovali. Byl to krásný pohřeb.

Když jsem lopatkou házel hlínu na rakev, zmocnil se mě prapodivný pocit. Pohřbívám komunistu, člena gangu, který upíral lidem právo na víru, člena gangu, který střílel prchající za svobodou do zad. Pohřbívám člena gangu, který popelem popravených odpůrců komunismu sypal zmrzlé silnice.

Pohřbívám komunistu, který se štítil kříže a přesto farář poprosil Boha za odpuštění jeho hříchů a posvětil jeho ostatky.

Položil jsem lopatku, neznatelně jsem se rozhlédl a v duchu mi proběhlo: „kolik Vás, soudruzi, ještě zbývá?“

Pohřbil jsem otce své manželky a na poslední cestě jsem upřímně poděkoval jemu i Bohu, za to, že zplodili mou ženu.

Stáli jsme u hrobu a smutečně prvomájový průvod potřásajících si rukou jak mávátek nás míjel jako obrovitá stonožka.

Chtělo se mi zakřičet: „Vy, kdož jste komunisty, ruky mi nevnucujte, na vaší upřímnou soustrast zvysoka seru!“, ale manželce jsem již při výjezdu slíbil, že se budu chovat zcela a výhradně pietně. Dodržel jsem slovo a celou dobu jsem držel útrpnou a  mlčenlivě kamennou tvář, jen jsem se snažil za svou manželkou rafinovaně skrývat, aby se mi vyhnuly lepkavé pařáty stonožky.

Vrcholky hor se potopily do husté mlhy, kterou nebetyčné smrky na sebe lepily jako suchý zip.