Ležel na lůžku v samém rohu místnosti; při každém nadechnutí vydával zvláštní pískavé zvuky. Hrudník se mu zdvihal jen těžce. Byl ke mně obrácen zády a na jeho tvář navíc dopadal velký stín ze zatemnění v nejbližším okně. Vypadalo to, že do rána nevydrží. Obvaz na jeho prsou mokval a nelibě zaváněl. Válečná zranění bývají málokdy hezká na pohled a to jeho bylo mezi osazenstvem polního lazaretu ještě z těch nejméně odpuzujících. Přisunul jsem židli blíž k němu. Opřel jsem ji tak, aby opěradlo zakrývalo jeho tvář. Pak jsem se na ni obkročmo posadil a jakmile jsem si byl jist, že je při vědomí, polohlasně jsem na něj promluvil: "Jste to vy. Už nemá smysl zapírat. Poznal jsem vás hned." Prudce sebou trhl a pokusil se obrátit ke mně svůj obličej. Byl bledý, bělejší než čistý list papíru a tmavé, hluboko ve tváři ukryté oči se mu zle blýskaly. I on mne poznal a nebyl věru rád z našeho shledání. "Co tu chcete?" sykl zlostně. "Jsem na konci, cožpak nevidíte? Co tedy ještě chcete?" "Chci se přesvědčit o tom, že mluvíte pravdu," ujistil jsem jej. "Už se nenechám tak napálit jako tehdy s Blundellem. Pokusil jste se dostat jednoho z našich nejlepších mužů. Musel kvůli vám opustit frontu, neboť se prudce zhoršila jeho srdeční choroba. Není divu, po takovém šoku! A přitom by nám mohl být tolik co platný!" "Nemohu za to, co se stalo Janskému," zachrčel on. "Nechtěl jsem. Nebyl to záměr. Překvapil mne... při svačině. Chtěl jsem mu to vysvětlit, ale vedl si stále svou. Já vím, že to bylo nasnadě, obvinit mne ze všech těch krádeží... ale co jsem měl jíst? Je to potupné, nedůstojné... jenže ani já nechci zemřít, příteli. Stejně tak jako ty a tvoji přátelé!" Proslov ho očividně vyčerpal. Zvrátil hlavu do polštáře a chvíli zůstal nehnutě ležet se zavřenýma očima. "Chápeš přece, proč tě nemohu nechat žít?" pokračoval jsem tiše. Víčka se mu sotva znatelně chvěla; chápal jsem to jako důkaz toho, že je při vědomí. "Nejde o ty ukradené obvazy a ložní prádlo. Ne v první řadě. V první řadě jde o ty ubohé chlapce, které jsi... kteří jsou díky tobě mrtví." "Nejsou tak docela mrtví," zašeptal on, ale oči měl přitom stále zavřené. "Jsou," nesouhlasil jsem. "Dokonali jsme svou práci a myslím, že jsme na nic nezapomněli. Scházíš nám jen ty. Jen strůjce toho všeho." Nečekaně prudce se napřímil na lůžku a vyštěkl mi přímo do tváře: "Nikdy si nebudete moci být jisti tím, že jste je dostali všechny! Někde tam venku může čekat další, někdo, o kom nevíte, někdo, jehož existenci jsem dobře a záměrně utajil. Teď jsem možná troska, která se musí živit olizováním obvazů a prostěradel, ale byl jsem mocný, než jsem udělal tu chybu... tu osudovou chybu. Mocnější, než si umíte představit! I když mne teď zabiješ, věř mi, že to nikdy neskončí, nikdy..." Jeho poslední slova zanikla v záchvatu dráždivého kašle. K jeho lůžku přispěchala řádová sestra a jediným pokynutím hlavy mi naznačila, abych se vzdálil. Poslechl jsem. Bylo mi jasné, že rána nedožije. Viděl jsem ho a věděl, jak málo z něj zůstává. Pro jistotu jsem si ale na jeho konec počkal; u dveří před jeho pokojem, trochu jako sup, který čeká na umírající krávu, aby na její mršině ukojil svůj hlad. Ale ve skutečnosti to bylo naopak. Když ho za svítání odnášeli do márnice, provizorně zřízené v kapli zámku, kde byl lazaret umístěn, trochu se mi ulevilo; ale pro jistotu jsem jeho tělo navštívil ještě jednou, o samotě, abych provedl pár nutných bezpečnostních opatření. Jsem si jist, že mne nikdo neviděl. Byl jsem ostražitý a rychlý jako gepard, útočící na gazelu. Ale přesto mne při odchodu z márnice sledovaly čísi oči. O kus dál, téměř zcela skryt pod korunou mohutné lípy, postával jeden tmavovlasý, kníratý desátník od 16. bavorského pěšího pluku. Na límci mu přistály dva drobné plody, spojené na jednom stonku. Ještě se úplně nerozednilo a hra světla a stínu způsobila, že lipové oříšky vypadaly skoro jako dvě drobné ranky přímo na jeho krku... |