aster: 1.7.2006

Pro malou princeznu

Když ptáci se věší na nitkách slunečního svitu
a vzpomínka jen dlí tu

Je mi tak tiše po tvém hlase
Povadlá, slovy kolébám se

Chci ještě slyšet tě se smát

I rumpál utichl a studna nezpívá
Je to jen touha – mrcha dráždivá

A hvězdy mlčí jako zařezané

Jen datum připomíná nenávrat
Chci ještě jednou slyšet tě se smát

At přijdou tygři – já mám svoje drápy

A baobaby co mě trápí

Hmatám do prázdna a snažím se tě zachytit, volám do prázdných pokojů tvé jméno a pak se probudím a mám chuť zase začít křičet. Vím, už to nebude jako dřív. Už tvoje vlasy nebudou tak sametové jako tehdy a tvoje tvář tak hladká. Ani můj hlas nebude jako dřív, už nebude říkat, co říkal, bude jen mlčet a kdyby měl oči, díval by se teď na tvou fotku a vzdychal. Dneska mi ujel i poslední vlak do klidu a tak tu sedím a myslím na tebe. Na tom peronu byl takový postarší chlapík a vzdychal, jako by plakal. Všimnul si mě a zahuhlal: „Takový mladý děvče…. Co jenom dělá tady, kde my starý kořeni odjíždíme a utíkáme před bolestí vzpomínek?“ neříkal to mě, díval se jakoby skrze mě a pak zmizel. Asi se šel domů vyspat a nechal mě tam samotnou brečet do poslední lahve piva, kterou odhodil nějaký cestující. Chtěla jsem ti poděkovat a tak jsem křičela a děkovala, ale okřikl mě pán, co tam prodával lístky. „Co tady řveš ty nádhero…. Už máme zavřeno, tak vypadni.“ A tak jsem se vypotácela před těžkou kovovou bránu.  Už vím, co znamená sedět na mokrém chodníku a plakat si do dlaní, už vím jak bolí, když si přeješ aby se fotka zhmotnila a ještě jednou tě objala a zašeptala, že je stále s tebou, ale ona se jen pořád usmívá, jako by o té bolesti moc dobře věděla. Kolem mě šla taková zazobaná ženská a jak mě tam tak viděla, hodila mi desetikorunu. Mrskla jsem jí minci do tváře a utíkala pryč. Nepotřebuji soucit, nechci. Běžela jsem prázdnými ulicemi, všechno bylo v mlze a tváře za okny se potměšile ušklíbaly. Néééééé křičela jsem, ale neslyšela jsem se. Néééééééé. Běžela jsem tou ulicí a v ruce svírala fotografii, smála se. Tak strašně se smála. Hodila jsem ji do bahnité louže a začala na ni dupat, ale ona se smála ještě víc. Sebrala jsem ji a začala jí objímat. „Odpust. Odpust mi to.“ Tváře za okny se už nesmály, syčely a místo očí měly štěrbinky. Utíkala jsem. Chtěla jsem pryč. Pryč od všeho. Déšť sílil a ulice se pozvolna změnila v naprostou tmu, ve které jsme byly jen ty a já. „Odpust mi to.“ Křičela jsem. Ale ty jsi jenom tak stála a neslyšela mě. „Odpust.“ Nic. Jenom jsi se na mě dívala pohledem plným něhy, tak jako vždycky. Dívala jsem se na tebe a tolik jsem si přála takhle tu stát věčně. Nic neříkat, jenom se na tebe dívat. Přišla jsi ke mně a pohladila mě. Položila jsem si hlavu na tvoje rameno……

Už jsi se někdy vzbudila a zjistila, že ze spánku pláčeš?